středa 25. května 2022

Syndrom FOBO aneb o uspokojovačích a maximizátorech

0


 

Dávno už je dokázáno, že větší výběr nerovná se větší uspokojení. Čím méně možností máme, tím snáze se rozhodujeme a jsme spokojenější. Tento paradox popsali S. Iyengarová a M. Lepper z Columbijské a Stanfordovy univerzity. Znamená to, že čím víc se můžeme rozhodovat, tím větší míváme stres z toho, že se rozhodneme špatně. Doba, kde je vše dostupné a nahraditelné v nepřeberných variantách, nás rozděluje na uspokojovače a maximizátory.



Kdo jsou uspokojovači a maximizátoři


Často píšu o tom, jak moc důležitou hodnotou je pro mě svoboda. Vážím si všeho, co je dneska dostupné, ale někdy si uvědomuji, že se díky tomu stávám tzv. maximizátorem. Maximizátor je člověk, který se snaží při rozhodování co nejvíce maximalizovat svůj prospěch, což je, alespoň někdy, vesměs přirozené každému z nás. Může se ale stát, že tak dlouho dumáme nad tou nejlepší možností, až nás tato volba paralyzuje.


Dumáme nad tím, co si koupíme v obchodě, která značka je nejlepší, který výrobek nejvíc ekologický, nejchutnější, který je nejvíce estetický. Dumáme nad partnery, které si vybereme. Přemýšlíme nad tím, co by se stalo, kdybychom si vybrali jinak. Kdybychom si vybrali jiný dům, jiné zaměstnání, jinou lásku, jinou cestu, jiné oblečení, jinou dovolenou, jinou povahu, jiný smysl života. 

 

Někdy si tak uvědomíme, že zodpovědnost z volby je plná strachu. Bojíme se dělat složitá rozhodnutí, protože bychom se mohli rozhodnout také jinak a lépe. Mohli bychom maximalizovat svůj potenciál.

 

Když jsme v roli maximizátora, místo samotné volby se zaměřujeme na proces volby. Musíme znát všechny možnosti, analyzovat klady a zápory, srovnávat, vymýšlet potenciální scénáře a vybrat to nejlepší. Vzniká tak maximizace, strach z lepší volby, z toho, že šlápneme vedle a závidíme svému alternativnímu já, které se rozhodlo jinak. Anebo závidíme uspokojovačům, tedy těm, kteří se zkrátka spokojí s tím, co mají, jak se rozhodli a nad samotným procesem volby tolik nepřemýšlejí.

 

 

Syndrom FOBO 


Úzkostná porucha, která pramení z toho, že naše volba nebyla tou nejlepší, a tedy to nejlepší jsme promrhali, má dokonce svůj název. Je jím syndrom FOBO vycházející ze slov Fear Of Better Options (strach z lepších rozhodnutí). Doba, jež od nás vyžaduje perfektní vystupování, nás nutí také nejlépe se rozhodovat, chce, abychom byli bezchybní. Nebo si to tak aspoň vykládáme, když se všemožně sociálně srovnáváme a příliš přemýšlíme.


Možná i proto se říká, že být bohatý neznamená být šťastný. Čím více věcí máme, čím více faktorů nás ovlivňuje, čím více nesmyslů pozorujeme, posloucháme, sledujeme a podle kterých se řídíme, tím máme víc starostí. Platí zde, že méně je někdy více. Vysvobození z domněnek, že naše volba není perfektní, že vlastně my nejsme perfektní, je zkrátka přijmout to, že věci nemusí být nejlepší, aby byly dobré, aby náš život byl kvalitní.


Náš život nikdy nebude nejlepší, je vždy plný chyb, problémů a různých alternativ, kudy by se mohl ubírat. Je to tak v pořádku. Neznamená to, že život není šťastný. 

 

Musíme ho jen ve své skromnosti a pokoře přijmout přesně takový, jaký je a nesnažit se hnát se za nejlepší prospěšnou vizí. Ona totiž ta vize často není to, co se tady potřebujeme naučit. Takže přestaňme hledat "co by kdyby", naše alternativnější úspěšnější verze, mějme se rádi tady a teď se všemi možnostmi, pro něž jsme se rozhodli, protože všechno mělo svoje důvody.



Když máme strach z možností


Může se stát, že místo abychom se rozhodovali, se volbě vyhýbáme. Nechceme něco jasně rozhodnout, protože se bojíme, že přijdeme o všechny další možnosti. Jako lidé si rádi necháváme otevřená vrátka, kudy bychom mohli uniknout do paralelní reality. Myslím si, že ať už bychom utekli, kam bychom chtěli, čelili bychom nakonec těm stejným výzvám. Museli bychom se naučit spokojit s tím, kam jsme došli.

 

Když moc přemýšlíme o tom, co je nejlepší, nakonec žádná varianta nebude nejlepší. Budeme se neustále bát, že si volíme špatně.

Tohle není o tom smířit se s tím, co ve svém životě nechceme, vždy máme volbu to zase změnit. Je to však o jakémsi odpuštění a vyrovnání se s tím, že jsme přijali určitou zodpovědnost a jsme tedy zodpovědní za to, co činíme se svým vlastním životem. De facto potřebujeme přijmout svobodu, vlastní vůli a s nimi spojenou osobní kontrolu. Obzvláště ve společnosti postihnuté komunistickou minulostí je někdy těžké smířit se s tím, že jen neplníme zadané úkoly, a tudíž nás nikdo nevede za ručičku. 

 

Psychologové doporučují při rozhodování řídit se jen těmi nejzákladnějšími kritérii. Zkrátka rozhodovat se rychleji a o věcech tolik nepřemýšlet. Já sám často nabádám k minimalismu jako životní filozofii, protože mi pomohla udělat si pořádek nejen v tom, kterými věcmi se obklopuji, ale které nosím ve své hlavě. Paradoxně si tak ve světě nepřeberných možností, který miluju, své možnosti zužuji, abych je zjednodušil a rozhodoval se podle pocitů, intuice a toho, co mě opravdu činí šťastným a co vlastně v životě nemusí mít místo.



Nechyťme se do pasti


Mějme se na pozoru před tím, že syndromu FOBO jsou si vědomi všichni šikovní marketéři. Je nám dokola vnucováno, co všechno potřebujeme k tomu, aby naše životy byly perfektní. Využívají psychologických hříček tak, abychom se nakonec rozhodli tak, jak chtějí. Někdy nám schválně nabízejí více možností, z nichž minimálně jednu by si nikdo nevybral, ale která tvoří důležitý kontrast k možnostem dalším. Obvykle to jsou malé, střední a velké varianty produktu, které jsou nesmyslně naceněné, aby se jedna zdála oproti ostatním výhodná. Tak fungují i různé verze předplatných novin nebo on-line obsahu, stejně tak si Apple uvědomil, že z menšího výběru lidi tolik nebolí hlava a je snazší vybudovat značku na jednoduchém rozhodování, třeba jen barvy telefonu.


Sociální sítě se nás také snaží zaškatulkovat mezi lepší, horší a průměrné. Je to právě složitost rozhodování, co z Instagramu přetvořilo síť původně založenou na opravdu instantních momentkách na galerii plnou dokonale vyšperkovaných profesionálních fotografií. Ze stovek variací se vybírá ta jedna nejlepší a čeká se na to, až bude společensky schválena. Snažíme se udělat ten nejlepší dojem, soudíme se a hledáme zelenější trávníky.

 

Čím déle a složitěji se budeme rozhodovat, tím budeme nespokojenější s konečnou volbou.

Je jasné, že takový hon za dokonalostí pak způsobuje jen stres, úzkosti, lítost, pocity zmaru či nízkého sebevědomí. Je pravda, že nás více než naše schopnosti a talenty utváří to, co si sami zvolíme, ale někdy je ta volba jen o tom, že si musíme ujasnit, co vlastně chceme. Jestli nám to někdo spíš jen tak nepodsouvá a my se nechytili do pasti.

Author Image

Kdo je Jerry Writer
Toulám se světem médií, tvůrčího psaní, sociálních sítí, literatury a životní filozofie. V životě je pro mě důležitá kreativní činnost, při které mohu svobodně realizovat své nápady a předávat inspiraci nebo druhé motivovat.

Žádné komentáře: