sobota 8. ledna 2022

O multivesmíru aneb existuje paralelní či alternativní realita?

0


 

Teorie mnohovesmíru fascinuje všechny, kteří se stejně jako já rádi pohybují na hranách samotné představivosti. Co když existují jiné světy, další vesmíry, kde existují všechny potenciální scénáře našich rozhodnutí nebo kde existují zcela jiné přírodní zákony než u nás? Myšlenka mnoha dimenzí či paralelní reality láká hlavně ty, kteří by se rádi dozvěděli, co by se stalo, kdyby se rozhodovali jinak, kdyby žili jinak nebo na jiném místě. Přitom existence mnoha vesmírů a paralelních světů již není doménou pouze science-fiction, stává se relevantním tématem zejména na poli kvantové fyziky. 



Multiversum jako princip kvantové teorie


Teorie relativity dokázala definovat nejrůznější kosmologické jevy, velká vesmírná tělesa a jejich vzájemné interakce, kvantová teorie se zabývá těmi nejmenšími elementárními částicemi a předvídá jejich chování. Mezi klíčové předpoklady kvantové teorie patří ten, že se částice mohou v jednu chvíli nacházet na více místech současně. Částice nejsou nikde konkrétně umístěné, dokud nepřijdou do kontaktu s okolím. Věda hovoří o superpozici stavů, tedy že vše, co existuje, představuje pouhý souhrn pravděpodobností. Zní to jako velký rozpor mezi tím, co vnímáme, a tím, jak se vesmír chová.

 

Zvláštní je, že obě teorie – jak relativity, tak kvantová – byly experimentálně prokázány, jedna ale nedokáže vysvětlit druhou. Pracují například s jiným konceptem času. Nechci zacházet do fyzikálních detailů, na to jsou experti jiní, chtěl bych ale zmínit známý koncept tzv. Schrödingerovy kočky, která se snaží vysvětlit onu superpozici stavů trochu lidštěji, i když s trochu nelidským přístupem.

 

Erwin Schrödinger předestřel myšlenkový experiment (nezkoušel to doopravdy) o kočce, která je zavřená v neprůhledné krabici s přístrojem obsahující jed a radioaktivní nuklid, jenž má po hodině padesátiprocentní pravděpodobnost, že se rozpadne. Tenhle příklad vesměs uvádí, že si nemůžeme ověřit, zda je kočka živá, či mrtvá, dokud se do krabice nepodíváme. Teprve při přímém pozorování zjistíme, zda je kočka živá nebo mrtvá, do té doby existuje v obou potenciálních stavech. 

 

To, co můžeme přímo pozorovat, je velmi omezené. Ostatní, nepozorovatelné, doplňuje pouze náš mozek, představujeme si nekonečný potenciál toho, kam až lze dohlédnout. Může to vypadat, že svým pozorováním nutíme přírodu se rozhodnout, jaký stav zaujímá.



Filozofický svět za hranicemi vesmíru


Vrátím se ale k úžasnému filozofickému konceptu mnohovesmíru. Z výše zmíněného existuje předpoklad, že mohou existovat reality, kde se potenciální možnosti pravděpodobnosti dělí na nové a nové vrstvy. Modelů multiversa je hned několik. Některé předpokládají, že existuje nekonečné množství vesmírů vedle sebe, zahrnují všechny varianty všeho, je to teorie všeho. Jiné zase říkají, že tyto vesmíry, reality či světy na sebe vzájemně reagují, a dokonce se mezi nimi lze i pohybovat, např. pomocí tzv. červích děr.


Tyto vesmíry mohou i nemusí mít stejné fyzikální zákony. Možná tedy, že to, co se nemůže stát v našem vesmíru, může se dít v tom vedle. Mnohovesmír obsahuje všechny možné světy, funguje jako obrovská nekončící knihovna všech možných příběhů, jež se propojují zvláštní intertextualitou.


Zajímavá je tedy především myšlenka, že se v některých alternativních vesmírech vyskytuje naše paralelní já. My sami můžeme existovat v jiné formě, jinak se rozhodujeme, jiná je naše minulost, přítomnost i budoucnost. Ve chvíli, kdy se rozhodujete, jaké ponožky si dnes vezmete, štěpíte vesmír na ty, kde si každé já vybere něco jiného nebo kde si vaše vezme každou ponožku jinou, nevezme žádnou nebo se ji snaží nasadit na hlavu.

 


Realita nekonečné představivosti


Mrazivost i pompéznost této teorie tkví především v tom, jak moc je neprobádaná. Netušíme, jak přesně mezi sebou mohou vesmíry reagovat, jak spolu komunikují. Naše úvahy se tak mohou zaměřit třeba na naše sny. Pocházejí opravdu od nás? A co naše myšlenky, jejichž podstata nikdy nebyla zcela vysvětlena? Kdo nám je posílá? S kým mluvíme, když se rozhodujeme podle naší intuice, našeho srdce, ale i rozumu? Co když k nám mluví forma našeho já, která je v paralelním vesmíru v jiném čase? A co když lidé okolo nás, jsou vlastně odrazy nás samých v jiných parametrech a existují reality, v níž hrajeme jejich role?


Přestože se při hloubce zamýšlení můžeme dostat až do fantasmagorie, netušíme, jak moc je tato fantasmagorie skutečně magorií. Upřímně, svět kolem nás a život sám se někdy jeví jako shluk něčeho naprosto nemožného, nepravděpodobného, přesto tak nějak existuje navzdory všem vědeckým předpokladům. 


Multivesmír nám vesměs ukazuje, že vše kolem nás může být mnohem více komplexnější a také propojenější, než si dovedeme představit. Může existovat v nekonečných variacích a formách, obsahovat poznání a skutečnosti, kterým v současné formě ještě nedokážeme porozumět, ale víme, že někde prostě jsou. Stejně jako víme, že existují rotující galaxie plné hvězd, temná hmota, černé díry, mlhoviny a zakřivení času nebo gravitace, aniž bychom skutečně znali jejich význam, smysl a funkce.


Teorie mnohovesmíru nezná hranice. Sází na ni matrix i myšlenka toho, že vesmír je pouhým hologramem, nehmotnou myšlenkou, která vytváří iluze zdání. Na tomto principu stojí také můj oblíbený subjektivní idealismus, který nás staví do role pozorovatele, jenž vytváří svůj vlastní vesmír a stavy kolem nás se mění stejně jako při principu Schrödingerovy kočky, jen v mnohem promyšlenějším, nesmírně větším provedení a s nepočitatelným kvantem dimenzí, alternativ a realit, jaké jen dokáže příroda, vesmír, bůh (je jedno, jak to nazýváme) vytvořit.

 

 

Myšlenka jako pojítko mezi vesmíry a realitami

 

Je to právě myšlenka či emoce, ona zvláštní energie, která rozhýbává skutečnost, co může pojit reality. Na idealismu fungují třeba východní náboženství. Mnohá z nich se soustředí na jakýsi vnitřní monolog a na to, jak svým myšlením dokážeme měnit svět.

 

Je možné měnit i jiné světy? Putují myšlenky a emoce skrze časoprostor, je duše nesmrtelná? Když slyšíme svůj vnitřní hlas, jsme to opravdu my? Není v našem DNA, intuici i lidském těle informace, kterou my sami neznáme, přesto nás ovlivňuje? A odkud je řízena? Kdo nám vlastně ukazuje svět skrze vnímání? Odkud přichází múza a inspirace? Co je vlastně život v nás, jaká entita či přírodní zákony jej tomuto světu darovaly?

 

Možná je na čase přiznat si, že naše osobní vnímaná skutečnost je tak malinkatý zlomek toho, co skutečně existuje, že nás mnohem více ovlivňuje skutečnost paralelní, mimo viditelný vesmír, který denně pozorujeme, přichází ze sfér, které jsme ještě neobjevily, ale které jsou s námi v neustálém kontaktu. A možná i my s těmito paralelními vesmíry intuitivně komunikujeme, vysíláme samy sobě zprávy, jen se je snažíme neustále vysvětlovat zcela jinak v omezeném kontextu našeho vědomí.


Zajímáte se o podobné myšlenky? Rádi přemýšlíte o světě? Přečtěte si také mou knihu Lovec hledá odpovědi.

Author Image

Kdo je Jerry Writer
Toulám se světem médií, tvůrčího psaní, sociálních sítí, literatury a životní filozofie. V životě je pro mě důležitá kreativní činnost, při které mohu svobodně realizovat své nápady a předávat inspiraci nebo druhé motivovat.

Žádné komentáře: