Jsme zvyklí slyšet, co chceme. A technologie to pochopily lépe než my sami. Echo chambers, neboli komnaty ozvěn, nejsou nic nového pod sluncem – už dávno před internetem jsme se obklopovali lidmi, kteří nám dávali za pravdu. Ale sociální sítě, algoritmy a digitální prostředí z toho udělaly stroj na potvrzení ega. Kdo nesouzní, mizí z dosahu. Kdo odporuje, je blokován. A co zůstává? Jen ozvěna sebe sama, zesílená až do nesnesitelnosti.
Uzavřené rámce, filtrovací mechanismy a kognitivní klid
Z hlediska sociologie můžeme echo chambers vnímat jako extrémní formu tzv. homofilie – tendence lidí spojovat se s těmi, kteří jsou jim podobní. Tato přirozená lidská vlastnost se v online prostředí radikálně zintenzivňuje, protože algoritmy sociálních sítí (zejména Facebooku, TikToku nebo YouTube) fungují jako zesilovače této selekce. To, co bylo dříve běžné jen na úrovni sociálních skupin, se dnes děje globálně, rychle a neviditelně.
Cass Sunstein, právník a behaviorální ekonom, popsal echo chambers jako prostředí, které vede ke skupinové polarizaci – tedy k tomu, že skupiny lidí s podobným názorem se v uzavřeném prostředí postupně radikalizují a stávají se ještě extrémnějšími. Stejné závěry přináší i Eli Pariser, autor pojmu filter bubble, podle něhož lidé díky personalizovanému obsahu ztrácejí kontakt s informacemi, které jejich světonázor vyvracejí.
V takovém prostředí se nedá růst. Jen bobtnat ve vlastním přesvědčení. Všechno „druhé“ se začne jevit jako ohrožení, ne jako možnost poznání. A protože každá echo chamber má svého proroka, vznikají celé ideologické subkultury – ne podle pravdy, ale podle hlasitosti a emocionální návykovosti.
Ve skutečnosti totiž nejde o komoru, kde něco jen opakuje náš hlas. Jde o prostředí, kde všechno opakuje náš hlas. Kde realita přestává odporovat, oponovat, rozporovat. A stává se kulisou našich názorů, předsudků a domnělé výlučnosti.
Personalizace
Na první pohled vypadá personalizace jako něco užitečného. Mělo by se nám ukazovat to, co vidět chceme. Potíž je v tom, že se spíše dostaneme do bubliny, která nám nabízí to, co si myslí, že bychom vidět měli. Pokud se zajímáte o zdravou výživu, začne vám Instagram nabízet nejen recepty, ale i konspirační teorie o farmaceutické lobby, rady od šarlatánů, protiočkovací narrativy – a než se nadějete, začnete si myslet, že lékařská věda je zmanipulovaný podvod. A přitom jste si jen chtěli najít recept na čočkový salát.
Anebo jiný případ: feministicky laděné profily začnou být algoritmicky spárovány s obsahem, který zdůrazňuje systematické násilí mužů na ženách. I když je to důležité téma, absence jiných pohledů může vést k tomu, že člověk začne vnímat všechny vztahy jako potenciálně nebezpečné. Paradoxně tak může být posilováno trauma, které mělo být původně viditelností a porozuměním zmírněno.
Problém je v tom, co algoritmy považují za zájem. Není to kvalita, argumentace nebo různorodost. Je to interakce. Co nejvíc klikáš, na to dostaneš víc. A co ti nejvíc vyvolá reakci? Emoce. Ideálně ty silné: vztek, strach, morální pohoršení.
Volby a politické preference aneb když bublina volí za nás
Volební rozhodování už dávno není výsledkem racionální úvahy. Čím dál častěji je to výsledek pobytu ve správné – nebo špatné – bublině. Echo chambers fungují jako inkubátory politických emocí, kde se názor neformuje, ale kopíruje. Nejde o to, co si člověk myslí. Jde o to, co cítí, že má myslet, aby zůstal součástí své komunity. Radikalizace voličstva je v tomto prostředí skoro nevyhnutelná.
Algoritmy odměňují emocionální a polarizující obsah – protože ten generuje větší interakci. A víc interakce znamená víc času na platformě. Víc reklam. Víc zisku. Takže čím víc nenávisti, tím lépe pro byznys. Zní to cynicky, ale je to statistika.
Dopad? Růst podpory pro extremistické strany, které jednodušeji pronikají do informačních kanálů, protože jejich obsah je úderný, černobílý, srozumitelný i rozzlobený. Typickým příkladem je fenomén AfD v Německu, Orbán v Maďarsku, Fico na Slovensku, nebo české varianty v podobě SPD a různých dezinfo projektů.
A jakmile se echo chamber spojí s algoritmicky cílenou kampaní, jako tomu bylo například u Brexitu nebo Trumpa, vzniká efekt, který je silnější než billboardy a letáky: člověk má dojem, že všichni kolem si to myslí taky. A to je extrémně nebezpečné. Ne protože by lidé neměli mít názory, ale protože se přestanou ptát. Přestanou hledat.
Ve chvíli, kdy se politická diskuze smrskne na to, kdo koho zničil v debatě, jsme už dávno za hranou demokracie. Už nejde o dialog. Jen o výhru v bitvě názorových memů. A volební výsledek pak není volbou – je ozvěnou.
Nárůst extremismu
Mozek má rád předvídatelnost. Když slyší něco, co už zná, odměňuje se. Je to neurologická zkratka – confirmation bias v praxi. Nehledáme pravdu. Hledáme klid. A klid přichází, když nikdo nezpochybňuje náš rámec. Když naše názory rezonují, nebolí. Nezpochybňují naši identitu. A když je náš názor ohrožen, nebereme to jako nesouhlas, ale jako útok.
Proto si lidé vytvářejí vlastní světy – bubliny, které vypadají jako otevřený internet, ale jsou to hermetické kapsle. Každý má svou: antivax bublinu, liberální aktivistickou bublinu, konzervativní svět, kde je každá změna dekadencí, i ezoterickou komnatu, kde se místo reality hledá vibrace. To je skvělý základ pro nárůst extremismu:
- Uzavřenost informačních kanálů – Pokud ti algoritmus nikdy neukáže protinázor, začneš žít v iluzi, že žádný neexistuje. Anebo že je směšný.
- Emocionální přebití racionálních zpráv – Článek "Zvažme výhody a nevýhody migrace" těžko porazí titulek "Tihle lidé zničí vaši budoucnost".
- Polarizace skrze moralizaci – Personalizovaný obsah často podsouvá, že tvůj názor je morálně správný, a každý jiný je nejen mylný, ale nebezpečný. To je klasický přechod od nesouhlasím k nenávidím.
- Zesilování obav a paranoie – Zejména konspirační a populistický obsah využívá personalizaci jako nástroj k zasévání nejistoty a úzkosti. Čím víc se bojíš, tím víc zůstáváš na síti. A tím víc jsi zranitelný.
Je z toho úniku?
Možná se někdy podivujete, proč sepisuju podobné sociologické poznatky do osobního blogu, ale faktem je, že se je snažím užívat jako jakýsi manifest proti polarizaci, radikalizaci a nenávistným bublinám. Píšu o echo chambers ne proto, že bych byl imunní, ale právě proto, že nejsem.
Echo chamber není jen pojem z akademické sociologie. Je to velmi konkrétní past. Nenápadná, příjemná, uklidňující – a proto tak nebezpečná. Neničí totiž naše vztahy. Ničí naši schopnost vůbec nějaké vztahy navazovat s těmi, kteří žijí jinak. Ničí samotnou představu pluralitní společnosti.
Taky mám pocit, že některé názory už se nedají chápat. Ne kvůli své složitosti, ale kvůli tomu, jak hluboce odporují realitě, kterou považuju za ověřenou. Ale v tom je ten problém. Nechápat není totéž co nechtít chápat. A právě tohle odmítnutí snahy může být první trhlinou v tom, čemu říkáme otevřenost. Píšu tohle, protože nevím, co s tím. Ne protože bych měl řešení, ale protože jsem si všiml, že ho už ani nehledám. A to je ten důvod k psaní.
Vyjít z echo chamber znamená začít slyšet, ne jen poslouchat. Znamená číst něco, s čím nesouhlasíme. Mluvit s lidmi, kteří nás vytáčejí, a přesto se snažit pochopit, proč to vidí jinak. Ne kvůli nim. Kvůli sobě. Protože jinak se z nás nestanou myslící bytosti. Jen opakovači. Resonátory cizích myšlenek, které si spletli s vlastním názorem. A když se čas od času odhodlám a pustím se do diskuze s lidmi na druhém pólu, samozřejmě se dočkám urážek, někteří by mě poslali do plynu, jiní by mě jen umlčovali, ale další mě viní z toho, že já umlčuju je, že je ohrožuju a já jsem ten extremista. Mohu si pak v rámci zachování mentálního zdraví jen něco vzteklého pomyslet, vydechnout a zkoušet o dál.
Utěšuju se tím, že mým záměrem není někoho přesvědčovat o vlastních názorech, ale často je to jen obrana, aby si tihle trollové nemysleli, že mi můžou kecat do života, když já jim do něj taky nekecám. Faktem je, že spokojení lidé nemají důvod nikoho napadat nebo dehonestovat jen proto, že si někdo zkrátka žije svým vlastním životem.
Já sám nevím, jak se domluvit s lidmi, kteří podporují režimy, jež považuju za zločinné. Nedokážu chápat, proč někdo věří lžím, když jsou tak snadno ověřitelné. Nerozumím ani tomu, proč někdo dokola napadá moji homosexualitu, když se bavíme o naprosto nesouvisejícím tématu. A přestávám věřit, že to někdy půjde pochopit. Jenže právě to je ta bublina. Ne názorová, ale emocionální. Unavená. Zraněná. Uzavřená ne z přesvědčení, ale z vyčerpání. A tak tenhle text není výzvou k dialogu, je jen malým pokusem nezůstat v mlčení. Protože pokud přestaneme mluvit – i o vlastní skepsi, ztrátě důvěry, o tom, že už nechápeme – pak už zbývá jen ticho. A v tichu roste všechno, co by nikdy nemělo být slyšet jako první.
