Životy na skok



Název díla:                              ŽIVOTY NA SKOK
Autor:                                      Jerry Writer / Pavel Hort
Rok napsání:                           2015
Žánr:                                        Humorný (utopický) román
Rozsah:                                    296 stran / 19 kapitol

Anotace díla:

Příběh se odehrává v nedaleké budoucnosti, kde mají lidé problém navazovat milostné vztahy. Hlavní hrdina s mýtickým jménem Horus se probudí v neznámé místnosti a trpí výpadky paměti, nepoznává dokonce ani sám sebe. Zanedlouho se však dozví, že je součástí velké korporace zvané Levné bohoslužby, která vyrábí zákazníkům jejich spřízněné duše přesně podle jejich požadavků – samozřejmě za nemalý honorář. Horus, i když vypadá dospěle, se narodil téhož dne v laboratoři na objednávku neznámé osobě stejně jako několik dalších „produktů“. Společně s nimi tedy čeká na převoz ke své spřízněné duši, avšak netuší, že se nic nebude dít přesně podle plánů. Tehdy začíná příběh o hledání skutečného smyslu lidské existence, významu pravosti mezilidských vztahů a rozkrývají se především kontroverzní praktiky korporací, které mají moc manipulovat s lidmi a jejich myšlením.

Několik důvodů, proč si knihu přečíst:

  • Pokud se rádi zasmějete a baví vás situační humor nebo sarkasmus.
  • Pokud máte rádi (anti)utopické příběhy nebo nevšední fantasy bez draků a elfů.
  • Pokud se rádi zamýšlíte nad hlubšími myšlenkami.
  • Pokud nemáte rádi předvídatelné příběhy, klišé nebo přeslazené happy-endy.
  • Pokud si často představujete, jaké by to mohlo být v budoucnosti.
  • Pokud hledáte pravou lásku, spřízněnou duši nebo pravdu o našem světě.
  • Pokud zrovna nemáte co číst a chcete udělat autorovi radost!

Ukázka (1. kapitola: Horus)


Jakmile mladík poprvé otevřel oči, byl zmatený jako lesní čmelák. Probudil se na místě, které neznal. Mohl civět do prázdna, mohl dýchat vysušený vzduch, mohl si požvykovat, pohybovat rukama jako pavián – ale jednu věc nemohl. Znát důvod, proč mohl dělat tyto podivné věci.
Snažil si vzpomenout, získat byť jen jediný náznak minulosti, ovšem veškerá snaha byla zbytečná. Tenhle chlapík totiž žádnou minulost neměl. Nevěděl, co měl včera k obědu. Nevěděl, kudy se jde na záchod. Nevěděl, v čí leží posteli. Měl v hlavě zkrátka úplně vygumováno. Jelikož byl rozespalý a líný, rozhodoval se, zdali nemá tuhle pravděpodobně přepísknutou kocovinu ještě zaspat a namáhavě přemýšlet až někdy potom, ale když si uvědomil, že vůbec neví, kým vlastně je, začalo ho to trochu vyvádět z míry.
Škubl sebou, jako by ho něco řízlo do svalu, a teprve v tu chvíli mu došlo, že je skutečně vzhůru. Promnul si oči, než je však stihl otevřít, ozářilo ho jakési stropní světlo, které reagovalo na pohyb jeho paže. Odhrnul lehkou deku a pomalu se posadil na okraj lůžka. A pak se jeho zorničky vzpamatovaly z oslepení a on spatřil sám sebe v obrovitánském zrcadle, které stálo před ním.
Vyhublý chlapík měl na sobě akorát trenky se srdíčkovým motivem. A nebyly jeho. Svoje trenky si přece člověk pamatuje. Navíc kdo by si na sebe vzal dobrovolně červená srdíčka? Pak si všiml, že má na krku svědivou značku, kterou si určitě nemaloval sám. Snažil se ji setřít, ale pocítil pálivou bolest.
„No do hajzlu, to je kérka!“ vykřikl. A to byla jeho první slova. Úplně první slova, která kdy ve svém životě pronesl, akorát nebyla tak roztomilá, aby si je zapsal do bejby deníčku, jako to dělají maminky, když jejich děťátko zažvatlá máma.
Nejdřív nevěděl, jestli se má smát nebo plakat, zato by celkem rád zjistil, co se vlastně děje. Přerušilo ho zaklepání na dveře. Na dveře úplně neznámého pokoje, v němž ještě před pár sekundami spal jako medvídek. Mohla to být uklízečka, která bude chtít ustlat postel, nebo majitel bytu, který shání své srdíčkové trenky. Anebo nějaký duch. Ať to bude jakákoli existence, bude to mít zajisté trapné a katastrofální následky.
Předstíral, že je myš. Proč by se ozýval, když si nevzpomínal na nikoho, koho by znal, ani sám na sebe. Připadalo mu přijatelnější dělat mrtvého brouka a modlit se, že bytost za dveřmi si nakonec rozmyslí, že na dveře vlastně ťukat nechtěla. Mladík však vytušil, že tyhle představy budou asi trochu naivnějšího rázu.
Dveře se nepřekvapivě otevřely. A za nimi se zjevilo kvarteto vzrušených přihlížejících, které jakživ neviděl. Čtyři lidé začali vydávat z úst něco, co mělo být pravděpodobně zpěv: „A tři, čtyři… Hodně štěstí zdraví, hodně štěstí zdraví, hodně štěstí, milý Hore, hodně štěstí zdraví!“ Jedna osoba dvakrát tleskla.
V popředí stála excentricky vypadající zrzka s poněkud vyjukaným výrazem, vedle ní obtloustlá padesátnice s kuchyňskou zástěrou a síťkou ve vlasech, a vedle nich ještě malý hrbatý skrček zpívající obzvlášť falešně a vysoký šampónek se stylovými slunečními brýlemi. Panoptikum individuí po své narozeninové písni zmlklo. Mladík, který nevěděl, kdo je, mlčel taky. Všichni mlčeli.
Ženská s kuchyňskou zástěrou chtěla statečně prolomit ledy, tak odněkud zpoza své rozlehlé postavy sebrala narozeninový dort, na kterém byla čokoládovou polevou nazdobena jediná velká číslice: nula.
„No jako chtěla jsem tam dát svíčku, ale nevěděla jsem, jak vyjádřit nulu. V matice se moc nevyznám, proto dělám kuchařku. Takže jaksi není co sfouknout,“ řekla a zbrkle položila dort na stůl. „Pekla jsem se s tim ale zatraceně dlouho, to ti teda povím, tak si toho važ.“
Mladík, který nevěděl, kdo je, stále mlčel. Věc se měla tak, že byl absolutně mimo.
„To je v pořádku, už jsem tu,“ promluvila excentrická zrzka, jejíž rudá hlava připomínala naježeného dikobraza, a chytla ho za rameno. „Už jsem s vámi, už nebudete sám.“ Mluvila spasitelsky, jako by se znali už dlouho, přesto ji viděl poprvé a zrovna dvakrát mu do oka také nepadla.
Posadila se vedle něho, přitom ho stále držela. Měla na prsou jmenovku s logem nějaké firmy. „Zdravím vás, Hore! Já jsem Réza, taková vaše průvodkyně. Jistě máte plno otázek. Když nebudete zbrklý a budete dělat to, co vám řeknu, ke všemu se dostaneme. Jste rozumný muž, já to vím. Jsem si jistá, že spolu budeme skvěle vycházet.“
Tak zněla slova, kterými si nebyl nikdo v místnosti tak úplně jistý.
„Ehm…,“ zachraptěl ještě rozespalý mladík, „včera jsme to asi pořádně přehnali. Já si totiž nic nepamatuju a je mi to trochu trapný.“ Cítil se omámeně, jako by ho někdo praštil přímo do čela. Kromě amnézie cítil také nesnesitelný strach z neznáma. Snažil se to ale nedávat najevo. Nechtěl vypadat jako bábovka, která se sesype, když si dá několik panáčků.
Hrbatý skrček vydal pisklavý zvuk: „O.“ Pak si něco zapsal do notýsku. Kuchařka jen zírala v pozadí a šampónek si narovnal svou navoskovanou ofinku.
Zrzka si obhájila svou asertivitu a znovu se chopila slova: „Vidíte toho muže v zrcadle, Hore? To jste vy.“
„No nepovídejte.“
„Je vám jednadvacet let. Tady kolega,“ ukázala na hrbatého skrčka, „mi tvrdil, že máte rád hudbu a filmy minulého století, cestování, psy, sám sebe, sledování hvězd, nějaké ty nemravnosti, filosofii, rád poznáváte nové věci a píšete příběhy. Jste svobodný, ale již brzy najdete to, co hledáte. Od této chvíle již nebudete sám. To vám slibuji.“
„Proč si nic nepamatuju? Co se stalo? Jakej je vlastně rok?“ Pokládal jednu otázku za druhou a hodlal v tom pokračovat. Ostatně mu nešlo do hlavy, co tam ti lidé dělali a proč na sebe všichni koukali, jako by spadli z višně. Pak si znovu uvědomil, že je oblečený jen v trenkách se srdíčky, což mohlo mít pro všechny přítomné zneklidňující účinky.
„Ty trenky jsou ode mě, hihi,“ vložil se do řeči šampónek a tleskl jako holka.
„Jmenujete se Horus, my vám říkáme domáčtěji Hor,“ pustila se do vysvětlování ježatá průvodkyně. Šampónka ignorovala mávnutím ruky. „Dnes je velmi moderní dávat lidem jména z dávných mytologických příběhů. Po tolika letech, asi několika tisících, se to vrátilo do módy. Jestlipak víte, kdo to byl Horus?“
„Myslíte toho staroegyptskýho boha?“
„Ne jen tak ledajakého staroegyptského boha, pane!“ pravila s dramatickým nádechem. „Horus býval bohem slunce a světla, jeden z těch nejslavnějších a nejvíce uctívaných. Nechali jsme vám vytetovat symbol jeho oka na krk. Horus bojoval proti zlu a temnotě se svým protivníkem Sethem, je to symbol zdraví a ochrany před strachem… to, že jsme vás takto pojmenovali, má svůj účel.“
V tuto chvíli si Horus přestal myslet, že minulý večer popil příliš mnoho alkoholu. Nyní se totiž domníval, že příliš mnoho prcků si nalila tahle přehrávající zrzka. A pozadu nebyl ani podivně pískající skrček za ní.
„Co to tady vykládáte? Jakej účel?“
„Jste tak trochu ojedinělý případ. Bohužel tohle je jedna z věcí, o kterých s vámi nemohu mluvit otevřeně. Váš stvořitel si to nepřál,“ odvětila s úšklebkem tak křečovitým, že to vypadalo, jako by dostala zásah elektrickým proudem.
Horus si celou situaci představoval následovně: včera večer mu někdo hodil rohypnol do pití nebo ho praštil zezadu pánvičkou, pak ho únosce vysvlékl – rozhodně si nechtěl domýšlet, jakou roli v tomto příběhu hrál onen šampónek – a nakonec ho přestěhovali do cvokárny k náboženským misionářům hovořícím o stvořiteli, aby ho naverbovali do své sekty. Stejně to ale moc nedávalo smysl.
„Hore, ještě jednou se podívejte do zrcadla. To, co vidíte, je někdo, kdo žije teprve pár minut. Nenarodil jste se před jednadvaceti lety. Narodil jste se dnes v tomto pokoji.“
Horus se považoval za racionálního člověka. Dobře, měl taky pár much, ale rozhodně si nemínil připustit, že je vyšinutý, takže museli být mišuge všichni okolo. V hlavě už mu začalo šrotit, jak se rychle dostane pryč, avšak dveře blokovala korpulentní kuchařka, kterou by nepřepral. Navíc ji začalo znervózňovat, že nikdo nezačal krájet dort, který tak pracně upekla, takže její hromadící se hněv představoval ještě větší hrozbu.
Hrbatý skrček držel pevně notýsek, teď by měl zase psát. Byla to jeho práce – psát, co bude Horus odpovídat. Skrček Ignác byl analytik a vedoucí celé operace. Po několika letech stereotypu si už ale jen kreslil do rohu notýsku kočičky s knírkem. Když se mu nějaká kočička obzvlášť povedla, musel zadržovat smích. A to znělo jako písklavé „o“.
„Kdo vlastně jsem?“ poptal se nakonec Horus zoufale.
Zrzavá průvodkyně Réza přešla k tomu hlavnímu. Nerada chodila kolem horké kaše, a navíc jí za chvíli začínala přestávka na oběd a chtěla si zakouřit. „Jste produktem společnosti Levné bohoslužby. To je korporace, která slouží k objednávání lidí podle zákaznických potřeb. V praxi to funguje tak, že k nám přijde zákazník, vyplní obsáhlý dotazník o fyzickém vzhledu svého partnera a z psychologických testů pro něj vyhodnotíme, jaké vlastnosti by měla mít jeho spřízněná duše. Našimi zákazníky jsou lidé, kteří hledají svou dokonalou polovičku, a my jim tato přání plníme, aby nebyli osamocení. Jste tu na objednávku a přesně takhle jste měl být stvořen v naší laboratoři.“
Šampónek po jejím konstatování udělal „hihi“ a znovu si upravil ofinku, pořád mu neposedně padala do obličeje. Ani ostatní nebyli nijak překvapení, šlo přeci o denní rutinu. Nějaká zhrzená a osamělá panička, která zrovna prožívala osobní krizi, třeba menopauzu, se jednoduše rozhodla, že by chtěla okořenit své dny mladým zajíčkem. Šla tedy do Levných bohoslužeb, vyplnila pár lejster a čekala na svou objednávku. Tak to chodilo ve dvaadvacátém století.
„Děláte si prdel?“ Nyní už Horus vyváděl jako pominutý. „Jak to myslíte na objednávku? Jako nějakej domácí mazlíček?“
Skrčekanalytik shledal toto hořekování zajímavým a napsal ono sprosté slovíčko mezi kníraté kočičky.
„Hore, uklidněte se, prosím,“ vyzvala ho naježená průvodkyně. „Poslyšte, Darwin pravil takovou věc, že naše těla vznikla z malých organismů, a z ryb se stávali chameleoni, z vajec slepice, ze slepice vejce, a z opic lidé. Jen tak – čistou náhodou vznikla buňka, a v buňce oči, pusa, nos, abychom viděli, chutnali a cítili, že ta jeho teorie je vlastně strašně moc nepravděpodobná.“
To už bylo na Hora trochu moc, tohle by nezachránil pravděpodobně ani hadr na čelo. Pořád přemýšlel, jestli se ta ženská nedívala příliš dlouho na televizi a při tom si neubalila nějakého toho špeka.
„Jsem člověk z masa a kostí, žádnej umělej výtvor,“ přesvědčoval je. Potom si tu větu zopakoval v duchu, aby přesvědčil také sám sebe. „Dokážu mluvit stejným jazykem, mám hodně zájmů, dokážu nad věcma přemejšlet… tohle se člověk nenaučí za jeden den.“
„Jste uměle vytvořený exemplář člověka. Do vašeho mozku jsme v místní laboratoři vložili kompletní jazykovou databázi, abyste s námi mohl komunikovat, a také všeobecné vědomosti, abyste chápal fyzikální i morální zákony světa a společnosti. Vše je podle pokynů, které si vaše nastávající spřízněná duše navolila. Třeba to, že rád sledujete hvězdy, je jedno z jejích romantických přání. Máte pravdu, že jste člověk z masa a kostí. Ale jste člověk z masa a kostí, který se narodil v nové době. Vaše emoce, vaše vůle, psychické stavy… v tom jsme oba stejní. Vy jste se jen nenarodil přirozenou cestou. Ačkoli vývoj civilizace nelze považovat za nepřirozený.“
„Tak bude někdo jíst ten dort, nebo jsem se s tím patlala zbytečně?“ zanadávala si netrpělivá kuchařka. Neznala nic horšího, než když uvařila a po tom jídle pak neštěkl ani pes. A to doslova. Její práce znamenala dělat narozeninové dorty pro nově narozené produkty spolu s desítkami dalších kuchařek v Levných bohoslužbách. Nejednou se tak stalo, že musela dávat zbytky své domácí fence Fifi. Naneštěstí měla Fifi z dortů žaludeční potíže, takže pak už skutečně po sladkém ani neštěkla. Jídlo často skončilo v kontejneru, což kuchařku neskutečně vytáčelo. K tomu ji trápilo, že nikdo za celá léta nevyřešil matematické dilema se sfoukáváním svíčky. Nula svíček je prostě nula svíček.
 „Teď se ještě papat nebude,“ pronesl šampónek. „Jdeme se oblíknout. Tak šupity šup!“
Šampónek byl módním návrhářem firmy. Navrhoval oblečení pro nové produkty, aby byly při předání zákazníkům co nejkrásnější. Zkrátka by se poškodilo renomé Levných bohoslužeb, kdyby drahé polovičky dorazily do nových domovů jako hastroši.
Horus dospěl k závěru, že chce od bandy pomatenců utéct, ale na druhou stranu bylo logičtější utéct oblečený. A najíst by se předtím také mohl, bylo přeci nezdvořilé odmítat takové pohoštění. Když mu zakručelo v břiše, měl už jasno. Využije všeho, co mu nabídnou, a pak zmizí bez placení rychle jako lasička.
„Tady vám dám ještě vzkaz od vaší spřízněné duše.“ Naježená Réza předala křečovitě Horovi žlutou obálku s tajemným psaním. „Přáním bylo, abyste si jej přečetl ještě dříve, než dojde k vašemu setkání.“
Jako by mu darovala obálku přímo od Boha, protože jen díky té zákaznici existoval. To ona mu dala život. Měl by být vděčný nebo na ni mít vztek? To vlastně vůbec neřešil. Obsah dopisu ho nezajímal, takže ho nechal ležet na posteli. Připadal si jako ve stupidní pohádce, ze které se měl za chvíli probudit. Nebo měl halušky. Jedno z toho. Někdo by ho měl štípnout.
A tak šlo všechno podle plánů. Kuchařka donesla dort oslavenci, sociální průvodkyně produktu oznámila jeho pravou identitu, analytik si zapsal reakce produktu, aby zkontroloval, jestli se chová přiměřeně a nepotřebuje předělat mozkovou činnost, a módní návrhář měl obléknout produkt podle posledních trendů.
Pro zaměstnance bylo nejlepší, když se všechno oběhalo do obědové pauzy, pak se už jenom vyřizovalo papírování, zdali byly převedeny peníze na bankovní účty, a do večera mohly být právě narozené produkty vyslány dodávkou k zákazníkům.

Jakmile skrček Ignác podle notýsku usoudil, že se Horus choval přiměřeně, šel si společně s průvodkyní Rézou zakouřit a nabroušená kuchařka odnesla talíř se zbytky zpátky do kuchyně – Réza totiž z nejasných důvodů odmítala dort sníst, jelikož s ním prý měla nešťastné zkušenosti.
Šampónek vyvedl Hora z místnosti, přitom ho poplácal a změřil pohledem skrz své stylové sluneční brýle. Podle firemní jmenovky se šampónek jmenoval Emil.
Emilovy brýle pravily: „Velikosti postavy úspěšně změřeny a uloženy.“ Pak zabzučely.
„Hihi, drahoušku, ty potřebuješ americký sáčko,“ pokračoval na to šampónek s pořádnou dávkou entusiasmu. „Musíme tě vyšňořit, abys svou spřízněnou duši okouzlil. Zacupitáme si do garderoby.“
Horus si po jeho slovech připadal jako v nevěstinci. Měl udělat dojem na zákaznici, která si ho objednala jako výrobek v krámě. Dalo by se říct, že byla jeho pasačkou a on jejím prostitutem… no jasně, proto se jmenoval Horus! To přeci není normální jméno. Je to jako když se striptérka v baru jmenuje třeba Andromeda nebo Marmeláda. Jednoduše umělecké bordeljméno. Ať už to bylo jakkoli, Horus rozhodně neplánoval stát se gigolem. Dalo by se říct, že setkat se se svou majitelkou bylo momentálně to poslední, nad čím zrovna dumal.
„Naprogramovali jste mě, abych skákal, jak si někdo pískne. Jsem jenom produkt, výrobek z laboratoře. Je mi z toho špatně,“ řekl nakonec a vydechl zklamaně.
Šampónek Emil se usmál. „Ale zlatíčko, to víš, že nemusíš skákat, jak si někdo pískne. Kde si myslíš, že jsme? V éře komunismu?“ Zachichotal se svým typickým způsobem vlastnímu vtípku a plácl se do stehna. „Dneska už se po ničích právech nešlape. To, že jsi produkt, neznamená, že jsi něco míň, než ostatní. Dělej si, co chceš. Diskriminace podle původu a vzhledu už je dávno pasé, prokristapána! Chovej se podle toho, jak to cítíš v srdíčku. Podívej se třeba na mě, jaké jsem individuum, tulipánku. Ale jsem se sebou spoky, dělám to, co mě baví, a to je hlavní. Tak si vezmi příklad.“
V trenkách následoval šampónka Emila chodbou, co připomínala hotel. Chodba se postupně stáčela do nedohledna a po pravici stály každých pět metrů další a další dveře. Byly to pokoje pro objednané spřízněné duše. Za jedněmi z dveří Horus slyšel, jak zrovna někomu zpívají narozeninovou píseň. Když pokračovali v chůzi, míjeli několik spěchajících průvodců a analytiků s notýskami., až došli do sálu s oblečením.
„Tak jsme tu,“ tleskl Emil a zamířil k šatníku s luxusními smokingy. „No vidíš, tohle si obleč, budeš krasavec, hihi.“
Když se Horus začal oblékat, všiml si, že v sále nejsou sami. V zóně pro dámy pobíhala splašeně jiná módní návrhářka, která zrovna pomáhala obléknout vykulenou Asiatku do večerních šatů a pravděpodobně si vůbec nevěděla rady. Asiatka sebou totiž vrtěla, protože ji všechno svědělo. Drbala se zrovna na zadku vymodelovaném v místní laboratoři a celkově vypadala, jako by jí ulítly všechny včely. Byla nesvá z toho, že se narodila teprve před chvílí na objednávku v Levných bohoslužbách stejně jako Horus. Zvláštní bylo, že měla na krku vytetovaný nějaký čínský symbol.
„Tak takhle oddělujete svý produkty od skutečných lidí? Dáváte nám tetování na krk?“ pronesl Horus sarkasticky. Byla to tak trochu filozofická otázka. Jak mohl člověk vědět, že není jen produktem a jeho vzpomínky na život nebyly uměle vytvořené? V téhle době se to poznalo tak, že jste neměli vytetovaný speciální čárový kód. Malá nepatrná věcička oddělila lež od pravdy.
„Ale jen se nečerti, tulipánku. To je pouze bezpečnostní známka, abychom věděli, na čem jsme. Tohle tě nijak neomezuje.“
KŘUP. Škubající se Asiatka právě rozpárala jedny z večerních šatů. Zoufalá návrhářka mávala rukama jako divá a z úst se jí hrnula jedna vulgární nadávka za druhou. „To snad kurva neni pravda tohlecto! Že bych se na to nevysrala!“
„Ale slečinky, co se tam hašteříte? Já vám s tím pomůžu,“ reagoval Emil a přesunul se tančivými krůčky dozadu ke své vynervované kolegyni. Tohle byla Horova příležitost, jak využít chvilky nepozornosti. Byl oblečený a najedený, takže bylo na čase se vypařit z téhle šaškárny.
Vyšoural se nenápadně zpátky ze šatny na chodbu, ale nevěděl, na jakou stranu vedla cesta k východu. Samozřejmě se vydal špatným směrem, tip padesát na padesát bývá totiž z té větší poloviny nesprávný.

Zrzavá Réza si pokuřovala s ostatními zaměstnanci Levných bohoslužeb u větračky. Všichni čučeli z okna na velkoměsto.
„Dneska to je den! Na dvojce se nám probudila nějaká hysterka. Analytička, co ji měla na starosti, ji musela vrátit na mozkovou opravu. Takže dneska budu tvrdnout v práci bůhví do kdy, než se po opravě probudí znovu,“ stěžovala si skrčkovi.
Hrbatý skrček Ignác na to odpověděl písklavé: „Hm.“ Nikdy toho moc nenamluvil a Réza ho za to měla ráda. Vedla si své monology a nikdo jí neoponoval. Mohla mu povědět cokoli a věděla, že on to nikdy nevyzradí, protože skrček přemýšlel akorát nad tím, jestli se holub za oknem nebojí výšky, když se tak čepýří.
„Ale pořád lepší než minulý pátek, kdy jsem snědla tu síťku na vlasy, co nechala kuchařka v dortu.“
„Hm, hele ten holub.“
Réza zvedla oči v sloup a děkovala bohu, že cigarety už nebyly škodlivé zdraví, jinak by ji asi odvezli. Náhle však v odrazu okna spatřila něco, co vidět nechtěla. Jeden z produktů, jehož měla na starosti, se zmateně potuloval po chodbě a myslel si, že je nenápadný. Průvodkyně Réza se považovala za profesionální zaměstnankyni, třebaže tomu její outfit moc nenasvědčoval, takže se rozhodla, že nebude lelkovat a raději celou záležitost vyřeší co nejrychleji, než se to dozví někdo z nadřízených.
„Chlapče, kampak máte namířeno?“ Snažila se znít přátelsky a ochotně, ale její křečovitý úsměv prozrazoval opak.
„Musím odsud vypadnout!“ křikl Horus.
„Ale co to povídáte, vždyť za chvíli přijede dodávka a odveze vás za vaší spřízněnou duší. Jen musíme chvíli počkat, až budou všechny dnešní produkty oblečené. Můžete počkat s ostatními v čekárně, bohužel je tu dnes s jednou hysterickou slečnou problém, tak to bude ještě chvíli trvat.“
„Nemám zájem poznat někoho, kdo si musel uměle zaplatit lásku,“ odpověděl, „chci akorát vědět, kdo jsem já, a co tu vlastně dělám.“
„Podívejte se, Hore, můžete kdykoli odejít. My vás tu nijak nevězníme ani nedržíme. Východ je akorát jaksi úplně na druhé straně, tady jste v kuřárně. Jen si ale uvědomte, jestli je pro vás odchod v téhle chvíli ta nejvýhodnější varianta.“
„Jak to myslíte?“
„Podívejte se do zrcadla, Hore,“ řekla Réza. Měla tak trochu úchylku na zrcadla, neboť tuhle větu používala často. Učili se to na semináři, když ještě studovala produktovou psychologii. Horus nevěděl, jestli si z něho ta naježená křečovitá fanatička nedělá legraci, protože žádné zrcadlo nikde neviselo. „Když se podíváte do zrcadla, uvidíte sám sebe. A to je všechno. Nemáte tu nikoho jiného. Žádnou jinou rodinu, než je člověk, který vás nechal stvořit. Odejděte, jestli chcete, ale až poté, co se seznámíte se svou spřízněnou duší. Nechcete vědět, proč jste byl stvořený? Nechcete snad ze všeho nejvíce vědět, kdo vlastně jste a co tu děláte?“
Ano, přesně to chtěl vědět! Vždyť už jí to přece říkal, tak proč to po něm opakovala? Už mu lezla na nervy i s tou svou naježenou červenou palicí. Réza ale vzdor jeho očividné nevoli pokračovala:
„Smysl své existence se nedozvíte, pokud se nezeptáte spřízněné duše, která vám zaplatila život.“
Horus se zarazil a pomalu stravoval její slova. Možná na tom něco bylo. I kdyby teď odešel, kam půjde? Maximálně někam pod most jako největší vagabund. Neznal absolutně nikoho. Jedinou střechu nad hlavou měl někdo, koho vůbec neznal. A že byl svobodný? Kdepak! Levné bohoslužby fungovaly na vyděračském systému: dělej to, co ti zbyde. Všichni zaměstnanci to věděli, proto dali produktům relativní volnost. Produkty totiž nemají peníze, ale zato mají hlad a potřebují mít kde spát.
Měl strach. Napadala ho jediná otázka: „Co když si s ní nebudu rozumět?“
„Budete si rozumět, neboť jste stvořeni jeden pro druhého podle zákaznických norem a požadavků. Ještě se nevyskytl ani jeden případ reklamace či nespokojenosti, opravdu,“ ujišťovala ho. „Jedno z etických pravidel při tvorbě produktů je, že musí být kompatibilní s našimi zákazníky. Až se poznáte, budete se milovat. To vám slibuji!“
A důležitě zvedla ukazovák. Ráda vyváděla dramatická představení, připadala si díky tomu zajímavě, ale bohužel vypadala jako mizerná herečka prožívající epileptický záchvat.
Nakonec ale nezáleželo na tom, jak moc křečovitě mluvila. Slib byl slib. Ještě dnes pozná Horus svou spřízněnou duši a budou spolu žít šťastně až do smrti. Proč to jen znělo, jako by v tom byl nějaký háček?
Někde za nimi pobíhal svým feminním stylem módní návrhář Emil tak splašeně, až mu vlála navoskovaná ofinka ve větru. „No drahoušku, kampak jsi mi utekl, ještě jsem ti zapomněl dát klobouček!“
Zastavil se, vydýchal a podal Horovi klobouk. Průvodkyně Réza ale vypadala pěkně naštvaně a hodlala ztropit scénu, aby znovu projevila svou asertivitu.
„Emile, můžete mi laskavě vysvětlit, jak je možné, že se tu potuluje produkt v kuřárně? Vždyť bude smrdět a pak může být reklamován! Nebo se mi tenhle produkt jenom zdá? Jsem snad nějaká vědma, která vidí věci, které nikdo jiný ne? Nebo jsem přišla z flámu a jsem tak ztřískaná, že mám šmouhy na zornicích, které vypadají jako produkty na chodbách? Žiju snad v jiné dimenzionální rovině, kde je tohle normální?“
Jestli žila zrzavá Réza v jiné dimenzionální rovině, Emil nevěděl, zato věděl, že takhle mu naposledy vyhubovala jeho maminka, když byl ještě malý chlapeček. Sklopil oči a zpod jeho stylových brýlí vytekly slzičky. Emil se rozplakal, utekl jako srneček a schoval se v šatně do převlékací kabinky, kde trucoval.
Zrzavá Réza přiznala sobě samé, že to možná trochu přepískla, ale také jí přišlo, že šampónek Emil odehrál ještě větší tyátr než ona. Mávla rukou a otočila se zpět k Horovi, jehož hlavu teď zdobil černý klobouček. Černá byla in ve všech stoletích.
„A vy víte, kdo si mě objednal?“ ptal se Horus, protože teď už ho to opravdu zajímalo. Až teď konečně uvěřil, že realita, do které se narodil, je skutečná. Nebyl to vtip ani sen. Žil ve světě lidí na objednávku.
„To víte, že to vím. Jsem přeci vaše průvodkyně, Hore. Ale říct vám to nemohu. Přáním bylo, abyste se poznali až osobně. Stejně by vám to teď asi nic neřeklo. Možná byste si ale mohl přečíst ten dopis, který jsem vám dala při vašem narození.“
No jo, na ten dopis Horus úplně zapomněl. Nechal ho ležet ve svém pokoji na posteli. Průvodkyně ho tam doprovodila a tentokrát ho hlídala. Do čekárny na dodávku ho měl sice doprovodit módní návrhář poté, co ho oblékne, ale na Emila se po tom incidentu už nemohla spolehnout. Réza tedy Hora doprovodí do čekárny sama a pak se vrátí probudit znovu ještě jeden poslední produkt. A znovu si zakouří.

Horus otevřel žlutou obálku a začal číst dopis. V dopise se psalo:

„Milý Hore,
Nikdo se nenarodil sám od sebe. Nebo ano? Někdy by nás určitě zajímalo, kdo rozhodl, abychom vstoupili do našich těl a žili na této planetě. Určitě je ve vesmíru spousta dalších planet, možná existují i další světy. Jiné doby a časy. Takže proč jsme vstoupili zrovna sem? Chci, abys to se mnou zjistil.
Nikdo se nás nezeptal, jestli chceme do našich těl vstoupit. Nikdo se nás neptal, jestli chceme mít dlouhý nos, pihu na tváři nebo hnědé vlasy. Kdyby to tak učinili, určitě bychom něco rádi změnili. Možná právě proto se nás neptali. Anebo je život jen nesmyslná náhoda, proč by ne…
Můžeme si jen domýšlet, kdo je naším stvořitelem. Samozřejmě můžeme z jistého důvodu pravit, že stvořiteli jsou naši rodiče. Možná jsme vznikli z jejich sexuální lásky, anebo jsme byli jen náhoda po jednom večeru na diskotéce. Ale ty přeci žádné rodiče nemáš, a stejně tě nechám existovat! Co je však skutečným tajemstvím, je důvod, proč jsme byli stvořeni právě my. A kdo dal lidem schopnost tvořit další lidi. 
Sami pro sebe jsme nejdůležitějšími věcmi ve vesmíru. Nemáme nic vzácnějšího, nežli jsou naše vlastní těla, do kterých jsme odněkud vstoupili. A zároveň jsme jedineční, protože nikde není žádný člověk, který by byl stejný jako právě my. To mě velmi rmoutí, a je to jeden z důvodů, proč chci, abychom se my dva poznali.
Všechny ty zlé věci, které se nám dějí a všechny věci, které nechceme vidět v našich životech, tu nejsou pro nic za nic. Jsme tu na objednávku. Ale až na konci, v okamžiku smrti, se dozvíme, kdo si nás objednal a za jakým účelem. Přání zákazníka se musí přeci plnit, nebo ne?
Už se tak těším, až se poprvé setkáme. Bude to nejdůležitější událost v našem životě. Věřím, že není nic důležitějšího, než abychom se vzájemně poznali. Abychom nepoznali lásku, ale především pravdu.
Tvá spřízněná duše.“