Všechno kolem je stejné jako včera – ulice, domy, lidé – a přesto se něco neviditelného změnilo. Venku není ani pořádné světlo, jen šedá mlha, která se mísí s kouřem z komínů. Déšť nepadá, ale asfalt je stále vlhký, jako by město plakalo samo ze sebe. Najednou není možné dýchat stejně volně, vrací se moje úzkost, kterou jsem kdysi dávno míval, když jsem vůbec nevěděl, kam můj život směřuje. Jako by vzduch zhoustl a stal se majetkem někoho jiného. Oblékám se bez myšlenky, do šedi další uniformní šichty. Továrna čeká: těžké dveře, betonové zdi, chladný kov. Můj život vtlačený do směnného systému, žádné psaní, žádná tvorba, žádná vize, žádná kniha. To všechno je zbytné, nepotřebné, možná dokonce podezřelé.
Den jako každý jiný
Možná, že se jednou probudím do světa, kde už nebude místo pro pochybnosti, odlišnost, humor ani laskavost. Do světa, kde bude chtít většina rozhodovat, kým smím být, koho mám milovat a jak mám přemýšlet. Nebudu moci mluvit o tom, co cítím, protože se to znovu stane projevem slabosti. Budu se bát chytit přítele za ruku, budu mít o něj strach. Ruka, kterou držím, se stane důkazem proti mně; polibek přestane být milujícím gestem, ale zbraní namířenou proti mně.
Ve škole se děti už neučí přemýšlet, ale poslouchat. Žurnalisté přestávají klást otázky a začínají opakovat příkazy. V televizi se usmívají tváře, které slíbují klid, ale ve skutečnosti jen připravují další nenávist, záměr zprávy převažuje důvěryhodnost obsahu jako nikdy předtím. Obyčejní lidé se učí šeptat, protože nikdy neví, kdo poslouchá. Všude visí hesla, která mají připomínat naději, ale ve skutečnosti jen varují: "Dávej si pozor."
Návrat "starých dobrých časů"
Někteří lidé dostávají víc, protože se umí klanět, jiní přicházejí o všechno jen proto, že říkají nahlas to, co druzí jen šeptají. Nezáleží na schopnostech, na práci, na úsilí, ale na loajalitě, na ochotě držet ústa a krok. A kdo se pokouší bránit, toho semele mašinérie, která ho proměňuje v odstrašující příklad pro ostatní.
Telefony v rukách už neslouží ke čtení zpráv nebo psaní přátelům – jen ke sledování povinných kanálů, které recitují stejná slova. Dokonce i sociální sítě jsou mrtvé, protože na internetu se nemluví, jen opakuje další dezinformace a třívteřinová pokleslá zábava. Přátelé mizí. Jedni odcházejí potichu, druzí najednou přísahají věrnost těm, kteří se derou k moci, aby si zvykli na klec, kterou začnou nazývat domovem, a to zcela dobrovolně. Lidé tleskají tomu, jak se ničí příroda i svět.
Hodnota lidského života mizí. Lidé nejsou chráněni, ale obětováni. Místo občanů existují lidské zdroje. Mocní posílají lidi na smrt jako figurky na šachovnici, smrt je statistikou, bolest kulisou. Válka už není hrozba, je to realita.
Vnitřní diktatura
A možná to, co mě děsí nejvíc, není ani ta vnější diktatura. Je to možnost, že bych začal mlčet i já a přijal bych pravidla hry, jen abych přežil. Že bych rezignoval, stáhl se do sebe a nechal svět shořet, protože by to bylo jednodušší než odpor. Že bych sám sobě začal tvrdit, že nemám sílu, že to není moje zodpovědnost, že svět beze mne se obejde a krásná literatura se stane bezduchým letákem moci. Jako kdysi dávno bych se opět uzavřel do sebe, přestal bych psát, číst, cestovat a poznávat. Je to jakýsi strach z vlastní zbabělosti, který by ovšem vycházel z bezmoci.
Den, do nějž se nechci probudit, končí stejně, jako začal – v šedi. Žádné plány na budoucnost, žádná cesta, žádný smysl. Jen únava a čekání, až se cyklus zopakuje. A já vím, že v tomhle světě nezáleží na snech. V tomhle dni se nesmí snít.
Niterní pocit štěstí
Svoboda znamená být autentický a bez autenticity ztrácí všechno smysl. Být sám sebou beze strachu neznamená dělat si cokoliv, ale žít bez vynucených masek, aniž by někdo určoval rytmus vašeho dechu. Svoboda je pro mě důležitá mimo jiné proto, že vím, jaké to je promluvit a mít strach z ozvěny, lhát o sobě a svých citech, abych nebyl odsouzený. Není to sci-fi, není to vzdálený Orwell. Je to prostě možnost, jak můžeme žít, a potenciální realita, která čeká za dveřmi, pokud je otevřeme těm, kteří žijí z cizího strachu jako energetičtí upíři.
Je to možnost, která se rodí vždycky, když lidé začnou věřit lžím, když strach přeroste solidaritu a když pohodlnost umlčí svědomí. Ale stejně tak vím, že se mu dá zabránit. Existuje křehká, ale skutečná moc volit, myslet, mluvit a nezavírat oči. Nenechat se opít falešnými jistotami, nerezignovat na kritické myšlení. Svět, do kterého se nechci probudit, je pořád jen možností. Svět, ve kterém žiju teď, je realita, jež se udrží jen tehdy, pokud se probudím dnes do svobody, která se nikdy nedá za samozřejmou.
Tato úvaha vzniká před parlamentními volbami, které už nejsou jen soubojem toho, kdo najde lepší řešení, ale soubojem pravdy a lži, vědy a populismu, demokracie a autoritářství,, naděje a strachu, solidarity a nenávisti, odborníků a samozvaných spasitelů. Udržet demokracii při životě dnes znamená podpořit ty, kteří respektují ústavu, hájí naše místo v Evropské unii a NATO, chrání lidská práva, nevydělávají na nenávisti a nestaví se na stranu agresorů. Ani dnešní den nemusí být ten, do kterého se chceme probudit, ale být nešťastný neznamená, že nás zachrání ti, kdo chtějí zničit systém – štěstí je naše vnitřní odpovědnost, niterní pocit svobody, důstojnosti a potenciálu našeho života. Nenechme si jej vzít. Važme si toho, co máme.
