pátek 26. března 2021

Sebevražda nemá smysl aneb proč se nezabít

5

 
O sebevražedných myšlenkách spolu lidé nemluví, přitom tabuizovat natolik důležité téma nemůže nikomu prospět. Věřím tomu, že každého někdy přepadly natolik bolestivé a chmurné myšlenky, že pomyslel na vlastní smrt, většina z nás se však rozhodla to neudělat.
 
 

Spáchat, nebo nespáchat sebevraždu?

 
Děje se to ve chvílích, kdy nevidíme v životě smysl, nenalézáme žádná východiska a cítíme se dlouhodobě nešťastní. Záměrem tohoto článku není připravit návod pro to, co dělat, pokud se rozhodujete spáchat sebevraždu, protože možná kvůli takovým lidem, kteří nám vždy určují, co bychom měli dělat, jak bychom se měli cítit a jací bychom měli být, začínáme pochybovat o svém vlastním životě. Terapeutické poradny jsou plné poslušných lidí, kteří svůj život řídí na základě soudů druhých lidí. Není to proto, že by nám chtěl někdo vědomě ubližovat, to my sami se často – a zbytečně – ničíme.
 
Sebevražda (suicidium) se definuje jako vědomé, záměrné a dobrovolné chování vedoucí k ukončení vlastního života. Prakticky vzato život má vždy smrtelný následek, jen ho někdo ukončí předčasně.

Příčin, proč si pokládáme tuhle smutnou otázku, může být hned několik. Ztratili jsme někoho, kdo byl pro nás nesmírně důležitý. Připadá nám, že nikam nepatříme a nemáme v životě žádný směr. Nefungují nám partnerské či rodinné vztahy, řešíme finanční tíseň nebo se nemůžeme smířit s minulostí. Ruku v ruce s takovými myšlenkami nastupují také zdravotní problémy. Trpíme dlouhodobými depresemi, úzkostmi či panickými fobiemi a většinu dne jsme smutní, zoufalí, nešťastní, propadáme do beznaděje a lítosti. Nedokážeme se vyrovnat sami se sebou, s pocitem selhání, sebelítosti, ztrácíme sebehodnotu a připadá nám, že ani ostatním na nás nezáleží. Už se ani nebojíme, že skončíme v pekle, protože přesně takhle vypadá peklo.
 
Lidé o takových pocitech nemluví, protože se za ně stydí, cítí se slabí (mnohonásobně větší procento sebevražd je statisticky u mužů, na něž je často vyvíjen tlak, aby nebyli slaboši), společnost takové myšlenky někdy považuje za hříšné, rouhavé, někdy i sobecké. Je přitom zcela běžné, že člověk za život prožívá existenciální krizi a cítí se občas bezmocný. 
 
Já všechny tyhle myšlenky důvěrně znám, všechny jsem je zažil a napsal o nich několik článků i knih. Celé dospívání jsem měl deprese, byl jsem dlouhá léta sám, trpěl sociální fobií, psychosomatickými nemocemi, nedokázal jsem se vyrovnat se svojí sexuální orientací, hádal se s nejbližšími lidmi, úplně jsem se izoloval, nešlo mi studium, byl jsem bez práce, rozešel se s první platonickou láskou, bral antidepresiva, brečel po nocích a nakonec se chtěl zabít. To všechno je už dávno za mnou, a i když to zní hrozně, s odstupem času chápu, proč jsem si tím vším musel projít, abych se dostal tam, kam jsem potřeboval a rozhodně jsem rád, že jsem neudělal onen krok k té největší chybě. Chtěl bych vám povědět, proč a jak jsem nakonec došel k tomu, že sebevražda nedává žádný smysl, přestože se v těžkých chvílích může zdát jako jediná varianta.
 

Hodnota našeho života


Život nám někdy připadá hrozně složitý a působí jako těžké břímě. Nemá cenu znevažovat jakékoli myšlenky, které člověk smýšlející o sebevraždě uchovává sám v sobě. I když jiným mohou připadat nesmyslné, jejich tíha je opravdová. Je to tak velká tíha, že nám zalehne všechny myšlenky a zastíní v životě všechno dobré, stává se černým filtrem, skrz který neprochází žádné světlo. Navíc se lidé od nešťastných lidí instinktivně odvracejí, je to jako začarovaný kruh, z něho je těžké se vymanit, protože ztrácíme ideály o hodnotě našeho života.

 

I když se nám někdy zdá, že náš život hodnotu nemá, někdy takový soud nepřísluší nám. Předně kdybychom tady neměli existovat, tak bychom tu vůbec nebyli. Dostali jsme pozvánku do tohohle světa, abychom ho poznávali a prožívali, a to ne vždy způsobem, abychom byli bezmezně šťastní, ale abychom zažívali přesně to, co zažít potřebujeme, a z toho vycházeli silnější. Není tu nikdo, kdo by měl mít větší právo tady pobývat, ať už je to boháč nebo slavná megastar. Jakákoli překážka nás po překonání staví do silnější pozice. I když to ve smutku a sebelítosti často rádi přehlížíme, na světě jsou lidé a věci, které smysl dávají, i když si vše svými degradujícími myšlenkami často ničíme.

 

A opravdu to není o tom, co všechno v životě máme, ale jaký smysl mu dáme. Vzpomeňte na nejkrásnější okamžiky vašeho života. Ty moje vycházejí paradoxně z dob, kdy jsem měl hluboko do kapsy.

 

Prevence sebevraždy může být paradoxně v nenalezené hodnotě života a v jejím hledání. Ať chceme nebo ne, stejně jednoho dne umřeme a možná si na nás nikdo po nějaké době ani nevzpomene, nicméně skutečný smysl téhle naší knihy, kterou si sami píšeme, nepochopíme, když ji nedočteme celou. Bilanci života můžeme kompletně spočítat teprve na jeho přirozeném konci. Nejste zvědaví, kam až může váš život dojít? Obzvláště když se oprostíte od všech těch myšlenek, co byste měli a neměli, od všech těch lží, které vám do mozku vtloukali lidé, kteří o vás nejspíš ani nic nevěděli.

 


Jak se dostat z pekla ven


Ve chvíli, kdy se ocitneme v pekle, stane se zvláštní věc. Už není horší místo, kam se dostat. Mluvím o místě, ale peklo není místo, ale pocit. Je to dno, od nějž už se dá jenom odrazit. Cítíme-li se jako v pekle, znamená to jediné – všechno naznačuje tomu, že se máme otočit a jít jiným směrem, klidně zcela novým a nepoznaným. Jen velmi domýšlivý člověk by si mohl myslet, že už na světě prošel všemi cestami. Mohu vám garantovat, že i když budete narážet neustále do slepých uliček, vždy se v té hordě zakopnutí, chyb a špatných směrů jednou ukáže ta, která vede někam, kde je lépe. Vím to, protože jsem ji sám našel a dostal se z pekla ven. Třeba ho ještě někdy navštívím, ale už vím, že nikde člověk nesetrvá věčně a že vše, čím si projde, mu nakonec pomůže objevit dříve neviděné dveře.

 

Všude, kde jsou stíny, je také světlo, které je vrhá. Ve chvílích největšího trápení je třeba ulevit mysli, odpouštět a přijmout skutečnost. Co nelze změnit, s tím se lze jedině smířit a posunout se dál. S tím ostatním můžeme něco dělat.

 

Je-li v nás alespoň kousíček člověka, který se opravdu chce dostat z pekla ven, vždycky se vyplatí tenhle ždibec naděje následovat. Světlo nevidíme, protože se většinou zaměřujeme pouze na svůj stín a přehlížíme zdroj světla za sebou. Není nic jako objektivní důvod k sebevraždě, jsou to myšlenky, jež se potácejí s emocemi, jako je strach, vztek, vina nebo smutek. My ale nejsme vlastní myslí a nejsme ani těmito emocemi – jsou to součásti, které možná cítíme a zažíváme, ale které nás ve skutečnosti nedefinují. Ten strach, vztek, vina nebo smutek nejsme my. A pokud tyto emoce dokážou vytvořit ze života peklo, na druhém pólu jsou ve vesmírné dualitě myšlenky a emoce, co nás z pekla vyvedou ven.


Když procházíš peklem, hlavně nepřestávej jít – Winston Churchill


Když pro nikoho nežijeme


Pocity osamělosti jsou stejně bolestivé jako výše uvedené dlouhotrvající emoce. Pravdou je, že pomýšlet na sebevraždu neznamená být slabý, je to často spíše naopak. Znamená to utkat se s vlastními démony, které si mnoho lidí celý život ani nedokáže přiznat, natož se s nimi utkávat. A na tak velký boj tu nejsme nikdy sami. Je naprosto normální požádat někoho o pomoc. A pokud nenacházíme porozumění u rodiny, přátel nebo partnerů, hledejte dál, protože nás je hodně – těch, kteří si už podobnými stavy prošli a dostali se ven.

 

Pokud si myslíme, že náš odchod někomu uleví, není to tak. Bolest se nevypaří, pouze se přenese k těm, jež jsme tu zanechali, transformuje se jako druh energie, ať už na posmrtný život věříme, či nikoliv.

 

Žijeme tu minimálně pro sebe a proto, abychom dali sami sobě šanci objevit potenciál života a světa, do kterého jsme se dostali. Tu šanci si můžeme dát tím, že navštívíme psychologa, svěříme se komukoli kolem nás, zavoláme na linku důvěry nebo zkrátka začneme žít úplně jinak, než jsme žili doposud, protože pokud jsme takovým stylem došli až k sebevražedným myšlenkám, asi jsme si nevybírali ten nejlepší směr. Přiznat si to je někdy těžké, nicméně všichni děláme chyby, i ty velké, abychom nakonec díky nim věděli, kudy máme pokračovat.

 

Když byste viděli někoho, kdo by trpěl stejně jako vy, když jste někdy přemýšleli o sebevraždě, nenechalo by vás to chladnými, protože tyto pocity znáte. Proč jste tedy vy sami natolik přísní sami na sebe? 


Jak můžete pomoci vy někomu dalšímu? Máte-li podezření, že někdo má sebevražedné myšlenky, zeptejte se daného člověka, buďte mu oporou, motivujte osobu k vyhledání odborné pomoci, nezlehčujte tíživé pocity, naslouchejte bez odsudků, varujte před užíváním alkoholu a drog.

 

Proč nemá sebevražda smysl


Filozofie sebevraždy se může zdát složitá, protože se často týká náboženských přesvědčení a myšlenkách na posmrtný život. Člověk se sebevražednými myšlenkami se domnívá, že se mu uleví. Netuším, třeba to tak je. Nevěřím, že smrt je něco hrozného. Týká se nás všech a sebevražda je vesměs jen rychlejší ukončení života, než to mnozí lidé dělají běžně tím, jak zápolí s nejrůznějšími závislostmi, ničí se destruktivními myšlenkami a ubližují nejrůznějším způsobem svému tělu, třeba tím co jí nebo sedavou rutinou. Ovšem ta pomalost je zvláštním způsobem společensky legitimnější.

 

Mohu se však podělit o svou vlastní filozofii sebevraždy. V jednom okamžiku, při psaní svých knih, jsem dospěl do stadia, kdy jsem si uvědomil, že tenhle život nemůže být náhodný. Je až příliš ušitý člověku na míru, aby se z něj učil, přijímal jej a nějak se vyvíjel, hledal cesty, prožíval, vstával a snažil se dál bez ohledu na to, co všechno se podělalo. Někdy mi připadá, že svět byl zkrátka stvořen pro nás. 

 

Dostali jsme zajímavou příležitost vložit svoje vědomí do těla na živoucí planetě vznášející se uvnitř vesmíru oplývající přírodou a dalšími lidmi, s kterými můžeme sdílet své radosti i smutky.  

 

Uvnitř nás je uchovaný individuální potenciál – možná se cítíme jiní, ale to je v pořádku, protože tu nejsme proto, abychom všichni kráčeli stejnou cestou – a jednou jsem došel k tomu, že děsivější než myšlenka na smrt je myšlenka onoho nevyužitého potenciálu, který bych mohl rozvíjet, ale nerozvinul ho. Ten úkol odžít si život přesně v téhle podobě za nás už nikdo nesplní. To, jestli se vědomí přesune jinam, vlastně nevíme, ale tak či onak to jednoho dne zjistíme, proč si prostě nepočkat a do té doby se tu chvilku, ve vesmírných měřítkách naprosto nepatrnou, tady nezdržet a nenajít sám sebe?

 

 

Pokud si chcete k tématu přečíst víc:

Author Image

Kdo je Jerry Writer
Jsem exemplář člověka. Jsem tvor seslaný na třetí planetu od Slunce. Jsem lovec odpovědí. Jsem dýchající maso, krev a kost. Jsem technicky stejný jako vy. To, co nás skutečně rozděluje, je naše myšlení a perspektiva.

5 komentářů:

  1. Tohle je hodně silný článek a souhlasím s ním. Když se člověk dostane na dno, zjistí, že je možné se odrazit. Jenže bohužel ne každý je tak silný, aby to zvládl a ne každý dokáže požádat o pomoc, ať už je to z jakéhokoliv důvodu.
    A i když třeba vidíš někoho s takovými sklony, když máš někoho takového ve své blízkosti a chceš mu pomoct, tak je problém, pokud tvou pomoc odmítá. Pak toho moc nezmůžeš.
    Díky za tento článek, jsem moc ráda, že jsi tento článek napsal. Tohle je dost osobní a málokdo by se svěřil, že si takovými věcmi prošel. Pro mě třeba je o spoustě věcí problém s ostatními mluvit.
    Přeji ti pěkný den Jerry. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za krásná slova. Máš pravdu, že nemůžeme nikomu pomoc nutit a někdy se může stát, že se sebelítostivá slova stanou předmětem manipulace a vydíráním, voláním o pozornost. Je důležité si uvědomit, že nemůžeme být zachránci a spasitelé ostatních, ale také bychom neměli znaky skutečné deprese přehlížet a být k nim lhostejní, snažit se o nich mluvit. Psal jsem tento článek pro ty, kteří se možná bojí svěřovat jako tenkrát já, aby věděli, že nejsou sami a že se vždycky dá něco dělat. Sám jsem si myslel, že ne, ale bohužel ve chvílích beznaděje nemůžeme věřit tomu, co nám naše vlastní mysl podsouvá, protože je často odsuzovačná, krutá a především nepravdivá, zakalená slzami a filtrovaná smutkem. A je to právě způsob pohlížení na problém a přístup, který dokáže měnit i všechny věci okolo. Jsme víc než naše depresivní etapa. Jsme spíše ta síla, která z ní vzejde, až se nám podaří tohle období překonat a získat z něj zkušenosti. Po překonání velkých překážek se pak někdy "běžné starosti života" stanou mnohem lehčími.
      Děkuji za komentář a přeji hezký den, zdraví Jerry :)

      Vymazat
  2. Literárně kvalitní, lidsky upřímné a otevřené pojednání o pekle, které má ale kladný náboj. Ta profesura, kterou jste získal vlastním prožitím, je silná.
    Byl jsem hodně zvědavý, jak se vyjádříte k smyslu a přesahu lidského života a je to řekl bych fajn :)
    Hodně silný článek, připojuji se!



    Robert

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji Roberte, moc si Vašeho komentáře vážím.

      Vymazat
  3. Díky za tenhle článek. Pomohl mi víc, než si dokážeš představit

    OdpovědětVymazat