V záplavě seriálů, které se snaží reflektovat současnou společnost, občas narazíme na dílo, které to dokáže s lehkostí, vtipem a zároveň překvapivou přesností. Alfasamci na Netflixu je přesně ten případ. Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o další oddechovku s trapnými muži v hlavní roli. Ale chyba lávky. Pod povrchem komedie o čtveřici kamarádů, kteří zjišťují, že svět randění, vztahů i maskulinních rolí se změnil rychleji než jejich pohled na něj, se skrývá pozoruhodně trefná analýza dnešní doby.
Seriál neučí, nesoudí – jen ukazuje, co se děje, když čtyřem mužům zhruba kolem čtyřicítky přestane svět rozumět. Nebo spíš: když svět přestane hrát podle jejich pravidel. Každý z nich reprezentuje jiný typ muže, jiný způsob, jak se vztahy snažili udržet pohromadě.
Pedro byl zvyklý mít autoritu, přítelkyni, kterou si tak trochu „vychoval“, a kariéru, která určovala jeho hodnotu. Jenže o práci přijde a jeho partnerka se probudí. Doslova. Daniela přestane být „jeho holka“ a začne být ženou, která má vlastní hlavu, vlastní touhy – a Pedro se začne ztrácet. Ne proto, že by mu ujel vlak. Ale protože poprvé musí čelit někomu, kdo s ním nehraje hru na dominanci a podřízení.
Luis je pro změnu tím typem, který se vždy snažil být správný. S manželkou jsou dlouho spolu, vztah stagnuje, a tak se rozhodnou pro otevřené manželství. Tedy hlavně ona se rozhodne. Luis to bere jako výzvu: začne si instalovat seznamky, učí se emocionální inteligenci a sám sebe přesvědčuje, že je připravený „nebýt majetnický“. Jenže sotva překoná úvodní trapasy s Tinderem, zjišťuje, že otevřený vztah neznamená, že sex je volný. Znamená, že je potřeba o něm mluvit. A to bolí.
Santi je nejvíc mladý duchem. Opravdu chce být citlivý, feministický, korektní – až tak, že podepisuje se ženami dokument o souhlasu s intimním stykem. Jenže i tahle snaha o etiku naráží na absurditu, protože ukazuje, že nestačí "být dobrý muž". Musíš taky vědět, kdo vlastně jsi. A co cítíš. Jinak jsi jen roztřesený stín, který se bojí udělat cokoli, aby náhodou někoho neurazil. Santi nechce být toxický, ale tím, jak se vyhýbá všemu, přestává být i autentický.
Nejzajímavější možná nakonec je Raúl – donjuanský typ, který sází na vzhled, flirt a jistotu, že ženy přece chtějí chlapa, co ví, co chce. Jenže ani to už neplatí. Naráží na partnerky, které nechtějí být dobývány, ale slyšeny. Když se pokusí o klasický „balicí manévr“, zjistí, že všechno, co dřív fungovalo, dnes zavání manipulací. A že ani ten největší alfasamec není imunní vůči samotě, když všichni kolem začínají číst o toxické maskulinitě a emocionálním vyhoření.
Seriál se nevyhýbá žádnému tématu, které rezonuje současností. Seznamovací aplikace, otevřené vztahy, redefinice genderových rolí, souhlas v sexu, sdílení domácích prací, terapie, otcovství, partnerské krize, které nejsou způsobené nevěrou, ale mlčením. To všechno se odehrává v každodenních, civilních scénách, kde se smějeme trapnosti proto, že ji známe. Sami jsme ji zažili. Nebo alespoň viděli kolem sebe.
Co je ale na Alfasamcích nejlepší, je schopnost balancovat mezi satirou a empatií. Nejde o výsměch mužům, kteří nestíhají tempo doby. Je to spíš pozvánka ke změně, k přemýšlení a k přiznání, že být mužem (a ženou) v 21. století je mnohem těžší – i zajímavější – než kdykoli dřív. A tak pokud hledáte něco, co vás pobaví, ale zároveň donutí trochu zpomalit a podívat se na vlastní vztahy z odstupu, Alfasamci stojí za zhlédnutí. Nejsou dokonalí, ale možná právě proto tak přesní.
