Interrupce aneb právo ženy na ukončení těhotenství

V souvislosti s nejrůznějšími zahraničními tendencemi a snahami omezovat práva žen na téma interrupcí narážím čím dál častěji. Nejde pouze o americké snahy zásadových konzervativců, stačí se podívat přes hranice, kde sekulární politika (nezávislá na náboženském uvažování) dostává poměrně na frak i v jednadvacátém století. Jako liberál jsem zastánce toho, že interrupce je svobodné právo ženy ve smyslu "moje tělo – moje volba", je mi ale jasné, že z etického hlediska může vyvolávat otázka umělých potratů pochybnosti, proto jsem se rozhodl napsat tento článek.

 

Co je interrupce 

Interrupce je umělé přerušení (ukončení) těhotenství. úmyslný potrat, kdy dochází k odebrání lidského embrya či plodu za pomocí chirurgického zákroku nebo chemické látky. Interrupce se nedotýká pouze medicínské oblasti, ale stává se součástí sociálních, politických, filozofických i náboženských debat. Nejčastěji diskutovaná témata se týkají toho, zda je umělé přerušení těhotenství etické. Etika se obecně zabývá zkoumáním hodnot, v tomto případě naráží na otázku hodnoty lidského života a práva do něj zasahovat. Matka v tomto ohledu rozhoduje o životě a smrti svého potomka.

Důvody, proč žena může uvažovat o interrupci, mohou být různé, proto se neodvážím toto rozhodnutí obecně soudit. Samozřejmě považuji za ideální řešení možnou prevenci v oblasti sexuální výchovy a antikoncepce tak, aby se taková rozhodnutí nemusela vůbec absolvovat a ze společnosti se případy interrupcí co nejvíce eliminovaly, ovšem společenské jevy jako prožití traumatu, znásilnění, tíživý socioekonomický status, zakořeněná dogmata, potenciální fyzický či psychický handicap nebo jiné zdravotní komplikace tuto problematiku značně relativizují.

 

Interrupce se od potratu v definicích často liší v tom, že potrat bývá označován za samovolný, neúmyslný a je časově ukotven do 28. týdne těhotenství, kdy plod ještě není schopen mimo tělo matky samostatně existovat. Odborná literatura uvádí, že až 75 % těhotenství končí potratem, a to nejčastěji v době, kdy o těhotenství žena ani neví. Přestože je potrat natolik frekventovaný a dotýká se velkého množství žen, ale i celých rodin, připadá mi, že se o tom nejspíš vzhledem k citlivosti a závažnosti na veřejnosti moc nemluví.

 

 

Právo na interrupci

V daleké historii jsou doloženy případy praxe přerušování těhotenství, ale většinou nebyla jejich legislativa nijak ukotvena. Až do starověku zákon interrupce nijak nezakazoval. Za zavrženíhodný se považoval především v zemích s katolickým vlivem, neboť katolická církev považuje za počátek života již oplodnění vajíčka a proti tomuto životu odmítá jakékoliv zásahy. Země zasažené tímto pojetím pak ženy trestaly. 

 

Na počátku 19. století začal v Anglii platit zákon, který legalizoval potrat do doby, než matka cítila pohyby dítěte, poté šlo již o kriminální čin. Tendence na legalizaci se ve větší míře začaly objevovat až ve 20. století, často však jen ze zdravotních důvodů. V USA došlo k legalizaci interrupcí v roce 1973, což mělo vliv také na vývoj legislativy v evropských zemích, již stačila žádost ženy. I dnes je však právo ženy na interrupci problematické, ilegální je stále v Polsku, Irsku nebo na Maltě.

V České republice může žena požádat o provedení potratu do 12. týdne těhotenství, do 24. týdne pak z genetických důvodů. Je-li prokázáno těžké poškození plodu nebo pokud je ohrožen život matky, pak je možné provést tento zákrok během celého těhotenství.

Je ovšem jasné, že zakázat ženám tuto možnost neznamená, že se interrupce přestanou provádět. Důsledky omezování svobodného rozhodnutí se projevují v nelegální činnosti, kdy se zákrok vykonává v často nekvalifikovaných podmínkách. Ženy také zákrok vykonávají v jiné zemi, dochází k tzv. potratové turistice. Právo a praxe tak spolu dost často nekorespondují a tento zákon je de facto ukazatelem toho, že represe nevede k vymýcení společenského jevu. Podobné kontroverze se nacházejí například u eutanazie nebo homosexuálního soužití.

Tohle je jeden z nejdůležitějších odstavců, k němuž jsem chtěl dojít, aneb proč je opravdu důležité, aby interrupce byla legální, bezpečná záležitost a svobodné rozhodnutí ženy. Tam, kde jsou potraty zakázány, dochází k mnoha zbytečným úmrtím. Těm, kteří chtějí ženám odpírat tuto volbu, opravdu nejde o život, ale o nadvládu a kontrolu, intervenci státní moci do osobních životů. A přiznejme si, že valná část lidí, která toto zakazovat chce, nikdy těhotná nebude, nikdy se neocitnou v situaci, kdyby o této možnosti uvažovali.

 

Je třeba si připomínat, že ultrakonzervativní vlivy a domněnky lidí, že něco by mělo být uzákoněno z tradice nebo osobního přesvědčení, není sociálně prospěšné, podložené a že zákony jsou dělány lidmi pro lidi.

Hodnota lidského života

Odpůrci interrupcí se ohání ochranou lidského života, přičemž často opomínají celkem zásadní věc – jeho kvalitu. Mnohdy si nepřiznávají podmínky sociálního a rodinného zázemí, do něhož lidský život vstupuje, ani v jakém zdravotním stavu. Jde o zásah do integrity ženského těla, snaha ji ovlivnit a zmocnit se jí. Také je často bagatelizována závažnost této volby. Psychologický důsledek takového rozhodnutí není zbavení se odpovědnosti, doprovází ho postabortivní syndrom, kdy ženy, ale i jejich okolí, postihují úzkosti, traumata, výčitky a pocity viny, strachy, nespavost nebo deprese. Není to o neúctě k lidskému životu, ale právě naopak.

Přesto je důležité znát všechny možné varianty. Například ženám, jež se cítí být pod tlakem či mají problém s rozhodováním, jsou k dispozici organizace, jež nabízejí psychologickou, duchovní, právní i azylovou pomoc. Zvažuje se také často výchovná pomoc, kterou suplují například prarodiče, případně adoptivní rodiče a pěstouni. Je zde rozšířená také síť baby-boxů.

Na důležitá rozhodnutí člověk nikdy nemusí být sám.

Zejména tlak okolí může být při rozhodování velmi náročný, přesto jde o rozhodnutí ryze osobní. Vždy se budou ve společnosti vyskytovat určité tábory, jedny budou vyžadovat svobodnou volbu ženy, druhé právo na život plodu, ať už jeho počátek datují odkudkoli. Diskuze o důstojnosti lidského života se vedou ve složitých sociálních tématech odnepaměti, zpravidla se dělí na liberální a konzervativní křídla. Hodnota sama o sobě se posuzuje velmi subjektivně, pro někoho se vyskytuje již s pouhou existencí, pro jiné se pojí se způsobem existence, intenzitou, kvalitou–kvantitou, zajištěností, zdravím nebo bezpečím.