Co když je všechno jen iluze aneb subjektivní idealismus v praxi

Rád věřím tomu, že neexistuje osud a že jsme za svůj život odpovědní. Život se utváří podle našich rozhodnutí, podle toho, jak reagujeme na různé situace a nakolik jsme ochotni učinit změnu v souladu se svým přesvědčením, nebo zda se necháme životem spíše vláčet. Jsme odpovědní za to, co tu děláme, jak se cítíme a jak reagujeme. Co když ale naše odpovědnost sahá ještě dál? Co když nespočívá jen v jednotlivých činech, ale v samotném způsobu, jakým svět vnímáme, chápeme a prožíváme? Co když realita, kterou žijeme, není oddělitelná od vědomí, skrze něž se nám ukazuje? Tento text nemá být výkladem filozofické doktríny, ale vstupní branou k představě, že svět a vědomí nelze od sebe jednoduše oddělit.

Když všechno zakoušíme skrze sebe, mění se i náš vztah ke světu

Člověk, který si vědomě utváří svůj příběh, není pasivní obětí okolností. Neznamená to, že si libovolně vytváří svět podle svých přání, ale že nese odpovědnost za to, jaký svět se mu otevírá. Někdo se této odpovědnosti vzdává – svádí vše na osud, systém nebo druhé. Kdo ji nepřijme, zůstává v roli oběti.

Vybíráme si, zda budeme ve vlastním životě hlavní postavou, nebo jen vedlejší rolí. A právě hlavní postavy nesou význam, nikoli proto, že by ovládaly svět, ale proto, že se k němu vztahují vědomě.

Představte si, že je tu svět jen pro vás. Že vám ukazuje přesně to, co potřebujete vidět, a že díky němu poznáváte to, co se potřebujete naučit. Je to svět, který se vytváří tak trochu podle vaší mysli. Možná vám připadá, že přírodní katastrofy se vás netýkají, ale co když jsou jen velkou reflexí toho, co zažíváte uvnitř sebe? Představte si, jen na chvíli, že jste tu jen vy sami a realita kolem vás se vytváří podle vašeho nitra. Zdá se vám to šílené? A co když vám řeknu, že jde o filozofický směr, který je vlastně uznáván mnoha zvučnými filosofy. Ne jako faktické vysvětlení světa, ale jako myšlenkový experiment, který nás nutí přemýšlet, nakolik je realita, kterou žijeme, vždy spoluutvářena naším vnitřním nastavením.

 

Subjektivní idealismus aneb celý svět jsme si vysnili

Spojení subjektivní idealismus zní strašně složitě, ale zas tak složité to není. Subjektivní zkrátka znamená, že to vychází z vás samých, a idealista je člověk, který upřednostňuje ideje před materiálními věcmi nebo vidí podstatu světa v duchovním rámci. Je to úžasný směr pro všechny, kdo se ještě nepřestali bát snít.

 

Podle subjektivního idealismu svět, jak ho známe, existuje pouze jako obsah vědomí. Neznamená to nutně, že je iluzí, ale že o jeho existenci mimo vědomí nemáme žádnou přímou jistotu. Typickým představitelem této pozice je George Berkeley, pro nějž být znamená být vnímán.

 

Důležité je dodat, že ne každý filozof, který mluví o omezenosti poznání, je subjektivní idealista. Immanuel Kant například netvrdil, že svět je pouhá iluze, ale že poznáváme jen jevy – nikoli věci takové, jaké jsou samy o sobě. Objektivní realitu nepopíral, pouze upozorňoval na hranice lidského poznání. 

 

Častou námitkou proti subjektivnímu idealismu je, že svět přece musí být materiálně skutečný – můžeme se ho dotknout, vidět ho, slyšet. Jenže všechny tyto zkušenosti k nám přicházejí skrze smysly a nervovou soustavu. To, co zakoušíme, není svět sám, ale svět, jak se nám jeví. V tomto smyslu je vědomí nevyhnutelným filtrem veškeré reality.

 

Kdybyste existovali pouze vy

Krajní interpretací těchto úvah může být solipsismus, tedy názor, že jedinou jistotou je vlastní vědomí. Vlastně by to znamenalo, že jsme tady sami. I když ne tak docela. Ve své knize Lovec hledá odpovědi tuto myšlenku připodobňuji k metafoře spisovatele. Představte si, že jste spisovatelé a váš svět nebo váš život je kniha, kterou si sami píšete. Podle vás se vymýšlí scénář, postavy, zápletky a rozuzlení. Jste spisovatelé svého života.

Také v Životech na skok se zabývám podobnou myšlenkou – nezáleží tolik na tom, co by mělo být objektivně skutečné, ale na tom, jak to my sami vnímáme. Mozek se stává naším filtrem a ovládá naši realitu. Samotný Buddha to připodobnil k šípu. Pokud vás zasáhne šíp, nepřemýšlíte nad obecnými platnostmi, z čeho je šíp vyrobený nebo jakou má podstatu, ale zaměříte se hlavně na váš vztah k onomu šípu, jak vás ovlivní a celý svět se bude točit kolem této myšlenky.

Kdybyste existovali pouze vy, utvořil by se podle vás celý vesmír.

Buddha se distancoval od možnosti objektivního metafyzického poznání a od těch, kdo vytvářeli všemožné obecně platné intelektuální teorie. Každá interpretace světa je podle něj iluzorní z hlediska toho, kdo ji interpretuje. Buddha také radil všem, aby nepřijímali nic na základě slepé víry – co slyšíme, co se učíme – ale na základě nejniternějších zkušeností.

 

K čemu je tahle filozofie dobrá

Samozřejmě nemusíte považovat Buddhu nebo Berkeleyho za vysoké autority, pokud jste vědečtěji zaměřený typ, ale tohle je spíše otázka víry než něčeho, co lze skutečně exaktně dokázat. Píšu o myšlence subjektivního idealismu proto, že mi jednoduše přijde úžasná a neskutečně osvobozující. Subjektivní idealismus není vědecká teorie a není ani návodem, jak si splnit přání. Je to způsob, jak si uvědomit, že svět, který žijeme, je neoddělitelný od vědomí, v němž se odehrává. Pro mě osobně je tato myšlenka osvobozující. Ne proto, že bych ovládal realitu, ale proto, že za svůj vztah ke světu nesu odpovědnost.

Filozofie nám neříká, jaký svět je doopravdy. Učí nás, jak se v něm nacházíme. A právě v tom je její síla. Možná proto nás tolik přitahují příběhy jako Matrix nebo Počátek – ne proto, že by tvrdily, že svět je falešný, ale proto, že zpochybňují samozřejmost toho, co považujeme za skutečné. Možná není nejdůležitější, zda je svět objektivní či subjektivní. Možná záleží především na tom, že bez vědomí by nebyl žádným světem vůbec.

Zajímáte se o podobné myšlenky? Rádi přemýšlíte o světě? Přečtěte si také mou knihu Lovec hledá odpovědi.