čtvrtek 10. března 2022

Jaké poselství mi předává válka na Ukrajině

1


 

Protože pracuji v oblasti monitoringu médií, dlouhé dny trávím nad editací zpráv z Ukrajiny, vidím válečné obrazy a poslouchám příběhy lidského utrpení. Přirozeně to dopadá na mou vlastní psychiku. Nepochopitelná hrůza se stává součástí mého každodenního života, zdají se mi sny o válce, ztrácím chuť k jídlu nebo nad tím neustále přemýšlím, a to jsem součástí pouhé reference těchto událostí, nikoli jejich přímým aktérem. Naneštěstí pro mě věřím až poněkud solipsisticky tomu, že vnější svět je jakýmsi odrazem toho vnitřního, nějak ke mně promlouvá a já mám za úkol rozšifrovat ono poselství. Jaké poselství však může předávat něco tak strašného, jako je válka na Ukrajině?



Poselství pro celou společnost


Nešťastné společenské události v sobě často nesou také kolektivní poučení, přestože se mi zdá, že jsme jako lidstvo dosti nepoučitelné. Ono to tady už totiž v historii několikrát bylo, ovšem pod rouškou komfortu a bezpečí jednadvacátého století se historické události začaly jevit jako fantasmagorické. Jak by se mohlo stát, že dnes Rusko napadne suverénní stát, začne střílet do civilistů, bombardovat nemocnice a mateřské školky?


Nejsem politolog, ale myslím, že byla celkem zřejmá západní ignorace ohledně možného nebezpečí putinovského režimu. Tamní propaganda a kult osobnosti se v mnohém podobají té – a možná ji přímo kopírují – která se objevila v nacistických, fašistických i komunistických režimech v celkem nedaleké historii. Je jedno, zda jde o extrémní pravici či levici, protože tam, kde se moc kumuluje a stává se absolutistickou, je propaganda čirým vymýváním mozku.

 

Psychopatický vůdce si vytvoří aparát poddaných, kteří mu slouží a přikyvují, říkají mu, co chce slyšet, za což dostávají bohaté odměny. Masa lidí, která je líná používat mozek a nést odpovědnost za vlastní život, čeká na někoho, kdo je zachrání, kdo jim slíbí hory doly, kdo je králem seslaným z nebes a vyřeší všechny jejich problémy. A ti, co nezaprodali své svědomí, ozývali se, rozhodli se nějak bojovat, skončili buď v gulagu nebo mrtví, otrávení novičokem. Běžné obyvatelstvo nemá přístup k informacím, je orwellovsky sledováno, je mu vyhrožováno a de facto již neví, co je to svoboda slova. To, že zde probíhala hybridní a dezinformační válka, se taky vědělo, byla ovšem vždy silně podceňována.


Když se tedy začalo řešit, jak moc vysoké sankce na Rusko uvalit, ptám se, kde tyto sankce byly, když se celou dobu vědělo, že Rusko je vedle Číny nebo Severní Korey zcela pomateným a rozhodně ne demokratickým režimem? Jistě, obchody a peníze, které značí dost o tom, jaké hodnoty západní svět vlastně vyznává, finanční sankce zamlčující politické oběti. Osobně tedy největší poselství vidím ve zcela mírovém jednání s agresorem, téměř připomínající politiku appeasementu, kde hranice udává ten, kdo je porušuje. Západ přece dokáže Ukrajině skutečně pomoci, ale je zde obava, že by svou vojenskou angažovaností dodal záminku, že agresor se ještě víc naštve a jeho nevyzpytatelné psychopatické jednání povede k daleko horším událostem. Nuže, krveprolití pokračuje.


 

Poselství pro Čechy

 

Navíc jsme jen o chloupek unikli tomu, že by tu přetrvala neschopná populistická vláda opřená o komunisty, z nichž mnozí východní politiku stylu Sovětského svazu nadále obdivují a schovávají se za historický revizionismus, který je ve skutečnosti jen prachsprostou dezinformací a nenazývání reality pravými slovy. Naši závislost na nedemokratických režimech podporoval samotný prezident obklopený agentem bez bezpečnostní prověrky, oligarchou a bývalým estébákem nebo podkuřovačem, který chtěl zatajovat vrbětický výbuch, a tedy přímý ruský terorismus na našem území. 


My Češi jsme se kdysi stali oběťmi Mnichovské dohody, zažili popravy nepohodlných řečníků, normalizaci, invazi a okupaci. Okupaci, která nám sdělovala, že jsme jen ruským satelitem a že Rusko vlastně nikdy nevědělo, kde má hranice, žijící ve stálé ideologické bublině, že se znovu navrátí do své "pseudoctnostné" éry. A pokud to nejde legitimně a demokraticky, tak alespoň skrze pátou kolonu v čele s vrchními politickými loutkami, dosazenými na Hrad pomocí paradoxního sloganu "imigranty tady nechceme". A když se ta (anti)utopická představa loutkáři přestane realizovat, musí ji upevnit.

 

My si zkrátka musíme uvědomit, že demokracie není samozřejmost, že je to životní filozofie, jejíž hodnoty je třeba neustále hájit. A ti, kteří usilují o moc, se budou vždy snažit její systém nějak podlomit, nadávat na zlý kapitalismus, dávat naivním lidem snadná neuskutečnitelná řešení, ukazovat prstem na ty, kdo může za jejich trápení (bohatí, Židé, uprchlíci, podnikatelé, neziskovky, sexuální menšiny, Američané, dokonce i pravdoláskaři se vžili jako výsměšný pojem pro nejvyšší lidské hodnoty).

 

A pak je tu samozřejmě ona ochota zapojovat zločinecké systémy do těch, kde funguje demokratická tradice, která se stává bezzubou vůči těm, kdož absolutně nedodržují zajetá pravidla a neštítí se ničeho. Přesto se nadále poslušně podporuje závislost na zločineckých režimech vzdor jakýmkoliv proklamovaným hodnotám, načež se nepřekvapivě ocitáme ve vydíratelné situaci. Tato bipolarita se udržovala po dobu studené války na základě vzájemných jaderných hrozeb, a jak vidíme, nic dobrého nepřinesla. Jenom ústupky, které salámovou metodou překračují ty nejděsivější představy, jako by studená válka vlastně neskončila a do hry se dostávají obavy z radiace, genocidy nebo atomovky. Lži, zločiny a strach tak jsou zdánlivě vždy o krok napřed, legitimní a předvídatelné nástroje proti nim nefungují, protože jim dávají příliš velké pole působnosti.



Poselství pro mě


Jako osobní poselství vidím především to, že je třeba bojovat za svobodu, pravdu i lásku, že nic z toho zkrátka není samozřejmostí. Pořád tu budou tací, kteří si myslí, že mají právo zasahovat do našich svobod, určovat, co máme dělat, jak máme myslet, koho bychom měli milovat a uctívat. Pořád tu bude plno dezinformací a extrémních, jednoduše znějících a nenávistných postojů, které svedou vlastní odpovědnost na druhé. Pravda se bude neustále překrucovat, a to i tak, že agresor napadne oběť a sám se za oběť prohlásí. 

 

Jak paradoxně pak zní denacifikace Ukrajiny, v jejímž čele stojí Zelenskyj z židovské rodiny, původně komik, který se vydal do boje a nasadil komické červené nosy všem s velkými slovy, zatímco propagandistickými médii chválený Putin je skrytý v bunkru daleko od svých poradců a ohání se červeným tlačítkem. Mít moc leze na mozek. Je třeba se vždy mít na pozoru před těmi, kteří hlásí, že našli pravdu a měli bychom je následovat; těmi, co nabízejí jednoduchá řešení a zároveň slibují, že odstraní naše nepřátele.


Je to právě lidská odvaha postavit se za pravdu, co má skutečnou sílu. Přehršel informací z různých zdrojů nahrává naprosté mediální negramotnosti, nevzdělanost v tomto ohledu činí lidi manipulovatelnými a zapomnětlivými vůči tomu, co se dělo včera, na základě chutné koblihy. Buďme rádi za přístup ke globálním zdrojům a nenechme se zmást účelovou propagandou. Jsou hodnoty, za které stojí za to bojovat každým dnem. 

 

 

Přání na konec


Potřeboval jsem se trochu vypsat, ale nějak už mi dochází síly hledat různé úhly pohledu, snažit se najít řešení, snažit se vybudovávat světový mír (nebo aspoň ten v mé mysli), protože to zkrátka nedokážu. Cítím se pod psa a je to tak normální za daných okolností. Stejně tak ale nedokážu už strpět ty, kteří ukrajinské utrpení relativizují, staví se na strany agresora, obhajují zlo... s těmi už nemám síly diskutovat, hledat kompromisy. Budu se jen dál snažit hájit to, čemu věřím, protože nakonec je stejně nejdůležitější to, jak se sami na sebe díváme, jestli můžeme nahlédnout do svého svědomí a klidně v noci spát.


Ze srdce si přeju, abychom se poučili z těchto událostí, a pochopili, kudy vede naše cesta. Ve válce se vítěze nikdy nedočkáme, je plná ztrát a bolesti. Přeju si, abychom si díky tomu všemu dokázali vážit všeho, co máme, abychom si uvědomili cenu, kterou jsme za tohle zaplatili, a tím nemyslím tu materiální, ale budování a úsilí, jež nás někam dovedlo, jež nám samotným dodalo svobodu. Přeju si, aby nás tyhle události více semkly a hledali jsme společně to, co nás dělá lidmi místo toho, čím se od sebe odlišujeme.

Author Image

Kdo je Jerry Writer
Toulám se světem médií, tvůrčího psaní, sociálních sítí, literatury a životní filozofie. V životě je pro mě důležitá kreativní činnost, při které mohu svobodně realizovat své nápady a předávat inspiraci nebo druhé motivovat.

1 komentář:

  1. Velmi dobré shrnutí, pod které bych se podepsal.

    OdpovědětVymazat