neděle 1. listopadu 2020

Existují duchové a démoni?

8

 
Pokud věříte, že po smrti duševní aktivita neumírá, možná jste se někdy zamýšleli také nad tím, zda existují duchové. V době nejrůznějších hororových snímků a hrůzostrašných záhad, jež se na nás hrnou z nejrůznějších zdrojů se pak člověk může cítit neklidný i ve chvíli, kdy má jít v noci na toaletu a uslyší zvláštní vrzání nebo bouchnutí topení. Osobně nevěřím na to, že jsou mezi námi duchové a démoni, kteří se nás snaží strašit či dokonce napadnout. Ti největší bubáci jsou v naší mysli.


Co nebo kdo je vlastně duch


Duch je abstraktní či nadpřirozená bytost nebo síla, která se nepojí pouze se strašidelnými historkami, ale i s náboženstvím a filozofií. Obecně vychází ze slova "dýchat" a znamená jakýsi oživující princip. Ducha lze vykládat jako něco, co se k nám vrací, i když už by to mělo být dávno ztracené, mrtvé nebo prostě pryč. Duchové existují jako nehmotné podstaty, přízraky, duševní zjevení či zkrátka nehmotnou skutečnost. Všechno kolem nás má určitou duchovní podstatu. Nemusí to být jen v souvislosti s živými tvory, jejichž abstraktní stránku nazýváme duší, můžeme hovořit také o duchu místa, domů nebo předmětů, k nimž se váže vzpomínka či jiná symbolika.

To, co nás straší, není hmotné, nýbrž povstává z našich vlastních strachů.

Duchové jsou stopy našeho psychického stavu. Reflektují to, co se děje uvnitř nás. Často někdy zcela běžným jevům přisuzujeme mýtickou sílu jen proto, že v nich vidíme nebo chceme vidět symboliku. Určitá zjevení přichází ve chvíli, kdy strádáme a potřebujeme tuto ztrátu kompenzovat. Přichází ve chvílích, kdy nejsme schopni připustit, že se něco stalo bez důvodu. Většina věcí se skutečně neděje bez důvodu, ovšem způsob, jakým si věci kolem sebe interpretujeme, závisí vždy pouze na nás.
 

Duchové jako lidé, kteří zemřeli


Nejčastější podoba ducha se interpretuje v podobách zesnulých lidí. Jako by duše, která se vrací, nedosáhla pokoje, a proto se k nám stále vrací nebo se nám snaží něco sdělit. Někteří lidé, kteří podstupují seance či podle svých slov komunikovali s duchem mrtvého člověka, se po těchto zkušenostech cítili smířlivěji. To ovšem neznamená, že komunikovali opravdu s duchem zemřelého, byť se to jeví jako úžasná představa.

Mnohým z nás odešel ze života někdo, s kým bychom rádi ještě mluvili, koho bychom měli po svém boku a na koho neustále vzpomínáme. Říká se, že takové duše žijí s námi neustále jako andělé a ochránci a jednoho dne se s nimi znovu setkáme. 
 
Je pravda, že duchovní podstata čehokoliv přetrvává v našich emocích, myšlenkách a vzpomínkách. Dokud se nevytratí myšlenky na někoho, kdo již zemřel, svým způsobem jeho abstraktní já nadále existuje v nás – ovšem ne ve své objektivní podobě, ale ve formě našich přání, předpokladů, očekávání nebo i strachů, podle nichž by se dle naší víry daný člověk choval, kdyby byl stále naživu.

Lidé, jež navštěvují seance, dosahují smíření, neboť tuší, že si jdou pro odpuštění, věří v dobro člověka a smysl toho, proč daný člověk odešel. Mluvíme-li o démonech, zlých esencích nebo monstrech z pekelných sfér, obvykle je to proto, že nějaká naše vlastní část volá po odpuštění, ventilaci vzteku, rozhřešení nebo pomstě. 
 
Kolem nás se ukazuje to, na co myslíme – může to být láskyplné, ale i zlověstné, záleží na našem přístupu a vlastním psychickém stavu. 
 
Lidé, kteří zažili autonehodu, mohou spatřit nebezpečí po každé, když nasednou do auta. Automobil se stane jejich démonem strachu. Ti, kteří v sobě drží hluboký zármutek milovaného člověka, vidí jeho stopy všude kolem sebe a spojují si těmito asociacemi i to, co by jiní nikdy nespojovali. Vidí andělskou pomoc, nepřipadají si sami a cítí ochrannou ruku, tajemný šum křídel značící důvěru ve spojení silnější než smrt.
 
 

Jak vypadají skuteční démoni


Pamatuji si, kdy jsem začal vidět démony kolem sebe. Chovali se jako mozkomorové, tedy entity, kteří z člověka vysávají veškerou radost. Démoni jsou typy výše zmíněných duchů, kteří nás děsí a vysávají z nás energii. Ukrývají se v temnotě a snaží se do ní člověka uvrhnout. Démoni jsou všechny bolestivé myšlenky, strachy, deprese, smutky, závislosti, vzteky, nenávisti, závisti a zoufalství. Duchové se někdy spojují s posedlostí. Někdo nebo něco vás posedne natolik, že ztrácíte svou vlastní identitu. Přesně tak fungují nejrůznější psychické nemoci od fóbií, depresí, úzkostí až po schizofrenie, traumata, štěpené osobnosti apod. Mít depresi neznamená být depresivním člověkem, nýbrž být posedlý démonem ve formě pocitů beznaděje, zoufalství či jiné psychické bolesti.

Démony si představujeme jako monstra, přičemž jde spíše o duševní pochody, které dělají monstra z lidí. Démoni parazitují na těch, kteří ztrácejí kontrolu sami nad sebou a žijí obvykle v nějakém druhu závislosti – na vztazích, na droze, na potřebě uznání, bohatství, sexu, úspěchu, kráse, mládí nebo moci. Démon se živí strádáním a narůstá, když se jím užíráme. Oproti nim andělé vyvstávají v podobě naděje, soucitu, víry, odpuštění. Je to psychická dualita, abstraktní protipóly, které občas vidíme všichni.

Když se nám v životě nedaří, vidíme tyto démony všude kolem sebe a máme tendence je vidět i tam, kde nejsou. Stejně tak, když jsme šťastní, dokážeme problémy řešit s mnohem větším nasazením, cítíme pomoc, kterou jiní vnímat nemusí. Jde zkrátka o perspektivu, s jakou se díváme na svět, a ta je vždy subjektivní. Dodnes vídám svého dědu ve snech, a je to tak podle mě dobře. Je jedno, zda je to skutečnost, ale důležité je, jak to vnímám. Je to pozdrav? Je to návštěva? Je to jen bláznivá reakce mozku? Je to opravdu zbožné přání potkat milovaného člověka? Hlavní je, že jsem to zažil.
 
Démoni jsou všechny chyby, ke kterým se vracím a kterých lituji, zjevují se mi neustále dokola; přichází s každým strachem, s každou bolestí, zármutkem, pocitem marnosti i bezvýchodnosti. Může se zdát, že se nedají odvolat, budou stále se mnou, ale faktem je, že svět nám neposílá znamení zla. My sami určujeme, co pro nás události i představy znamenají, a stejně tak dokážeme odvolat tyto démony tak, že se z nich budeme léčit. Ať už je to lék v podobě terapie, odpuštění, poučení nebo pochopení, proč jsme danou emoci museli zažívat.
Author Image

Kdo je Jerry Writer
Toulám se světem médií, tvůrčího psaní, sociálních sítí, literatury a životní filozofie. V životě je pro mě důležitá kreativní činnost, při které mohu svobodně realizovat své nápady a předávat inspiraci nebo druhé motivovat.

8 komentářů:

  1. Milý Jerry,

    prosím Vás o krátké doplnění: Vy v Boha a v život po hmontném životě věříte, nebo ne?
    Říká se, že ptát se: "Koho jsi volil?", "Kolik vyděláváš?" a "Věříš v Boha?" je netaktní až blbé, ale tady u Vás se s tím snad počítá a možná proto i píšete. Každopádně v kladné přijetí dotazu doufám.
    Myslím si, že mezi věcmi metafyzickými a abstraktními je obrovský pojmový rozdíl. A také si myslím, že není vůbec jedno, zda jsem něco zažil, protože se to stalo, anebo proto, že si to mé vnímání v nějakém méně lucidním stavu přisvojilo. Jo - a také bych nesouhlasil, že je duchovní existence imanentní něčí paměti nebo emoci.
    Mám poprvé pocit, že od Vás nedostávám úhledně zabalený balíček! :)

    S úctou

    Robert

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dobrý den, k otázce Boha a víry se často vyjadřují v rubrice Životní filozofie–Víra (lze rozklikat jednotlivá témata nahoře v menu), proto kdybych se pokusil o krátké doplnění, bylo by vlastně dlouhatánské. Když se mě někdo ptá, zda věřím v Boha, tak se zase na oplátku ptám: a v jakou podobu Boha? Náboženské pojetí, zpravidla křesťanské, je pro mě dost omezující a obecně se považuji za panteistu, tedy Bůh = příroda, řád, vše kolem i uvnitř nás, jakýsi život proudící vším.
      Jak se pro vás v tomto pojetí liší metafyzické od abstraktního? Ne že bych nesouhlasil, jen mě to zajímá. Osobně se totiž na svět dívám v případě duality jako na materiálno/fyzično a duchovno, přičemž materiální je vše, co se pojí se smysly, kdežto duchovno je jejich interpretace, prožívání, psyché. Proto v článku píšu o tom, že vesměs nezáleží tolik na tom, co kdo zažije, jako jak to vnímá. Přijde mi totiž, že nelze zažít "objektivní skutečnost", vždy se filtruje dle nás samých. Jednu událost si každý vykládá jinak a každý vidí svět dle své víry. Samozřejmě je rozdíl mezi tím, co si myslíme, že se stalo a co se skutečně stalo, ovšem to, o čem píšu, myslím z hlediska dopadu na naše osobní životy, v nichž se promítají subjektivně zabarvení duchové a démoni, kteří ovlivňují naše chování, povahu, obecné vzorce myšlení na základě empirických zážitků nebo (ne)rozumového smýšlení.
      Také v článku vyloženě nepíšu, že duchovní existence je ohraničena pamětí a emocemi, spíš je jimi ovlivněna na základě psychických procesů, které ovlivňují smýšlení o všem kolem nás a na jejichž základě volíme svá rozhodnutí. Jinak si myslím, že duchovno je daleko víc transcendentní, přesahuje naše těla i mysl, jen se porůznu transformuje. Třeba i v případě smrti, kdy věřím tomu, že nenastává nicota, ale život jen nabírá novou formu existence.

      Děkuji moc za komentář k zamyšlení,
      zdraví Jerry :)

      Vymazat
    2. Dobrý večer přeji,

      děkuji za reakci, asi se mi podaří něco trochu doformulovat a tuším i shodu v některých věcech. Musím se na to ale vyspat. Dnes se nezmohu na víc, než na to, že - jak všem známo - svět je veliká plocha, uprostřed níž je místo, kde chybí Jára Cimrman :))
      Od včerejška mě ale pálí poslední věta mého komentáře. Není zrovna pokorná... Takže pokud mohu, beru jí zpět.

      S přátelským pozdravem

      Robert

      Vymazat
  2. Velice zajímavý pohled na duchy a démony. Strach dělá hodně a ovlivňuje třeba náš pohled právě na to, co by mohlo čekat ve tmě, aniž by k tomu byl kolikrát nějaký důvod. Možná k tomu důvod je z dětství, občas stačí nějaký jediný moment, který ovlivní naše vnímání svého okolí.
    Co se týká duchů, jako malá jsem měla představu o tom, že jsou kolem nás, stojí v kruhu třeba v místnosti, postupem času jsem to začala vnímat jinak. Stále věřím, že je něco, co je nad naše chápání, něco, co je nevysvětlitelné. Ale to, co pro nás může být nějakým znamením (ať už spadlý obraz, spadlý kalendář na konkrétním datu, nebo cokoliv jiného), tak ačkoliv to pro nás něco znamená, pro druhého je to věc, která se dá jakkoliv rozumově vysvětlit. U těchto věcí dost záleží na tom, jak dotyčný vnímá svět.
    Možná je to vše jen o tom, že člověk chce věřit v něco více a proto přiřazuje různým věcem nějaký význam. Ale pravdou je, že důvěra v tyto věci mi dost často v životě pomohla.

    Přeji hezký den.
    Lumail

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mně také tento druh důvěry velice pomáhá. Je v něm naděje, útěcha a pokud není člověk vyloženě cynik, lze to brát i jako důkaz toho, že všechno má svůj smysl a že se nic neděje náhodou. Jsou to znamení, která mají sílu nás někam popohnat :) Myslím, že se mohu s tímhle komentářem zcela ztotožnit. Díky za něj jako vždy, zdraví Jerry :)

      Vymazat
  3. Nevím, zda si to plně uvědomujete, ale pohybujete se jenom pár kroků od Jungových archetypů a nevědomí. Sdílím na svět velmi podobný pohled.
    Ať se daří,
    Khamul1

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, to si musím více prostudovat. A jsem rád, že je nás víc.
      Zdraví Jerry :)

      Vymazat
    2. Doporučuji zejména druhý, třetí, pátý a osmý díl výboru z Jungova díla a jako bonus nádhernou Červenou knihu :-) Je to fascinující čtení. Jung ve svém učení dokonale skloubil striktně racionální vědu s onou podceňovanou iracionální "duchařinou".
      S pozdravem
      Khamul1

      Vymazat