Anna Hogenová: Žít z vlastního pramene láká člověka k fenomenologii

 

Filozofku prof. Annu Hogenovou sleduji už dlouhodobě, její rozhovory mě pokaždé dokázaly přimět k zamyšlení. Jednou dokonce natolik, že jsem ji musel napsat a poděkovat. V odpovědi vyzdvihla, jak je důležité opatrovat se vnitřním rozhovorem, skrze který se dají přeskákat psychické strasti. To může na první přečtení vyznít ploše a abstraktně, ale v kontextu fenomenologie a jejích dalších rozhovorů zjistíte, o čem ten autentický vnitřní dialog vlastně je.  

Na svém blogu jsem o něm už mnohokrát psal, jen jsem ho nikdy neukotvil do oné filozofické teorie, jako to dělá krásně právě Anna Hogenová. Sáhnul jsem po rozhovorech o životě a filozofii, které vedla s Michalem Slaninkou, jež jsou vydané pod názvem Žít z vlastního pramene a chtěl bych se u nich pozastavit také v mé doporučující rubrice.

Kdo je Anna Hogenová

Anna Hogenová (narozena 1946) je česká filozofka a fenomenoložka, která se ve své práci zaměřuje na témata jako pravda, tělesnost, pohyb a péče o duši. Působí na Pedagogické a Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy, kde vede katedru filozofie. Je autorkou více než třiceti monografií a vysokoškolských učebnic, mnoha článků a videí na internetu.

Její filozofický přístup je ovlivněn fenomenologií Edmunda Husserla, Martina Heideggera a Jana Patočky. Hogenová klade důraz na autenticitu, vnitřní svobodu a schopnost člověka žít v souladu se svou bytostnou pravdou. Ve svých dílech často zdůrazňuje význam dialogu, ticha a otevřenosti vůči bytí.

Žít z vlastního pramene

Knižní rozhovor Žít z vlastního pramene od Anny Hogenové a Michala Slaninky je vlastně něco jako protiváha současné rychlokvašené doby, která člověka nutí být efektivní, měřitelný a povrchně úspěšný. Hogenová tvrdí, že tímhle tempem ztrácíme přístup k vlastní podstatě – k tomu prameni, z něhož bychom měli čerpat svoje životní směřování, hodnoty a vůbec celý pocit smyslu. Tyto myšlenky vycházejí z oblasti fenomenologie, o níž jsem během života mnohokrát zakopával, ale až teď jsem ji k sobě skutečně pozval. Myslím, že k některým myšlenkám a konceptům prostě člověk potřebuje dozrát, nechat je k sobě mluvit delší dobu.

Fenomenologie (ve smyslu Husserla, Heideggera a spol.) říká, že základ všeho poznání je v prožitku. Svět nám není dán jako hotová fakta. My ho zažíváme – jsme s ním ve vztahu. Neexistuje žádné poznání bez prožití, bez bytí ve světě.

Pramen, o němž Anna Hogenová mluví, je přesně tenhle prvotní zážitek světa, než ho překroutíme přes naučené pojmy, škatulky, předpisy, čísla. Nejde o to svět analyzovat – jde o to ho zakusit, procítit, být v něm přítomen, ne nad ním stát jako pán, který všechno změří a zhodnotí.

To, co možná čtenářům připadá jako "obecné" nebo "abstraktní", je přesně ten problém: fenomenologie schválně nejde na dřeň objektivních popisů. Neříká: "tady máš 5 bodů, jak žít lépe." Říká: "zažij to sám." Tenhle individualistický přístup jsem už vyzdvihoval třeba u Hermana Hesseho. A tohle zažívání je tak těžko popsatelná věc, že to zákonitě vyznívá trochu étericky. Žít z vlastního pramene znamená znovu najít vztah k vlastnímu bezprostřednímu prožitku bytí, možná bychom to moderně nazvali jako mindufulness. Dnešní svět zabíjí pramen tím, že nás nutí myslet v číslech, plánech, cílech a marketingu. 

 

Jinak řečeno – moderní člověk se už ani neumí podívat na strom a prostě vnímat strom. Potřebuje appku, co mu řekne jeho druh, rychlost růstu a ekonomickou hodnotu.

Kniha mě donutila změnit perspektivu nad tím, zda se jako lidé rodíme jako tabula rasa, tedy nepopsaná stránka. Tenhle koncept jsem ve své filozofii hodně používal, například když jsem filozofoval nad objektivitou (prázdná stránka, nekonečný potenciál) a subjektivitou (to, čím ji popíšeme, jakou výseč života z ní poznáváme). Na první pohled se mi zdálo logické: Narodíš se jako prázdné plátno (tabula rasa), život tě popíše, pocáká, pokreslí a čistý zůstává možná někde hluboko tvůj "pramen".

Ale Hogenová říká něco jiného a přitom dost radikálního: pramen už tam je od začátku. To plátno nikdy nebylo prázdné. My už přicházíme na svět s nějakým věděním o bytí, s nějakým nepojmenovaným, syrovým, ale existujícím zkušenostním polem. Nejde o naučené poznatky typu "2+2=4", ale o hluboké vědomí existence samotné. Tabula rasa je iluze racionalistů a empiristů (Locke, Hume), kteří si mysleli, že všechno poznání je až následné, přidané. Fenomenologie (a Hogenová v jejím duchu) říká: Ne. Už existujeme jako někdo, kdo má základní vztah ke světu, tedy rodíme se s určitou predispozicí vnímat, prožívat svět, vést s ním dialog.

Žít z vlastního pramene tedy neznamená očistit se od zápisů, vrátit se na nulu, ale znovu naslouchat těm nejzákladnějším zkušenostem, které byly v nás dříve, než jsme je překryli učením, normami, požadavky společnosti. Svět a zkušenost nejsou vrstvené „na něco prázdného“, ale na něco už živého, otevřeného vůči světu. Člověk je od počátku v bytí, a ne že se tím teprve postupně „stane“ skrze vnější vjemy.

Na téhle myšlence jsem se, jak vidno, trochu zasekl, ale přijde mi vlastně hodně přelomová ve své jednoduchosti, jako když něco vlastně víte, ale potřebujete si to uvědomit. Moderní neurovědy a psychologie ukazují, že člověk není tabula rasa v tom smyslu, jak to chápali klasici typu Locke. Mozek novorozence není prázdný. Je geneticky a strukturálně připravený na určitý typ vnímání, učení a vztahování ke světu. Máme vrozené emoce, schopnosti, preference, dokonce i vrozené jazykové struktury a vztahování. Je to trochu podobné strunám na kytaře: už tam jsou, ale až dotek světa je rozezní.

„I ta nejčistší vrstva bytí není nikdy absolutní nula. Bytí samo je vždy otevřením, darováním — není to mrtvá hmota, není to mechanická rovina. Už samo jevování světa je projevem života v nejširším smyslu.“

Toto uvědomění mě utěšilo, protože jej považuji za důkaz toho, že jsme na tomhle světě s určitým záměrem, čili životu je dán smysl a neznamená to, že z něj po smrti nic nezbude. Neodnášíme si konkrétní vzpomínky na jednotlivé události, ale otisk toho, kým jsme se stali, tón, který jsme v symfonii bytí zanechali. Smrt není vymazáním, ale přechodem do jiné modality bytí, kde pravda, kterou jsme žili, přetrvává. Bytí není něco, co začne v určitém okamžiku, ale něco, co se děje jako otevřenost, jako schopnost „dávat se“ a „být zakoušené“ — od nejnižších forem až k vědomému životu.

 

I když forma individuality zaniká, pravdivost života se neztrácí.

Kromě této myšlenky ale nabízejí rozhovory s Annou Hogenovou o fenomenologii mnohá další úžasná filozofická témata, například:

• Život je dialog – tiché, ale hluboké setkávání s bytím samotným. Pravda nevzniká jen racionálním dokazováním, ani není výsledkem subjektivních dojmů. Pravda se rodí v dialogu: ve vztahu mezi tím, co je, tím, co vnímáme, a tím, jak se odvážíme žít.
• Naslouchání není pasivita – Je to aktivní otevřenost vůči skutečnosti, která nám umožňuje, aby se svět ukázal takový, jaký je – ne takový, jakého si ho chceme udělat.
• Pravda není vlastnictví, ale dar – Pravda není něco, co si člověk "vymyslí" nebo "přivlastní". Je to něco, co se dává těm, kteří jsou dost pokorní, aby ji dokázali přijmout. Kritické myšlení je nezbytné, ale samo nestačí – je třeba i otevřenost vůči tomu, co přesahuje naši běžnou racionalitu. Musíme mít odvahu ji přivítat.
• Žít autenticky znamená žít z vnitřního pramene – a ne podle toho, co nám předepisují normy, systémy, kariérní žebříčky, reklamy a pseudoideály.
• Krize a utrpení nejsou chyba systému, ale nutné fáze života – Právě přes bolest máme šanci se napojit na hlubší pravdy o sobě, světě, vztazích.
• Technologická civilizace nás od pramene odpojuje – Nabízí pohodlí, ale za cenu ztráty hloubky. Lidi se honí za "štěstím", ale uniká jim smysl.
• Myšlení není kalkulace – Pravé myšlení je naslouchání tomu, co je samo o sobě, ne manipulace s daty a algoritmy.
• Čas není lineární – Vnitřní čas (kairos) je něco jiného než vnější čas (chronos). Opravdové okamžiky mají kvalitu, ne délku.

Chtěl jsem být i kritický vůči určitým myšlenkám (některá témata se dotýkají ezoterie, homeopatie nebo v médiích probírané kritiky kapitalismu), ale když tuhle knihu čtete, už víte, že ona sama je dialogem. Skutečný dialog nevzniká z potřeby něco rozbít nebo vyhrát, rozcupovat autorku, ty myšlenky je třeba zkoumat, nechat je na sebe působit, ale i prověřovat je. Ale tak je to všude a se vším. 

 

Věřím, že se k fenomenologii díky Anně Hogenové ještě vrátím, protože kolem fenoménu se točí život. Fenomén je totiž z definice to, co se ukazuje, co se zjevuje vědomí jako zjevení bytí – setkání mezi tím, co je, a tím, kdo vnímá. "Život je cesta, na níž se pravda neosvojuje silou, ale rodí se v tichém dialogu mezi tím, co je, tím, co vnímáme, a tím, jak se odvážíme žít."