úterý 4. června 2019

Strach být šťastný

2

Jeden z nejzakořenějších strachů mnohdy bývá paradoxně strach ze štěstí. Není to o tom, že bychom měli fobii užívat si života, jen si často zkrátka nedovolujeme být šťastní. Máme spoustu důvodů, proč se domníváme, že štěstí vlastně ani nejsme hodni – ať už je to třeba zakořeněná vina, obavy zpřetrhat staré vazby, neúcta k sobě samým nebo jen lenost vykouknout z komfortního pokoje, jenž se časem stává vězením, které jsme si my sami vybudovali.


Jak si odpíráme štěstí


Ani netuším, ve které fázi dětství to přesně začalo, ale jednou jsem zjistil, že zkrátka nemám rád sám sebe. Bylo to šílené, protože sami před sebou neutečete. Vídáte se každý den, mluvíte k sobě, přemýšlíte o sobě, o každém vašem kroku a všechno hodnotíte. Přišlo mi, že mě nenávidí vlastní tělo i mysl, všechno otočené proti mně. I když jsem na sebe navlékal všemožné pózy sarkastického cynika, samozřejmě jsem si přál být šťastný, nicméně jsem našel spoustu důvodů, proč bych neměl.

"Co jsem vlastně dokázal? Jak můžu být šťastný, když jsem nespokojený se vším, co se v mém životě odehrává? Když se cítím nesvůj v této společnosti? Proč bych se měl přetvařovat a snažit si štěstí vytvářet, když pravda je vlastně trpká? Za co bych si vlastně štěstí zasloužil?"

Tyhle jedovaté otázky jsou dokonalými zabijáky jakéhokoli štěstí, číší z nich jen zoufalství. Teď už vím, že štěstí není měřitelné či dokazatelné, je zkrátka otázkou perspektivy, ale dříve jsem obhajoval všechny hranice, které by mě ke štěstí mohly vést. Nedovolil jsem si vylézt z davu, dělat to, co chci, protože mi připadalo, že toho nejsem hoden a ani schopen. Dělám v životě jen jeden přešlap za druhým, ale únik nebyl v tom, abych přešlapy přestával dělat, ale abych si sebe vážil navzdory jim.

Štěstí je vlastně hodnocení vlastního života. Někdy obhajujeme všechny možné hranice, načež se divíme, když jsou všude kolem nás, jindy zpětně zjišťujeme, jak daleko nás chyby posunuly a že to vlastně chyby nebyly.

 

Takže jsem si jednou řekl, že nechci být takový navěky, protože když jsem se dlouhá léta soustředil na svoje pocity nespokojenosti, nejenže jsem si vybudoval silnou depresi, jejíž pařáty se mě chytají dodnes, ale žil jsem v čím dál větším strachu, co mě v životě ještě potká. Chtěl jsem se stát lepším, nehledat falešná krátkodobá řešení, na nichž si člověk akorát buduje závislosti (drogy a alkohol by mohly být jen některé z nich, ale stále je finančně dostupnější zkrátka po tisící vstát a snažit se změnit svůj vlastní pohled). Řekl jsem si, že možná se jen bojím být šťastný.
 

Proč se vlastně bojíme být šťastní


Štěstí vypadá podezřele. Kdo je až moc šťastný, jako by se lišil. "Sluníčkář a pravdoláskař" se pro někoho dokonce staly nepochopitelně hanlivým označením. Pochybujeme o štěstí stejně, jako když pochybujeme sami o sobě. Podvědomí občas podsouvá, že je v něm něco, čemu se nedá věřit, protože svět přece vůbec není šťastný.

Brzdíme i před tím, co vlastně chceme. Peníze kazí charakter, láska je slepá, úspěch nás odcizí, sláva je nezasloužená, sebeláska je sobecká, být dlouhodobě šťastný znamená ignorovat důležité problémy, kvantum kamarádů neznamená mít kvalitní kamarády apod. Lidstvo umí spolehlivě hodit špínu na cokoliv, co by mělo být ve své podstatě radostné.

Cítit se šťastný může tak snadno probouzet vinu. Co si o nás pomyslí druzí? Jak na nás začne působit závist? Budeme infantilní, když budeme bezhlavě šťastní jako malé děti? Sobečtí, když budeme ukazovat své štěstí mezi lidmi, kteří ho nepociťují? Strach být šťastný nebo štěstí nějak demonstrovat vychází z hromady podivných pochybností, jež nám nedovolují pociťovat ho naplno. Jako by příliš mnoho štěstí byl morální úpadek, nezasloužená věc, ničitel hodnot nebo rozvraceč zaběhlého životního řádu. Zvláště pokud nás jako malé moc nechválili, můžeme pocítit, že si štěstí vlastně nezasloužíme.

Než udělat nový první krok, raději zůstat v jistotě – i takovou formu má strach ze štěstí. Sice víme, že to bude stát za nic, ale známe to a nic nás nemůže překvapit nebo nám ještě více ublížit. Museli bychom riskovat a zažít konflikt, protože za všechno se musí platit. Jenže to není pravda. Za štěstí pykat nemusíme.
 

S čím se pojí strach ze štěstí

  • obavy z jakékoli změny
  • nízké sebevědomí
  • možné pocity zklamání, odmítnutí
  • nedůvěra ve své schopnosti
  • spalující vina
  • strach dělat chyby
  • obavy z hodnocení druhých
  • nedefinované štěstí
  • nezaslouženost, nehodnost 

 

Když zaběhlé představy o štěstí nejsou reálné, ale držíme se jich


Někdy se mi stává, že se na něco hrozně moc těším, protože si kolem toho vybuduji spoustu předpokladů a pocitů, které by to ve mně mělo vyvolat. Až se mi povede tohle, tak budu "happy". Až zažiju tohle, budu se tím moci pochlubit a říct, že jsem šťastný. Když ta událost pak nastane, nadšení opadne, protože ideály naruší jakýkoliv další cíl, kvůli kterému zrovna šťastný být nemohu. Třeba se bojím, že ten okamžik zase skončí, a tím pádem si ho stejně neužiji.
 
 
Někdy si upíráme mít vůbec možnost být šťastní, protože se předem bojíme zklamání, že nakonec štěstí zase odpluje, že stejně nemá cenu udělat krok kvůli strachu ze ztráty, odmítnutí, ponížení... Zkazíme si štěstí ještě předtím, než má možnost dorazit a obhajujeme to obranou před možným selháním.


Máme naučené momenty – na dovolených, při výplatě, na Vánoce. To je všeobecně přijímaný zvyk být šťastný, a tudíž dělá ze štěstí něco celkem vzácného, nestandardního a nekonzistentního.

Například ve světě Instagramu jsou tyhle "sbírky štěstí" na denním pořádku, přestože se člověk po nich nakonec stejně cítí vyprahle. Dostane svou dávku dopaminu z lajků, dokud se nevyčerpá a nejede se nanovo, neboť krátkodobé štěstí není vlastně štěstí.

Někdy nám připadá, že stojíme ve frontě a čekáme na štěstí. Konečně na nás vyjde řada, ale netrvá to dlouho, než se zase zařadíme do fronty další. Můžeme se stát věčnými čekateli ve chvíli, kdy kvůli čekání nevnímáme nic z toho, co je kolem nás. Vidíme jen to, co přijde, až se dostaneme na řadu.

Ať už kolem sebe vídáme sebevíc lidí, kteří pocity nespokojenosti svádějí na své okolí, práci, partnera, povinnosti... je to fuk. Existují lidé, kteří nemají nic, a stejně jsou šťastní. Strach být šťastný tady a teď vychází někdy z toho, že jednoduše nesplňujeme podmínky určitého vlastnictví (majetku, přátel, rodiny, úspěchu), které jsme si sami stanovili. Pořád máme obličej, s nímž se můžeme na druhé usmívat. Oči, s nimiž můžeme poznávat krásy světa. Ruce, kterými můžeme hladit či pomáhat. Uši, kterými můžeme naslouchat lidem, které máme rádi. Pusu, se kterou můžeme ochutnávat dobré jídlo. Mysl, s níž můžeme prožívat štěstí vzdor všem věcem, jež by nám v tom měly bránit.
 

Pár myšlenek na závěr

  • Není třeba zaměřovat se na minulost a budoucnost. Jak praví všechny moudré knihy, štěstí se nachází v přítomnosti.
  • Najděte nadšení v poznávání a objevování nových věcí. Ochutnat nová jídla, vykoupat se v řece, vyšplhat na horu, více cestovat...
  • Nesnažte se myslet za každou cenu pozitivně. Je přirozené prožívat všemožné emoce a je třeba nechat je projevit.
  • Neobětujte se, štěstí není třeba dokazovat. Člověk, který nemá rád sám sebe, nemůže mít rád ani své okolí. Naučte se mít rádi.
  • Někdy je třeba vyjet ze svých zaběhlých rituálů, nedržet se striktně všech zásad, dělat bláznivé věci, častěji využívat příležitostí, nebýt dokonalý a dělat hlouposti.

 

Zajímáte se o podobné myšlenky? Rádi přemýšlíte o světě? Přečtěte si také mou knihu Lovec hledá odpovědi.
Author Image

Kdo je Jerry Writer
Toulám se světem médií, tvůrčího psaní, sociálních sítí, literatury a životní filozofie. V životě je pro mě důležitá kreativní činnost, při které mohu svobodně realizovat své nápady a předávat inspiraci nebo druhé motivovat.

2 komentáře:

  1. Ani mě nenapadlo uvažovat o tom všem jako o strachu ze štěstí, ale ono na tom něco bude. Nejhorší tu vidím to, že si spousta lidí říká, budu šťastný až... Jenže ono to třeba nakonec nedopadne podle představ. Je potřeba se umět radovat z maličkostí všedních dnů a přesto, jak sám píšeš, občas pociťujeme smutek, bolest, atd., což prostě k životu patří a i tyto věci je potřeba prožít.
    A jeden z nejdůležitějších bodů je, žít v přítomnosti, zabývat se přítomností. Kolikrát lidé přemýšlí, co budou dělat odpoledne, co bude večer, zítra nebo se stalo včera a pak přítomnost utíká a není možnost být šťastný. Je potřeba všechno v životě vnímat všemi smysly. Není to jednoduché, myšlenky dost často ubíhají směrem dozadu nebo dopředu, ale stoí to za to. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. "Budu šťastný až..." je asi jeden z největších omylů. Tohle si, myslím, občas vyzkoušel každý. Pamatuji třeba, jak jsem se mylně domníval, že až konečně budu mít ten titul, tak už se nebudu s ničím trápit. Avšak trápení, stejně jako štěstí, je něco jako zvyk naší mysli, nezmizí nebo se neobjeví, pokud nezměníme určitý vzorec, jak se díváme na svět. I s ostatním, o čem píšeš, souhlasím, proto děkuji za doplnění :-)
      Zdraví Jerry!

      Vymazat