Nebyl jsem si jistý, zda se do tak složitého tématu, jako je izraelsko-palestinský konflikt, na svém blogu vůbec pouštět, ale protože se pohybuju v mediálním prostředí a podobně jako o válce na Ukrajině slýchám každý den, jaké hrůzy se tam dějí, uvědomil jsem si, jak moc mě tahle tragédie ovlivňuje a utvrzuje v konkrétních hodnotách, postojích a v neposlední řadě také filozofii. Člověka to nutí přemýšlet o pacifismu, západních a demokratických hodnotách, o právu na sebeurčení, na náboženské vyznání nebo o tom, zda jsme my sami skutečně v bezpečí, co je třeba chránit a na co si dát pozor.
Protože mě samotného by nikdy nenapadlo, že se může v dnešní době zvednout vlna antisemitismu, že někdo relativizuje hrůzy terorismu nebo nabízí vyjednávání s násilnickými monstry. Ano, vím, nic není černobílé, ale uvědomme si, že je zde střet civilizací, kultur a jde tu o hodnotu svobody. A kdokoli si myslí, že jestliže se islámská ideologie stává součástí politiky, neohrožuje to ničí svobody ani lidská práva, nemůže být dál od pravdy. Tenhle článek bude apelem na sekularizaci (naprosté oddělení náboženství od politiky). Ale pojďme si to shrnout trochu podrobněji.
Základní milníky izraelsko-palestinského konfliktu
Izraelsko-palestinský konflikt je dlouhotrvající politický a teritoriální spor mezi Izraelem a Palestinci, sahá hluboko do židovské a arabské historie. Pokud vám přijde složité se v něm vyznat, určitě nejste sami, pokusím se proto v bodech shrnout alespoň několik základních informací a milníků, které třeba pomohou tento konflikt osvětlit.
- Před vznikem Izraele: Po první světové válce bylo území Palestiny pod britským mandátem podle rozhodnutí Společnosti národů. Většina obyvatel Palestiny byli Arabové, především muslimové, ale také křesťané a menší počet drúzů. Židovská populace na území Palestiny začala narůstat až ve 20. století, zejména během druhé aliji (1919-1923) a třetí aliji (1924-1929). Během těchto období se na palestinském území začala formovat židovská a arabská národní hnutí.
- Myšlenka židovského státu: Britský ministr zahraničí Arthur Balfour vydal v roce 1917 deklaraci, která
podporovala vytvoření "národní domoviny pro židovský lid" v Palestině, což vyvolalo naděje na vznik židovského státu. Během druhé světové války kvůli holocaustu ještě více sílil tlak na vytvoření židovského státu.
- Vznik Izraele: V roce 1947 navrhla OSN rozdělení Palestiny na židovský a arabský stát a mezinárodní kontrolu nad Jeruzalémem. Židovští osadníci začali masivně migrovat do Palestiny, což vedlo ke zvýšeným napětím s arabským obyvatelstvem. Dne 14. května 1948 vyhlásil David Ben Gurion nezávislost státu Izrael, jehož základní principy byly demokracie a rovnoprávnost všech občanů.
- První arabsko-izraelská válka: Arabští sousedé odmítli existenci Izraele a došlo k válce, která skončila v roce 1949. Během této války se Izrael bránil proti útokům sousedních arabských zemí a dosáhl několika strategických vítězství. Válka vedla k vysídlení stovek tisíc Palestinců, kteří se stali uprchlíky, což vyvolalo desetiletí trvající konflikt mezi Izraelem a palestinským lidem.
- Šestidenní válka (1967): Izraelská expanze během první arabsko-izraelské války byla odpovědí na vojenské konflikty a odmítnutí arabských států uznat existenci židovského státu. Během tzv. šestidenní války Izrael dobyl Západní břeh Jordánu, Východní Jeruzalém, Pásmo Gazy a Golanské výšiny. Tato území jsou klíčovým prvkem současného konfliktu, protože měla původně připadnout právě arabskému státu podle plánu OSN.
Kde se konflikt odehrává
Nyní je třeba ukázat si na mapě, pro mnohem jasnější představu, kterých území se konflikt týká. Pásmo Gazy je ono úzké izolované území a bývá někdy přezdíváno jako největší vězení pod širým nebem pro Palestince. Narozdíl od Západního břehu Jordánu, který leží na protější straně, zde není ani náznak demokratického principu, ovládá jej teroristické hnutí Hamás, silně spojené s islámskou ideologií.
Hamás chce vytvořit islámský stát na území, které považuje za palestinské. Odmítá existenci státu Izrael a považuje celé území Palestiny, včetně Izraele, za neoddělitelnou součást muslimského světa. Hnutí tvrdí, že Izrael je okupační silou na palestinské půdě. Zdůrazňuje ozbrojený odpor (intifádu) jako legitimní prostředek k boji proti izraelské okupaci, což v říjnu 2023 vyústilo v krveprolití na hudebním festivalu na území Izraele.
Také status Jeruzaléma je jedním z nejkontroverznějších prvků izraelsko-palestinského konfliktu. Město má významné náboženské, historické a kulturní hodnoty pro židy, křesťany i muslimy. Izrael považuje celý Jeruzalém za své neoddělitelné hlavní město, nicméně mnoho zemí a mezinárodních organizací neuznává izraelskou anexi Východního Jeruzaléma a považuje jej za okupované území. Palestinci si přejí, aby Východní Jeruzalém byl hlavním městem jejich budoucího státu.
Západní břeh Jordánu je označení pro vnitrozemské území na západním pravém břehu řeky Jordán
na Blízkém východě. Mezinárodním společenstvím je spolu s Pásmem Gazy
částečně uznáváno jako součást Palestinských území. Ovládá jej Palestinská samospráva v čele s hnutím Fatáh (na rozdíl od Hamásu není považované za teroristické), která má omezenou autonomii a zahrnuje prezidenta a legislativní sbor. Avšak
izraelská vojenská přítomnost a bezpečnostní opatření ovlivňují mnoho
aspektů palestinské správy.
Souboj hodnot
Izraelský politický režim je multipartiční parlamentní demokracie, Izrael je tedy stát s nezávislým soudnictvím a živou občanskou společností, zatímco Palestina je charakterizována jako autoritářský režim. Palestinské úřady na Západním břehu a v pásmu Gazy omezují svobody projevu, sdružování i shromažďování. Když tedy hovořím o souboji hodnot, mluvím zejména o demokratických hodnotách spojené se svobodou proti násilnému režimu, jež se neštítí ani toho nejbrutálnějšího násilí, aby docílil svých politických cílů. Nemůžeme dát rovnítko mezi teroristickou organizaci Hamás, Palestinu jako takovou a její civilní obyvatelstvo, nelze ovšem říct, že by v Palestině existovala jakákoli politická reprezentace schopná se domluvit na mírovém soužití. Tohle zkrátka není jen boj o území nebo pomstě za křivdy minulosti, ale o rozpínání se utlačovatelské mentality do západní společnosti.
Přijde mi, že současné společenské konflikty dokola otevírají otázky toho, zda je možná koexistence nějaké radikální ideologie (v tomto případě spjaté s náboženstvím) a lidskými právy, projevy svobody a demokracie. Mezi muslimskými státy demokracie prakticky neexistuje nebo mají silné autoritářské sklony a zdejší vládci se neradi vystavují jakékoli politické soutěži. Izrael se na území Blízkého východu stal jakýmsi zázrakem, vybudovala se zde vyspělá demokracie prakticky z ničeho a kdyby neměl jednu z nejvyspělejších armád nebo slavný Iron Dome (tzv. železnou kopuli jako vyspělý systém protivzdušné obrany), možná by jeho směřování dopadlo zcela jinak.
Máme právo bránit se před hrozbami, které považujeme za existenciální.
Izrael se brání proti nejrůznějším vnějším vlivům, jež chtějí narušit jeho suverenitu i mentalitu, což mu mají propalestinští obránci paradoxně za zlé. Podporovatelé Palestiny často hájí právo na sebeurčení, ale neuvědomují si, že Izrael se to samé právo snaží udržet a bránit vyspělou kulturu, zdůrazňuje právo židovského národa na existenci a
samostatný stát.
Hrozba aliance trůnu a oltáře
Myslím, že existuje spousta důvodů, proč se neřídit náboženstvím, v politické oblasti obzvlášť. Církev je důvodem, proč jsou v některých zemích brány ženy jako totálně podřadné bytosti bez sebemenších práv, proč se někde střílí za homosexualitu, sekají ruce za krádeže, vykonávají tresty smrti za kacířství nebo se kamenují cizoložníci. Když nepůjdeme do extrémů, je zde minimálně stále přetrvávající důraz na patriarchu, nutnosti plnit rituály od oblékání po modlitby a být zkrátka poslušný. Nemusíme číst jenom Korán, abychom v takzvaných svatých textech našli pasáže, které rozhodně nejsou demokratické, svobodné nebo jakkoli využitelné v dnešní civilizaci. Jejich stoupenci se ohání novodobou interpretací, ale různorodost interpretací vede jen ke zmatení a nejistotě. Fundamentalisté naproti tomu mají jasno, což je trochu nebezpečné.
Obecně lze říci, že monoteistická náboženství v doslovném výkladu zkrátka svobodomyslnými hodnotami spíše opovrhují, touží po podřízenosti člověka nějaké vůdčí entitě a obětování se vyššímu spirituálnímu cíli. "Nestačí, že věříš tomu a tomu, musíš taky dělat tohle a věřit tomuhle. Vyvaruj se pochybnostem a trestej ty, co věří něčemu jinému." Civilizovaný svět zkrátka nemůže mít cíle a zákony postavené na dogmatech, ale na vědě – na tom, jak společnost skutečně funguje, na diverzifikaci, pluralismu, různorodosti a na tom, že dokážeme svobodně žít vedle sebe. Jenže on se bohužel vždycky najde někdo, kdo nutí svoje pohledy ostatním a vyžaduje, aby se dle nich řídili další, jinak jej považuje za podřadnou bytost.
Mějme se na pozoru, kdykoli nějaké hnutí koketuje s kolektivismem. Individualismus je životně důležitý pro jakoukoli svobodu. A je jedno, zda je to v arabské poušti, nebo v komunistickém Československu.
A tak se i v jedenadvacátém století hledají viníci mezi Židy a dalšími menšinami, na něž by se svedla neschopnost vlastního růstu. Vrátím-li se k izraelsko-palestinskému konfliktu, je to bohužel islám, který stojí na myšlence, že nelze oddělit církev a stát. Separace náboženství a světské moci je arabským zemím zkrátka cizí, nejsou postaveny na nových idejích a odmítají modernitu. I kdyby se jim podařilo rozšířit své území, bylo by to na úkor svobodných občanů a výdobytků svobodné civilizace. U ortodoxních náboženských fanatiků zkrátka není otevřená debata, je zde jen pohrdání čímkoliv odlišným, a bohužel jsou to právě náboženští fanatici, kteří dehumanizovali osoby s jiným vyznáním a naprosto bestiálně je 7. října 2023 zmasakrovali.
Několik obecných důvodů k sekularizaci:
- oddělení církve od státu přispívá k náboženské svobodě
- lidé mají právo vybrat si své vlastní náboženské přesvědčení nebo se rozhodnout pro ateismus, a stát by neměl dávat přednost jednomu náboženství před ostatními
- umožňuje větší pluralitu názorů v rámci společnosti
- klade vědecký a racionální přístup k řešení problémů a podporuje vědecký a technologický pokrok
- zákony jsou vytvářeny a uplatňovány na základě racionálních úvah a obecných hodnot, nikoli na náboženských dogmatech
Co si člověk může vzít z izraelsko-palestinského konfliktu
Úhlů pohledu, kterými se lze dívat na významné světové události, je mnoho a já vám dnes nabídl jen jeden z mnoha. Mohli bychom se také bavit o kontroverzních humanitárních dopadech, o problematice etnik na jednom území, o asimilaci a multikulturalismu, o tom, zda má skutečně člověk právo vrátit se tam, kde sice kdysi pobývali jeho předci, ale kde za tu dobu zcela jiní obyvatelé vybudovali úplně jiné místo. Jsou tu filozofické otázky o tom, kde je vlastně domov, jak důležitá je svoboda, jaký smysl mají války nebo proč je společnost tak polarizovaná.
Místo toho nabízím svůj pohled, proč stojím za Izraelem. Musím se totiž ušklíbnout nad nesmyslnými slogany typu "from the river to the sea, Palestine will be free", jako že "od řeky k moři Palestina bude volná", což de facto znamená zničit židovský stát. A ne, Palestina by ani potom nebyla volná. A ještě absurdnější jsou skupiny "LGBT za Palestinu", což zní podobně jako "kuřata za KFC". Jsem si vědom složitosti celého konfliktu, ale vážně, kdybyste si měli vybrat stranu, kde byste se mohli cítit sami sebou? Já jsem si své myšlenky musel utřídit alespoň tímto způsobem, přestože jsem neskutečně smutný z obětí, které takové konflikty doprovází, je mi z toho až fyzicky zle a připadám si bezmocně, neboť řešení se zdá být v nedohlednu. Ve všem ale můžeme hledat opakující se vzorce nebo výzvy k poučení.
.jpg)
