10 míst v kolébce civilizace aneb odysea po Řecku

 

Procestovali jsme část pevninského Řecka i jeden ostrov. Nešlo o klasickou dovolenou u moře, i když i na pláže došlo. Spíš šlo o cestu mezi světem, který se rozpadá, a tím, který drží pohromadě silou mýtu. Níže najdete deset míst, která v nás něco zanechala. Některá kvůli své kráse, jiná kvůli své obyčejnosti. A jedno dvě možná proto, že se z nich nešlo úplně vypsat. O Řecku jsme toho slyšeli hodně – že je kolébkou civilizace, že má krásné pláže, skvělé jídlo a až podezřele modré moře. A je to pravda.

 

1) Athény 

 

Athény nejsou krásné. Ne tím běžným, pohlednicovým způsobem. Nečekejte omítnuté fasády, pečlivě laděné uličky ani vůni levandule v každé kavárně. Místo toho vás přivítá chaos. Beton, grafitti, dusno a neustálý pohyb. Trochu mi to připomínalo italskou Neapol. Athény nejsou kulisou – jsou živým organismem. Městem, které dýchá přes vrstvy století, kde moderní neklid naráží na kamennou tíhu mýtů. Ale všichni víme, co nás na Athénách láká nejvíce. Je to kolébka civilizace.

 

 

 

 

Stačí vzhlédnout. Nad střechami, nad ruchy i rozpady ční Akropolis, zpola zřícený střed vesmíru, jak jej kdysi vnímali. Dionýsos, Sókratés, Periklés... jejich duchové tu nejsou jen symboly v učebnicích nebo ze hry Assassins Creed. Jsou v kameni, v jazyce, v horkém prachu, který se lepí na kůži. Akropolis je jako babička stará tři tisíce let – ošlehaná větrem, trochu rozpadlá, ale pořád má šmrnc a nadhled. Vylezeš nahoru, funíš jak filozof po maratonu, a ona tam jen tiše trůní, kouká na ten městský chaos pod sebou a tváří se, že jí to už dávno netrápí. Turisti se jí hemží pod nohama jako mravenci, ale jí to nevadí – přežila Peršana, Římana, Ottomana i selfí tyč, tak co by ji rozhodilo teď?

 

 

2) Delfy

 

Delfy patřily ve starověku k nejuctívanějším místům celé řecké civilizace. Byla zde věštírna zasvěcená Apollónovi, kam přicházeli panovníci, generálové i obyčejní lidé, aby získali radu či znamení. V dnešní době zde naleznete pozůstatky chrámu, antické divadlo, stadion i archeologické muzeum, ale i bez velkých rekonstrukcí má místo zvláštní sílu. Z vyvýšeného svahu se otevírá výhled na údolí plné olivovníků a moře světla. Pokud se zde na chvíli zastavíte, možná vás napadne, že dříve se zde rozhodovalo o osudech celých měst – a že i dnes tu cosi nevysloveného přežívá, byť mlčky.

 

 

 

 

Ještě bych se chtěl zastavit na chvíli u Pýthie, neboť to je dost zajímavá postava řeckých dějin. Pýthie nebyla jen rekvizitou náboženských rituálů. Byla fenoménem. Žena, která mluvila „za boha“, a přitom říkala věci, které si často odporovaly, nedávaly smysl nebo zněly jako poezie po třech pohárech vína a inhalaci síry. A přesto jí věřili. Možná právě proto. Dodnes se vedou spory, zda byla v transu z posvátného nadšení, z toxických výparů z pukliny v zemi, nebo jen z dobrého hereckého talentu a politického instinktu. Faktem ale zůstává, že její odpovědi měly váhu zákona. Když Pýthie promluvila, lidé měnili životy. Nebo je ztráceli.

 

 

 

3) Arachova

 

Řecké horské vesničky mají zvláštní schopnost zůstat stranou času – jako by se jim urbanizace vyhnula ze slušnosti. Arachova, nedaleko Delf, je jako řecká odpověď na alpské městečko, jen s ouzem místo svařáku. Kamenné domky nalepené na svahu, úzké uličky, které se zdají navržené spíš pro kozy než auta, a přitom zvláštní elegance – taková, která se nevnucuje, ale trvá.

 

  

 

 

4) Pelion

 

Na druhé straně Pelion, poloostrov i pohoří v jednom, nabízí vesnice jako Makrinitsa nebo Tsagarada, kde se mezi staletými platanovníky prochází kočky, čas i turisté, kteří zabloudili a jsou za to vděční. Není to Řecko z katalogu. Je to Řecko, které voní po mokrém kameni, po bylinkách a dřevě. Takové, kde ráno není ruch, ale šepot. A večer ticho, které poslouchá.

 

 

 

5) Kláštery Meteora

 

Kláštery Meteora působí jako zjevení. Ne tím zázračným, které slibují náboženské pohádky, ale zjevení geologicko-lidského odhodlání, že i v místech, kde by nikdo normální dům nestavěl, lze žít s Bohem. Nebo před světem. Skály nejsou jen kulisou, jsou hlavním aktérem. Tvary, které vytvořila příroda, působí jako by se samy nabízely ke kontemplaci. Není třeba si sedat ani hledat zvláštní klid – ten je všude, dokonce i mezi skupinami turistů, které jako by v této krajině ztišily hlas i krok. Vzduch je čistý, téměř ostrý, a když se zadíváte dolů do zeleného údolí nebo na horizont posetý vesnicemi, získá prostor nový rozměr. Ne vertikální, ale vnitřní.

 

 

Obří kamenné sloupy, vztyčené jako prsty vytahující se k nebi, drží na svých vršcích stavby, které vypadají, jako by je tam položil vítr. A přesto tam stojí už od 14. století. Postavili je mniši, kteří chtěli být blíž nebesům – ale možná ještě víc daleko od lidí. První zásoby tahali nahoru v sítích, po provazových žebřících, prý tak dlouho, „dokud Bůh nezavelí je vyměnit“. Bůh si zjevně dával načas.

 

 

 

Okolní krajina Meteory je syrová a vznešená zároveň. Kamenné věže, rozeseté v nepravidelném rytmu, působí jako architektura něčeho dávno zapomenutého – ne lidská, ale téměř kosmická. Mezi nimi se kroutí úzké cesty, výhledy se otevírají náhle a nečekaně, často po prudkém výšlapu nebo v zatáčce, která vypadá jako každá jiná. A pak se najednou před vámi otevře scéna, která připomíná obrazy z jiného světa – lesy, údolí, rozeklané štíty a na nich přilepené kláštery, které působí nemožně, ale skutečně.

 

6) Skiathos

 

Na ostrov Skiathos jsme se vydali výletní lodí z přístavu ve Volosu. Cesta trvala několik hodin a měla dvě tváře – party na palubě, kde hrála hudba, točily se drinky a někteří si dočasně spletli Egejské moře s Ibizou, a pak ta druhá: klidné proplouvání mezi ostrůvky, kde se krajina střídala s vodou v hypnotickém rytmu. Mezi vlnami se objevilo i několik delfínů, ty jsem ale nestačil vyfotit, mám je ale v hlavě a byli fakt roztomilí! 

 

 

 

 

Skiathos je malý ostrov, přesto známý – hlavně díky filmu Mamma Mia, který tu zanechal trvalou stopu v podobě tematických suvenýrů a turistických tras. Přesto si zachovává své: úzké uličky, strmé kopce a typickou středomořskou směsici bílé, modré a prachu. Je to takové to typické Řecko z katalogů. 

 

 

 

 

Za pozornost stojí taky vyhlídkové místo u místního letiště, kde lze z bezprostřední blízkosti pozorovat přistávající letadla – zážitek, který kombinuje fascinaci technikou s adrenalinem, protože letadla skutečně míří jen několik metrů nad hlavami přihlížejících. Když ale zrovna letadlo vzlétá z letiště a zadkem k vám, může vás celkem snadno odfouknout. Takovou sílu jsem nečekal. Součástí výletu byla i zastávka u písčité pláže se smaragdově čistou vodou, dostupná pouze z moře. Byla to ta chvíle, kdy se celý den zpomalil. Žádné památky, žádná hudba. Jen pláž, voda a slunce, které nelze odfiltrovat.

 

 

 

 

7) Egejské moře

 

U pláží bych se ještě rád zastavil. Kdybych měl v tomto článku věnovat každý bod nějakému letovisku, kde se můžete vykoupat v Egejském moři, nepsal bych o ničem jiném. Cestou po pevninském Řecku se určitě budete chtít vykoupat. V červnu nám přišlo moře ještě docela studené, nicméně vlezete tam, když je venku 36 stupňů, a nakonec si to osvěžení pořádně užijete. A všichni víme, že nejklidnější pocit je si dát drink a sledovat západ slunce nad mořem. My jsme stavěli v již zmíněném Volosu, ale také v malebné Kamene Vourle.

 

 

 

 

 

8) Kamena Vourla a okolní pohoří Knimis

O Kamene Vourle ale ještě samostatný odstavec napíšu, nebo spíše o jejím okolí, neboť kolem jsou krásné hory a možná panoramata. Okolní pohoří Knimis nabízí překvapivě členitou a divokou krajinu. Túry tu nejsou turistická atrakce, ale návrat k něčemu syrovému – kamenité cesty, prudké svahy, borovicové lesy a zříceniny klášterů, které se zjevují náhle, bez cedulí a bez lidí. Nejoblíbenější trasa vede ke klášteru Metamorfosi Sotiros, vystavěnému na útesu vysoko nad mořem. Výšlap není náročný, ale výhled je působivý – na jedné straně moře, na druhé vrcholy, které připomínají Balkán víc než středomořskou idylu.

 

 

9) Thermopyly

 

Thermopyly dnes působí nenápadně. Úzký průsmyk mezi horami a mořem, který kdysi představoval strategický bod, je dnes spíš historickou zastávkou u silnice. Místo, kde padlo 300 Sparťanů, se nehlásí hlukem, ale prostým pomníkem krále Leonida a nápisem, který nepřikrašluje: „Poutníče, oznam Lakedaimonským, že my tu ležíme, jak zákony kázaly.“ Nic víc, nic míň. 

 

 

 

 

Bitva u Thermopyl v roce 480 př. n. l. se stala symbolem odporu, který nemá šanci zvítězit, ale o to víc v něm zůstává smysl. Proti obrovské přesile perské armády vedené Xerxem se postavila hrstka řeckých obránců, vedených spartským králem Leonidem. Bojovali tři dny. Ne proto, že by doufali ve vítězství, ale aby získali čas. Aby odolali. A padli se ctí. 

 

Dnes je krajina jiná – moře ustoupilo, průsmyk se rozšířil, ale duch místa zůstává. Nedaleko prýští horké sirné prameny, které připomínají, že i pod povrchem klidné země něco stále vře. 

 

 

10) Soluň

 

Soluň má jiný rytmus než Athény. Míň chaosu, víc prostoru. U moře se dá jít dlouho, jen tak, bez cíle – a pořád je na co koukat. Bílá věž a socha Alexandra Makedonského jsou dvě hlavní dominanty soluňského pobřeží. A pak ty deštníky. Kovové, průsvitné, trčící z promenády do nebe. Jsou zbytečné, krásné a melancholické zároveň. Stojíte pod nimi a díváte se na moře, které se nehádá s oblohou. Někde za vámi bzučí kola, psi, děti, ale přímo tam, na tom místě, je klid. Soluň byla naše poslední zastávka, odtamtud jsme odlétali, abychom nemuseli zpátky do Athén, přestože bychom tam ještě rádi zůstali, neboť tohle město očividně začíná žít v noci.

 

 

 

Řecko je země, která nabídne víc, než čekáte – pokud jí dáte čas. Není to jen o plážích a antice, ale o kontrastech: mezi horami a mořem, tichem klášterů a hlukem měst, rozpáleným prachem cest a chladem vlažné vody z pramene. Ať už člověk putuje po pevnině nebo se plaví mezi ostrovy, vždy narazí na něco, co se nedá úplně zachytit fotkou ani textem. Možná právě to dělá z Řecka místo, kam se nevracíme jen fyzicky, ale i ve vzpomínkách.