sobota 5. prosince 2020

Bezcílné vztahy: Neopětovaná láska, nejasné signály a nenaplněné city

2

 
Snad nebudu příliš generalizovat, když napíšu, že všichni jsme někdy zažili situaci, kdy naše nadšení, city nebo touha nebyly opětovány. Problémy neopětované lásky, nenaplněných citů a nejasných signálů se objevují zejména v prvních milostných poblouzněních, ale jsou tací, kterým připadá, že jejich lásku neopětuje nikdo nikdy, a proto se točí ve vztazích, které nakonec vždycky dopadnou neúspěchem. Tíhu vztahu nikdy nemůže držet jen jeden z páru, takže se tahle nevyrovnanost dříve či později projeví. Kdy? To je otázka respektu k nám samým.



Nejasné a smíšené signály aneb na čem vlastně jsme

 

Některé vztahy jsou jako na houpačce. Zdají se být jeden den krásné, druhý den plné rozporů nebo ignorace. Těžko říct, proč se někdy stává, že vysněné protějšky ztrácejí zájem a pak jej zase obnovují, to může mít hodně důvodů, ale jedna věc, kterou opravdu nemám rád, je vztahová nekonzistence. Není to záležitost jen milostných vztahů, platí to u všech – přátelských, rodinných, pracovních. 

 

Co vlastně znamená vztahová nekonzistence? Chovat se, jako že se jeden den zajímáme, a druhý den je vše úplně jinak. Setkali-li jste se s tímto chováním, pak jste pravděpodobně usedli někomu na hák nebo někdo usedl na hák vám. Lidé mají rádi pozornost a často si skrze druhé zvyšují svá ega.


Jasné odmítnutí je vždycky lepší než falešná naděje.


Někdy se můžeme snažit, jak chceme, ale nelze někoho přinutit k tomu, aby si myslel nebo cítil to samé co my. Jedna z nejvíc toxických věcí, které jsem ve svém životě dříve dělal, byla ta, že jsem přecházel špatné vlastnosti některých lidí jen proto, že jsem si je chtěl udržet u sebe. Mějte k sobě respekt, udělejte si laskavost, ušetřete si svůj čas a berte nejasné a rozporuplné signály od druhých lidí jako jasné "ne". 

 

 

(Ne)opětovaná láska – jak se to pozná


Jednoho dne totiž najdete někoho, kdo si vás vybere a bude si vás vybírat také každý další den. Až v té chvíli za něj můžete být vděční za to, že se všechno stalo tak, jak se stát mělo. Lidé, kteří si k sobě mají najít cestu, si ji vždycky najdou. Neznamená to, že musíte být denně v kontaktu, jedná-li se třeba o přátelský vztah, ale znamená to, že se za celou tu dobu vaše city nemění. To je kouzlo vztahové konzistence. Možná by se to dalo nazvat jednodušeji věrnost či loajálnost, což se v dnešní době, kdy je vše lehce nahraditelné, hledá vzácněji, než je na první pohled patrné.

 

Když se člověk moc snaží a přesto je odmítán, většinou tím ponižuje sám sebe, protože k tomu, abychom budovali vztah, se nemáme vnucovat, něco dokazovat nebo podlézat. Člověka, s kterým si padneme do noty, není tak těžké poznat – má podobný pohled na svět, stejný smyl pro humor, líbí se nám... jakkoli je bolestivé opustit člověka, do něhož jsme se zamilovali, nic nejde vynutit, a to, že my skládáme básně a nosíme květiny, neznamená, že nám to druhý musí opětovat.

 

Je normální nebýt bezmezně obdivován všemi, lajky na sociálních sítích jsou falešné. Jediný, komu je třeba se zavděčit, jsme my sami.

 

Nikdy se nezavděčíme všem, ale to neznamená, že neexistuje nikdo, kdo by neměl zájem. Je třeba vyjít vstříc lidem, kteří nějaký zájem prokazují. A pokud je kolem sebe nevidíte, tak se seznámit s lidmi novými, vyzkoušet jiné prostředí, vyrazit někam, kde je dobře.

 

 

Nenaplněné city – špatné protějšky?

 

Většinou, když lidé říkají, že se zamilovávají do "špatných" lidí, je to proto, že se opakovaně zamilovávají do stejného vzorce chování a typů lidí. To, že nás někteří odmítají, není prokletí, ani chyba daných lidí. Nikdo není povinen opětovat lásku, a i když je to bolestivé, je to něco, co musíme přijmout bez svalování jakékoli viny.

 

Je několik důvodů, proč může být zamilovanost neopětovaná. Především zamilovanost není láska, je to obvykle jen prvotní poblouzení a mnozí ji dávají příliš velký význam a hrají si na lásku, která překonává lesy, ovšem pravá láska přichází až po dlouhé době, až oba překonají spoustu dobrého, ale i zlého, kdy bude jasné, že chtějí společně vztah budovat a mají společný cíl.
 

Problém bývá hned na začátku. Snažíme se často budovat vztahy z nesprávných důvodů: protože chceme být milováni, nechceme být sami, protože jsou ostatní ve vztazích, kvůli strachu, depresi, sexu, bohatství, abychom se dostali z předchozích vztahů, něco si dokázali... takové důvody jsou různé a všechny jsou špatné. Důležité je se zaměřit na společného hodnoty, společné zájmy a s takovým člověkem mít společné zážitky a zkušenosti.
 

 

Forever alone, nikdo mě nechce apod.

 

Lidé podceňují sílu vlastního podceňování. Pokud si dokola opakujeme, jací jsme chudáčci, protože nás nikdo nechce, obvykle stejný pocit vyzařujeme ven. Svět se zrcadlí a podvědomě se chováme podle své víry. Máme skutečně co nabídnout? A připadá-li nám, že ne, proč s tím nic neděláme? A připadá-li nám, že to nejde, proč to nezkoušíme? A pokud dokola padáme, znamená to, že už se nemáme nikdy pokoušet vstávat? Nikdo nemá v genech být forever alone nebo chudáček.


Je to vždy o vztahu, ale kupodivu ne o vztahu mezi dvěma lidmi, ale o vztahu k nám samým. Lidé, kterým dovolujeme se k nám nějak chovat. Lidé, které k sobě pouštíme. Lidé, kterým věnujeme svůj čas. Lidé, kterým se svěřujeme. Způsoby, jakým se sebou necháváme zacházet. Jak sami k sobě mluvíme. Jakou úctu si vykazujeme. – To je všechno na našem rozhodnutí a přesně tyhle myšlenky filtrují to, které osoby k sobě přitahujeme a které půjdou druhý den zase o dům dál.


Nejsem vztahový kouč ani psycholog, ale tohle jsou věci, které se dají celkem snadno odpozorovat, když je člověk pozorný. Vím to, protože když se ohlédnu do své minulosti – než jsem měl konzistentní vztah, který trvá dodnes – říkám si, že styl, jakým jsem tehdy přemýšlel, hodnoty, jaké jsem měl, cesty, kterými jsem šel, i to, že jsem se bál tzv. pálit mosty, to nemohlo dopadnout jinak, než že jsem byl vlastně sám i mezi lidmi a jakoukoli pozornost jsem si interpretoval nesprávně. 

 

Ani flirt nemusí znamenat zájem, často je pouhým prostředkem daného člověka, jak nějak utvrdit svou pozici.

Až když člověk vybuduje vztah sám se sebou, začne se mít rád, mít k sobě respekt, vymezovat se, najdou se ti, které stojí mít za to ve svém životě. Vztahy, ať už přátelské, milostné, rodinné nebo pracovní pak začnou dávat smysl. Ty ostatní třeba zmizí, ale to už budeme vědět, že je nelze vynutit.

Author Image

Kdo je Jerry Writer
Jsem exemplář člověka. Jsem tvor seslaný na třetí planetu od Slunce. Jsem lovec odpovědí. Jsem dýchající maso, krev a kost. Jsem technicky stejný jako vy. To, co nás skutečně rozděluje, je naše myšlení a perspektiva.

2 komentáře:

  1. Dobrý večer přeji.

    Chválit budu málo - zase jednou jsem si bezvadně početl :)

    K sebehodnotě nás předprogramuje matka (nebo osoba v její pozici), z jejíž mimiky, hlasu a vůbec řeči celé bytosti máme v prvních letech našeho žití pravidelně dostávat informaci o absolutním přijetí, o absolutní nekonečné radosti z naší existence. Pohár našeho narcismu má být naplněn až po okraj. Tahle idylka v praxi neexistuje a k tomu přicházíme na svět různě citliví. Když se to hůře sejde, jeden z důsledků nejspíš bude to běhání za přízní a oceněním, citové ulpívání, různé druhy a stupně sebetrýznění.
    Časem se musíme poněkud doprogramovat sami vlastním prožíváním, k němuž v civilizaci patří i studium teorie. A s částí patologie, se kterou už se nehne, se můžeme akorát tak smířit :)
    Věta "Mějte k sobě respekt, udělejte si laskavost, ušetřete si svůj čas a berte nejasné a rozporuplné signály od druhých lidí jako jasné ´ne´." podle mě patří do zlatého fondu psychologie.
    V jiných Vašich úvahách se dovídáme, že není normální stále cítit radost, že vztek, smutek, zoufalství a podobné vymoženosti v nějaké míře do života přirozeně patří. Jinde zase poukazujete na to, že podle vnitřního rozpoložení se dostavují naše vnější úspěchy či neúspěchy.
    Obě teze jsou podle mě ryze správné, ale prosil bych Vás o jejich propojení. Je to v tom "vždy se pokoušet zvednout"? Ale zkuste to lépe - tohle je hraběcí rada :)

    Děkuji za hezké čtivo!

    Robert

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Zdravím Roberte, děkuji za doplňující úvahu. I když to celkem dává smysl, nemám moc rád, když se něco svaluje na rodinnou výchovu, respektive, že naše hodnota je závislá na tom, jakou hodnotu nám projevovali v dětství. Ono zase být jako dítě vždy "nejlepší", si myslím, přinese zase jiné druhy problémů. Věřím, že dospívání, zejména to psychické (které může přijít vlastně v jakémkoli věku) přichází právě ve chvíli, kdy zjistíme, že se musíme doprogramovat sami, jak píšete, a přijmeme zkrátka odpovědnost za to, co děláme my místo toho, co nám dělají druzí. K tomu by podle mě měl jednou dojít každý, i když je velice snadné schovávat se za vnějšími událostmi. V té nejhlubší filozofii se stejně domnívám, že všechny události, kde se cítíme být oběťmi, jsme si nějakým způsobem přivodili, byť podvědomě, neintencionálně, nevinně, abychom zjistili jejich lekce. Ale to už je zase spíše otázka nějaké víry.
      Děkuji také za podnět k úvaze, napadlo mě díky ní téma k novému článku o psychických procesech a vlastnostech. Myslím, že je vždy třeba udělat nějakou diferenciaci mezi emocemi, které jsou přechodné, někdy až afektované, a mezi jakýmsi životním postojem, filozofií, která všechny tyto emoce zastřešuje pod něco, co jim dává smysl, a proto přestanou působit utrpení anebo dojdeme alespoň k jejich pochopení, což je zpravidla také osvobozující.
      Díky za komentář, zdraví Jerry :)

      Smazat