S pojmem populismus se v politické debatě operuje celkem často. Strany a politici se navzájem z populismu obviňují, ale když se dívám na výsledky průzkumů a voleb, přijde mi, že valná hromada voličů vlastně nechápe, co to ten populismus je – jinak by populistické strany volby zkrátka nevyhrávaly – nebo jej nedokáže pořádně charakterizovat. Takže si to pojďme dnes nějak shrnout, protože je to téma opravdu důležité pro zodpovědné rozhodování. A mohu říct, že nejen v politice, některé principy dokážete zpozorovat v běžné komunikaci, třeba když se potkáte s nějakou slibotechnou.
Základní definice populismu
Populismus není ideologie, ale styl politické komunikace. Vychází z představy, že společnost je rozdělena na dvě části: „čistý lid“ a „zkorumpované elity“. Populisté tvrdí, že mluví jménem většiny a že právě tahle většina má mít přednost před institucemi, pravidly i menšinami. Určitě znáte některé manipulativní fráze, když někdo jako by mluví za všechny, ale vesměs mluví hlavně za sebe a myslí si, že to je ten jediný správný pohled.
Populismus vám nabídne spasitele místo systému a emoce místo řešení.
Populistům nejde o dialog nebo hledání konsenzu, ale o přímé spojení s většinovým lidem, často prostřednictvím silného lídra. Na tom základě vzniká známý kult osobnosti. Místo konkrétních řešení nabízí silná slova, místo složité reality jednoduché příběhy dobra a zla. Populismus může být levicový i pravicový, demokratický i autoritářský – jeho poznávacím znamením ale vždy zůstává to, že staví „nás“ proti „nim“.
Největší riziko populismu spočívá v tom, že slibuje ráj bez daní, zákon bez soudů a bezpečí bez svobody.
Typické charakteristické znaky populismu
Jelikož se politická komunikace hemží nesplnitelnými sliby na všech stranách, je důležité chápat populismus ve více vrstvách. To, že se všichni štvou proti sobě a společnost je rozdělená, na to jsme si už bohužel nějak navykli (a je to práce právě populistů, kteří zkrátka zničili zavedené standardy slušné a etické politiky).
- Odborníci na politickou komunikaci – Populismus nestojí na idejích, ale na dojmu. Proto se do první linie dostávají PR poradci, imagemakeři, trenéři rétoriky nebo psychologové přes veřejné mínění. Politika se neřídí hodnotami, ale značkou a ta se musí „prodávat“ jako zboží. Nezáleží, co říkáte. Důležité je, jak to zní a vypadá na kameře.
- Kampaně orientované na voliče – Namísto dlouhodobého programu se populistické strany orientují podle toho, co právě rezonuje. Sledují průzkumy, nálady a frustrace, aby je okamžitě zpeněžily v kampani. Politika se tak mění v improvizovaný marketing: slíbíme, co zrovna chtějí slyšet, a uvidíme, co to udělá v grafech.
- Personalizace politiky – Programy mizí, jména zůstávají. Důležitější než tým je tvář – silný lídr, který „to řekne natvrdo“ a působí, že všechno zvládne sám. Populisté tak mění demokracii v soutěž osobností, kde se politika redukuje na charisma, slogany a mediální výkony. Často i bez obsahu.
- Kartelové strany – Namísto ideových hnutí vznikají volební firmy – marketingové organizace bez vnitřního života, zato s dokonalou kampaní. Sází na jednoduchá a úderná témata typu „boj s korupcí“ nebo „vymetení starých struktur“, ale v praxi se často chovají jako ti, které kritizovali.
- Celebritizace kandidátek – Zkušenost nahrazuje popularita. Na kandidátky se dostávají lékaři, sportovci, zpěváci nebo influenceři – ne pro odbornost, ale pro známou tvář. V USA právníci a šoumeni, u nás kardiochirurgové a herci. Cíl je jasný: získat důvěru skrze slávu, ne skrze schopnosti.
- Politainment – Politika se spojuje se zábavou. Debaty připomínají reality show, vystoupení v televizi jsou důležitější než legislativa. Emoce vítězí nad argumenty. Politici nevysvětlují – baví, šokují, virálně sdílejí. Důsledek? Volič nerozlišuje mezi politickou funkcí a televizní rolí.
- Soundbitizace (dnes lze říct tiktokizace) – Složité myšlenky se škrtají. Zůstávají hesla, úderné slogany a memy. Doba přeje krátkým výrokům, které znějí dobře, ale nic neřeší. Odborné diskuse jsou nahrazeny rétorickými údery do břicha přesně podle logiky: „kdo to řekne stručněji, má pravdu.“
- Depolitizace veřejného prostoru – Místo skutečného střetu názorů vzniká dojem, že „všichni jsou stejní“ a že politika už nikoho nezajímá. Z veřejné sféry mizí prostor pro argumenty, hodnoty, zájmové skupiny nebo promyšlené volby. Co zůstává? Pocit, že rozhoduje nálada, ne rozum. A to je přesně to, co populistům vyhovuje.
Trendy v populismu
Zatímco tradiční strany mívaly pevné hodnotové zakotvení (liberální, konzervativní, socialistické), moderní populismus si vybírá témata podle momentálního zájmu veřejnosti. Nejde o vizi, ale o efekt. Dnes se klidně používají levicové sliby a pravicové hrozby ve stejné větě – pokud to funguje. Volič dostává přesně to, co chce slyšet, bez ohledu na logiku nebo dlouhodobé důsledky.
Už nestačí být „proti vládě“ nebo „proti Bruselu“. Nový populismus rozšiřuje frontu: útočí na akademiky, novináře, lékaře, neziskovky, soudce i učitele. Každý, kdo má odborné postavení nebo přístup k jinému typu moci než politické, se stává „elitářem“. Cílem je oslabit důvěru ve znalost jako takovou a posílit dojem, že rozhodovat má jen ten, kdo „má mandát od lidu“.
Nové subjekty cílí na deziluzované a naštvané lidi. Nezdržují se programem – místo toho přebírají narativy z konspiračních kanálů. Stačí video o tom, jak EU zakáže auta, jak LGBTQ zničí školství nebo jak je všechno řízené z Bruselu. TikTok, Telegram a YouTube Shorts slouží jako hlavní nosič: hesla, výkřiky, výsměch. Nulová odpovědnost, stoprocentní dosah. Politika se mění v internetovou reality show.
Tyto strany možná nezískají většinu, ale to ani nepotřebují. Stačí, když rozdrolí veřejný prostor, zpochybní všechno a každého, vyvolají dojem, že „všichni lžou“. Jejich úspěch nespočívá v řízení státu, ale v rozvratu důvěry – a tím i oslabení demokracie jako takové. Chaos je metoda.
Příklady z domova i ze světa
- Catch-all strany a populismus bez ideologie – Všechno všem, hlavně aby to znělo dobře. Typickým příkladem je hnutí ANO Andreje Babiše. Ve volbách nabízí levicovým voličům zvyšování důchodů a dotace, zatímco pravicově orientovaným podnikatelům slibuje nižší daně a „řízení státu jako firmy“. Ideologie je nulová – program je jen katalog slibů. Připočtěme větu „nejsou peníze, ale my vám je dáme“ a máme to komplet. Stejnou hru hraje i slovenský Smer – zároveň proruský, pronárodní a proevropský – podle toho, kdo právě sedí v publiku.
- Antielitářství jako všestranná zbraň – Tomio Okamura a jeho SPD jsou ukázkovým příkladem novodobého antielitáře. Útočí na „nevolenou Evropskou komisi“, na „neziskové parazity“, „zkorumpované soudy“ a „prolhaná média“. Strany jako Motoristé sobě, STAČILO!, Volný blok, Aliance za mír a svobodu nebo PRO (Jindřicha Rajchla) nevznikly proto, že by nabízely nový politický směr. Vznikly z čistého odporu – vůči systému, elitám, očkování, Bruselu, ekologii, zeleným zákonům, médiím, menšinám, mezinárodním smlouvám. Jejich program se často vejde do dvou vět: „Systém je prohnilý. My ho vyčistíme.“ Podobně postupuje Donald Trump, když označuje novináře za „nepřátele lidu“ nebo zpochybňuje volby, které nevyhrál. V Maďarsku Orbán demonizuje akademiky a kulturní instituce jako sídlo „neomarxistické indoktrinace“. Efekt? Nedůvěra v jakoukoli autoritu mimo vůdcovu hlavu.
- Kulturní války jako hlavní program – Populisté dnes nevítězí na daních, ale na identitě. Slovenský premiér Fico označuje kritiky své vlády za „progresivní úderku“ a „LGBT fanatiky“. U nás to opakuje Okamura, zatímco Přísaha Roberta Šlachty nenápadně přihazuje slova jako „normální rodina“ a „obyčejní lidé“. V Polsku Právo a spravedlnost (PiS) vytvořilo obraz ohrožení „tradičního národa“ západní dekadencí, a podle něj řídilo školství i veřejnou televizi. Hněv nad výmyslem se stává hnacím motorem politiky.
- Hybridní režimy, aneb demokracie jen na oko – V Maďarsku Viktor Orbán vytvořil systém, kde formálně existuje opozice i volby, ale realita je jiná: média jsou pod kontrolou, justice pod tlakem, opozice v defenzivě. V Rusku dohnal Putin populismus do totality i války. Na Západě flirtoval s tímto modelem i Trump – vyvoláním útoku na Kapitol po volbách, které prohrál, ukázal, jak málo mu na pravidlech hry záleží. V Česku Babiš neútočil na systém přímo, ale oklikou: soustavně podkopával důvěru v novináře, soudce, NKÚ a ombudsmana. A to stačí, aby se režim začal drolit zevnitř.
- Technokraté s algoritmem – Dnešní populisté nejsou jen hluční. Jsou chytří, analyticky vybavení a obklopení týmy odborníků na data a psychologii. Hnutí ANO systematicky testuje sdělení na focus skupinách a reaguje přesně na nálady, které si lidé ani neuvědomují. Podobný model používá i francouzská Le Penová – dojem srozumitelnosti a vstřícnosti kryje výborně promyšlená práce s algoritmy, řečí těla a cílením emocí. Je to populismus bez emocí – řízený jako e-shop. Problém? Kupujete produkt, který po volbách nelze vrátit.
Svět není vždy černobílý a pravda není vždy jednoduchá
Populismus není jen vina politiků. Je to také naše únava z komplexity, naše pohodlnost a někdy i touha slyšet, že za všechno může někdo jiný. Populismus je svůdný, protože nabízí jednoduché odpovědi v době, která je všechno, jen ne jednoduchá. Dává viníka místo vysvětlení, slib místo strategie a vůdce místo systému. V tom spočívá jeho síla – a zároveň slabost demokracie, která se neumí bránit emocím, pokud ztratí důvěru v rozum. Dlouhodobě přitom neexistuje populismus bez publika. Otázka tedy nezní jen kdo nás chce oblbnout, ale proč mu to dovolujeme.
