čtvrtek 21. října 2021

Kult dítěte aneb jak důležité je mít či nemít děti

0


 

Archetyp ženy, která patří za plotnu a vychovává děti, se naštěstí postupně rozvrací stejně jako další katechismy toho, jak bychom se měli jako lidé chovat a jakou roli bychom měli hrát, abychom neskončili v zatracení společnosti. Pořád kolem sebe slýchávám, alespoň podvědomě, návody ohledně toho, co má být naším smyslem života a rodina a děti se považují za ideál, proti kterému by se nemělo nic namítat. Ano, skutečně by se proti tomu nemělo nic namítat, stejně jako když se někdo rozhodne pro zcela jiný smysl života.

 

 

Tradiční rodina jako základ všeho

 

Pokaždé, když někdo obhajuje svoje stanovisko tradicí či konzervativním přístupem, mám se trochu na pozoru. Není pro mě validní argument, že by se něco mělo, protože se to tak dělávalo pořád, protože je to norma nebo protože to tak prostě vždy bylo. Věci by se měly měnit, pokud člověku nevyhovují. Tím tedy z počátku mířím na předsudky vůči ženám, které z jakéhokoliv důvodu děti mít nechtějí. A vlastně stejně tak i muži. 

 

Slyšel jsem názory, že lidé, kteří nechtějí děti, jsou sobci, jako by bylo sobecké nepřivést dítě na svět, protože upřednostňujeme jiné hodnoty, tedy ty své. Zřeknutí se kultu dítěte se pak setkává s nevraživostí: "Jednou toho budeš litovat. Kdo se o tebe bude starat ve stáří?" Jenže právě tohle jsou argumenty, kvůli nimž se dítě stává spíše nástrojem k dosažení nějakého cíle, prostředkem k dosažení ideálu, který je nám vnucován od středověkých dogmat.

 

Není mnohem sobečtější chtít dítě jen proto, aby se o nás měl kdo starat? Abychom nebyli sami? Abychom se vyrovnali s tlakem společnosti, rodiny, partnera? Abychom cítili, že jsme něco vybudovali, něco nám patřilo, něco jsme dokázali? Abychom se sami mohli podívat do zrcadla, že za něco stojíme? Možná, že snaha plnit očekávání a podsunuté úkoly je nakonec mnohem více egocentričtější.

 Každé (zásadní) rozhodnutí by mělo být svobodné, přičemž mnohá rozhodnutí se jako svobodná zdají být, ale jsou nám spíše podsunována nejrůznějšími tlaky okolí. Tradiční rodina není základ všeho, pokud si to tak sami neurčíte. Nemusíte mít dítě, pokud nechcete. Nejste nenormální, pokud chcete svůj život ubírat jiným směrem. A nejste méně hodnotní, pokud se nestanete rodiči. V dnešní době je rodičovství naštěstí zcela svobodomyslnou volbou, která je osobní a zodpovědná. Je totiž mnohem zodpovědnější děti nemít, pokud víte, že vás smysl být rodičem prostě nenaplňuje.



Chci, nebo nechci děti?


Jak ubíhaly roky, pokládal jsem si tuhle otázku mnohokrát, odpovědi se různě měnily a já mohu jen dojít k tomu, že nevím. Bohužel ani nejistota se dnes moc nenosí. V otázce rodičovství jako by si měl být každý jistý, děti jsou přece dar. Nedej bože, aby si nějaká unavená matka stěžovala, aby někdo přiznal, že neví, jestli je chce, nebo dokonce že děti nechce. Nakonec často vítězí spíše emoce než rozum – kde ani jedna varianta nemusí být správná či špatná, ale záleží, která je opravdu pravdivá.

 

Jako zástupce menšiny se mohu vymlouvat na to, že není potřeba nad tím přemýšlet, protože stejnopohlavní páry si děti osvojit nemohou. Způsobů, jak to zařídit, je ale samozřejmě několik, jen žijeme ve zkostnatělém právním systému, který z nepochopitelného důvodu předpokládá, že smyslem manželství (a života) je plození dětí, zatímco odsouvá na druhou kolej ty, kteří jsou spolu, aniž by děti mít mohli; ty, kteří si děti adoptují; ty, kteří mají děti s někým jiným, než s kým žijí; ty, co se berou v pokročilém věku; ty, kteří se rozhodli být samoživiteli... zkrátka naplnění života dětmi snad ve většině případech nefunguje tak, jak se nám snaží vštěpovat odnepaměti.

 

Svoboda rozhodnutí, zda mít či nemít dítě nebo děti je jedním z nejosobnějších rozhodnutí. Nemá smysl poslouchat nátlaky, které jsou samy často protichůdné, říkají, za jakých podmínek bychom měli děti mít, kdy je brzo, kdy už pozdě, kdy jich je už hodně, kdy jedno je málo, nemluvě o způsobu, jakým by se měly vychovávat.

Opravdu si nemyslím, že jsem se narodil proto, abych děti měl – je to zkrátka možnost a také velice odpovědná volba, ke které buď jednou dozraju, anebo k ní nedozraju nikdy. Vím, že je na světě spousta věcí a smyslů, v nichž se může člověk realizovat a žít zcela plnohodnotný život. Že to někdo jiný vidí jinak, neznamená, že to tak mají brát i ostatní včetně mě. Je mnoho lidí, kteří děti mají, ale nechovají se jako rodiče. Mají je jen, aby je měli nebo z výše uvedených důvodů. Stalo se to mým argumentem pro to, že nevěřím tomu, že rodinu pojí krev, ale emoce, především ty láskyplné, a taky že málokdy členové téhle (spirituální) rodiny vyrůstají pod jednou střechou.



Obavy z rodičovství


Ti, kdož děti nechtějí, mohou vycházet z toho, že sami neměli příliš hezké dětství, žijí ve vlastní nejistotě ohledně svých schopností být správným rodičem, pochybují o tom, zda to dokážou a jestli je vůbec dobré přivést dítě na tento svět, kde je často plno bolesti a neštěstí. Můžeme se bát, že budeme stejní jako naši rodiče, které je jednoduché kritizovat a svádět na ně vlastní obavy. Samozřejmě můžeme zaujmout i postoj, že budeme jiní, lepší a vždy milující. Věřím tomu že obavy nejsou namístě u lidí, kteří jsou schopní milovat, protože láska ještě nikomu neublížila, a také nejspíš ti, kteří mají největší obavy, jsou nakonec ti nejzodpovědnější na rozdíl od těch, co řeší věcí takzvaně střemhlav.

 

Obavy z rodičovství často bohužel vychází také z toho, že se pojí s jinými důležitými oblastmi života. Typickým příkladem je snaha zachránit vztah dítětem, což statisticky málokdy vyjde. Dítě není vztahový problém, přestože ze vztahu vychází. Další obavy pramení ze sebeobětování, vzdání se svých snů, mladistvého způsobu života, volnosti, cestování, svobody... z druhé strany jsme tlačeni nejen rodiči, ale taktéž sociálními sítěmi, kdy nám je předkládáno, že vlaky ujíždějí a životy ostatních jsou dynamické, zatímco náš je neměnný. I to je však jen skrytá obava z rodičovství. Nakolik jsou tyto důvody ospravedlnitelné, nechám na každém, ale věřím, že žádné rozhodnutí by nemělo pramenit z úzkosti, nátlaku či dokazování si čehokoliv.


Stejně tak věřím, že interrupce je na svobodném rozhodnutí každé ženy.

Takže ještě jednou: u svobodného rozhodnutí necítíme tlak, ptáme se skutečně sami sebe (případně partnera, kterého se to bytostně týká), proč chceme nebo nechceme děti, co nám to do života přinese, čeho bychom se museli vzdát, které hodnoty jsou pro nás nejdůležitější, cítíme se dostatečně schopní vychovávat dítě?



Kult dítěte


Děti mají absolutní přednost, musí se jim vždy vycházet vstříc, musí se jim vše obětovat – i tak někteří vnímají rodičovství. Dítě jako středobod vesmíru nechá zmizet naši vlastní osobitost, která zcela podlehne úkolu, který nám dává největší smysl proto, že jsme sami pro sebe jiný a lepší smysl nenašli, nedokázali jsme si dostatečně vybudovat integritu našeho místa ve světě, zatímco přijmout jednoduše předpřipravenou linii role matky a otce může být vlastně svým způsobem jednoduché pro vyrovnání se se životním údělem.

 

Psychologové upozorňují, že do dítěte se pak často zrcadlí naše vlastní obavy a nejistoty. Co je středobodem vesmíru, do sebe pohltí vše.


Možná proto se nám někdy zdá, že někteří nedokážou mluvit o ničem jiném než o dětech. Takoví rodiče mají problém uznat dětskou autonomii, jejich názory, postoje a respektovat jejich osobnost a vše, co se postupně může zdát jako odklon od vysněného ideálu, který se projeví ve chvílích dospívání, odpojení se od rodičů, kdy rodič musí chtě nechtě nalézat smysl jinde než v nekonečném strachu o bezpečnost dítěte. Reflexe strachů pak může dítěti znepříjemnit život v podobě nepřipravenosti na životní překážky, kdy nebude chráněn rodičem ani jinou výchovnou autoritou.


To je jen další z náhledů, který říká, že mít dítě nemusí být smyslem života. Ten často vězí spíše v tom, jací jsme my sami, co chceme, jaké máme hodnoty, kam směřujeme a co si zvolíme. A ve výsledku je jedno, pro co se rozhodneme, jen je třeba, abychom byli s naším rozhodnutím spokojení. A někdy jindy je zase zcela OK být smutný po správném rozhodnutí, když to slouží k dlouhodobějšímu štěstí.

Author Image

Kdo je Jerry Writer
Jsem exemplář člověka. Jsem tvor seslaný na třetí planetu od Slunce. Jsem lovec odpovědí. Jsem dýchající maso, krev a kost. Jsem technicky stejný jako vy. To, co nás skutečně rozděluje, je naše myšlení a perspektiva.

Žádné komentáře:

Okomentovat