sobota 15. ledna 2022

Kontroverzní věci, které jsou mi vlastní, ale nelituji jich

4

 
Když píšu o kontroverzních věcech, které jsou mi vlastní, nečekejte nějakou skandální zpověď. Nejsem tak zajímavý člověk, abych mohl svými historkami šokovat. Ani nechci vyprávět o přehnaných alkoholických večírcích, intimních detailech, zlých věcech, které jsem kdy udělal, nebo všemožných trapasech, protože na takových věcech nelituji jen toho, že mě poučily. To jsou ale věci, kterými si projde asi každý. Když tedy dnes mluvím o kontroverzi, chci mluvit především o rozhodnutích, která jsou pro mnohé diskutabilní, a volbách, které třeba společnost vnímá sporně. Přesto jich nelituji.

 

Odstěhoval jsem se z Prahy

 

Zatímco se velká část mých přátel a známých sestěhovala za nekonečnými příležitostmi do hlavního města, já se odtamtud odstěhoval po magisterském studiu do Liberce. Prahu jsem měl vždycky rád, přesto mě tamější život něčím zcela odrazuje. Vždycky jsem chtěl žít ve městě, nikoli na vesnici. Nejsem člověk, který by rád zahradničil a pečoval o dům, ale svůj domov jsem si představoval také blízko přírody, kam může člověk utéct z velkého ruchu, aniž by někam dojížděl metrem. 

 

Prostředí je pro mě nesmírně důležité. Vyrůstal jsem na boleslavském sídlišti a z okna viděl jen další okna. A někteří za to, aby tohle mohli vidět v Praze, platí přemrštěné částky za nájem a stejně dojíždějí za prací nekonečný čas do centra přelidněným podzemním potrubím. Snil jsem o městě, kde bude dostatek služeb, ale kde bude za rohem hospůdka, do které když přijdu, uvidím známé dobré tváře a nedostanu podmírák za pade. Když to takhle píšu, připadám si trochu staře, jako by mě omrzel mladý svět a jeho nekonečné možnosti. Ale asi to tak opravdu je, chci to svoje málo a jsem takový ten malý člověk.

 


Propadl jsem světu on-line

 

Nevím, jestli bych se vlastně dokázal živit v off-line světě. Pracuji neustále z domova na home office nebo jsem digitální nomád. Mám počítač a mobil neustále u sebe, s mnoha lidmi se znám jen přes videokonference a chat, moje práce je závislá na připojení k internetu. Kontroverzní na tomhle je, že absolutně netuším, co by se stalo, kdybych se já sám z té zásuvky odpojil. Kdybych nemohl pracovat z domova, kdybych si nefotil selfíčka na Instagram, nepsal blog, kdyby to všechno zmizelo... Jsem tedy jakousi obětí technologií, a ještě si to dokážu užívat, i když vím, že to není možná úplně OK. Snažím se to kompenzovat off-line detoxy, ale moc mi to nejde.


Když lidem vyprávím o tom, že nepracuji na směny a živím se často "bytím on-line", je ve skutečnosti jen málo těch, co by se nad tím nepodivili. "Nemohl/a bych být doma. Musel/a bych se vídat s lidmi. Musel/a bych mít nějaký řád." Ano, takhle to lidi mají a chápu to. Moje práce je ovšem závislá na on-linu a já jsem za to opravdu neskutečně rád. Jsem rád doma a plahočím se se svou introverzí. S lidmi se vídám mimopracovně a stačí mi to. A řád mám takový, jaký si udělám. Je v tom pro mě úžasná svoboda, takže moje častá obava se týká spíše toho, co by se stalo, kdybych se musel živit jinak, protože bych jako ryba vyskočil z vody.

 

 

Spálil jsem mosty

 

Zejména na základní škole a gymnáziu jsem byl člověk, se kterým se nikdo moc nebavil. Měl jsem deprese a neměl rád sám sebe. Problém byl, že když už za mnou někdo přišel a bavil se se mnou, hodně jsem se na takové lidi upínal. Myslel jsem si, že to jsou kamarádi, ale oni se kamarádit nechtěli, jen mě různými způsoby využívali a já se nechal. Samozřejmě jsem tam pár kamarádů měl, většinou jsme ale všichni byli taková parta na okraji a na tělocviku nás vybírali mezi posledními. Těchto lidí si ale vážím, protože ve mně viděli něco, nějaký kus dobra, které jsem já sám v sobě neviděl. A tak jsem kolem sebe pěstoval energické upíry a chtěl získávat uznání od lidí, kteří by mě mezi sebe stejně nikdy nevzali, jen si ze mě ve skutečnosti dělali legraci.

 

Postupně jsem ale zjišťoval, jak důležití jsou lidé, kterými se obklopuji a prostě jsem po gymnáziu udělal tlustou čáru a s většinou starých známých zpřetrhal kontakty. Může to znít necitelně nebo nabubřele, ale byla to jedna z nejlepších věcí, co jsem kdy udělal. Pálit mosty je osvobozující. Nemyslím s těmi, s nimiž máte jen rozdílné názory, ale s těmi, kteří s vámi manipulují, vědomě i nevědomě vás ponižují, pomlouvají, lžou vám, jsou pokrytečtí nebo mají hodnoty úplně jinde než vy. 

 

Od doby, co se nebojím být sám a pálit mosty, se paradoxně kolem mě začali vyskytovat skuteční přátelé. Šlo to nejspíš ruku v ruce i s novunalezením nějaké sebehodnoty a autonomním rozhodováním, komu a čemu věnuji svůj čas. Se lháři nebo neupřímnými lidmi totiž obvykle čas jen ztrácíte. Až když člověk přestane chtít být se všemi za dobře a začne se nějak vymezovat, může být svobodný. 

 


Bral jsem antidepresiva


Potýkal jsem se s nejrůznějšími psychickými strašáky; úzkosti, fobie nebo deprese. Chtěl jsem se izolovat od všeho a všech a uzavíral se před světem. Lidé se ohledně téhle minulosti často ptají na to, čím to bylo. Mohl bych to svádět na rodinné zázemí, ale z toho už jsem také vyrostl. Rodiče většinou dělají to nejlepší, co dokážou. Měl jsem zkrátka šílené představy o světě, všeho jsem se bál, připadal jsem si, jako bych do něj nikdy nezapadal a že je všechno proti mně.


Vysvobození jsem našel teprve v knihách. Pomalu jsem si začal pokládat zásadní existenciální otázky, zjistil jsem, že to, co mě učili, není pravda a že matematika opravdu nebyla nejdůležitější (vyvraťte už někdo ze společnosti tu lež, že matematika je pro život důležitější než společenské vědy jako psychologie, filozofie, politologie, sexuologie nebo ekonomie, které se nás bytostně týkají). Bohužel, než jsem začal uvažovat nad světem pomocí úplně jiné perspektivy a začal ho vidět jako místo, kde má každý svoje místo, můj mozek se naučil žít s nízkou hladinou serotoninu, takže jsem musel vyhledat pomoc. Deprese tak často nejsou kvůli něčemu, nedají se vyléčit tím, že myslíte pozitivně nebo se víc usmějete. Je to nemoc a jako každá se dá léčit. Dodnes mám někdy depresivní stavy, ale už mě nedefinují. Jsou tu a zase odejdou a já zjistil, že nejlepší je tuhle skutečnost přijmout a pochopit, mít se rád navzdory tomu.



Měl jsem veřejný coming out


Často jsem slýchal, že když je někdo gay, měl by si to nechat pro sebe a nevytrubovat to do světa. To byla ještě jedna z těch mírnějších debilních frází, kterými mě v rodině, ale někdy i v jiné společnosti krmili. Člověk by měl být především sám sebou. Žít v neustálém strachu člověka jen nutí dokola nosit masku a dávat si pozor, aby náhodou někde neřekl, že místo s přítelkyní byl někde s přítelem. Co kdyby to třeba nějaké lidi, kteří si myslí, že tohle je cpaní soukromých věcí, mohlo urazit? Přiživováním tabu se jeho pravda neskryje.


Nejdřív jsem se svou orientací svěřil nejbližším přátelům. Pamatuji si, jak hrozný strach to byl. Strach, který mě vedl i k sebevražedným myšlenkám. Dodnes lituji, že jsem se v sebezapírání utápěl tak dlouho a poslouchal všechny ty hlasy o tom, co je a není správné, kým bych měl být, jak bych měl vystupovat, co musím dělat, abych si zasloužil lásku či uznání, s kým bych měl spát. A mezi těmi lidmi, co mě udržovali v sebenenávisti, byl třeba i můj vlastní táta. V naprosté rozervanosti, když už jsem nemohl dál a věděl jsem, že to nepřijme, jsem se mu svěřil na jedné rodinné oslavě, což následně vyústilo ve slovní i fyzické útoky a další pálení mostů. Ale ani toho nelituji. 

 

Tyhle rodinné vztahy nikdy nebudou optimální, ovšem dnes už můžu říct, po delší době, že jsou alespoň srovnané. Pravda totiž už na výběr nedává, lze ji jen strávit, takže je pokaždé lepší lidi postavit před hotovou věc. Měl jsem tedy veřejný coming out i před všemi ostatními tady na blogu, před vámi, co čtete moje řádky, a i když to bylo tehdy velmi těžké, jsem nakonec rád za to, že jsem to udělal. Žiju konečně v pravdě.

 

 

Kontroverzní vztahová minulost?


Nestydím se za vztahy s oběma pohlavími, tyhle vztahy jsem totiž vedl láskyplně a jsem za ty zkušenosti rád. Pokud považujete za šokující větší počet expartnerů, znovu vás zklamu. Když už někomu vyprávím o své vztahové minulosti, lidé se spíš podivují nad tím, že téměř žádná nebyla. Nejspíš kvůli hledání sebe samého jsem začal s milostnými vztahy, až když mi bylo dvacet. Je to vždy stručný příběh o zklamání, ke kterému muselo nutně dojít, abych si něco uvědomil.

 

Byl jsem často osamělý a měl jsem čas přemýšlet nad tím, co od vztahů vyžaduji, s čím do nich chci jít. A našel jsem spřízněnou duši, svého přítele, se kterým žiju dodnes a každým dnem jsem vděčný za to, že mě tenkrát našel a nevzdal to se mnou, i když už jsem myslel, že pro mě žádná láska neexistuje. Láska je tady pro každého a je jedno, jakou vztahovou minulost máte či nemáte. Všichni jsme museli něco prožít, abychom se někým stali.

 

 

Založil jsem blog a píšu, i když to nikdo nemusí číst

 

Odmala jsem chtěl být spisovatelem a byl to můj sen. Představoval jsem si sám sebe, jak mám své knihy v regálech a lidé je nadšeně kupují jako bestsellery. Tuhle komerční představu jsem musel opustit, protože jsem v ní prozatím nikdy pořádně nezabodoval. Měl jsem i schůzky s nakladateli, podepsal jsem dokonce smlouvy, ale akorát jsem jimi omezil způsoby, jak naložit s díly, která jsem sám napsal. Naivně jsem se upsal na 7 let a knihy nikde. A že někdo píše blog? S tím se taky ve skutečnosti blogeři nechlubí, pohlíží se na ně všelijak.


Při psaní se to moc nezdá, ale kdybych měl s lidmi v hospodě mluvit o paralelních vesmírech, smyslu života, cestování časem, psychologických filmech, významu smrti, lásky nebo duševním růstu, asi by si taky mnozí klepali na čelo, s kým se to vlastně baví. Možná i proto jsem ve skutečném životě jiný než Jerry Writer na tomhle blogu, ten je mnohem odvážnější a kontroverznější než já sám. Už jen to, že o něm mluvím ve 3. osobě, je divné. Proto se k vám musí vyjadřovat jenom skrze psaní.

 

K tomu jsem zjistil, že mi vlastně o vydání knih ani moc nejde. Lidé už je čtou tady na blogu a chodí mi zpětné vazby, které mě hřejou u srdce. Není nic lepšího, než když napíšou čtenáři, že se jim moje psaní líbí, že jim pomohlo nebo je jakkoli inspirovalo. Věnovali jste mi svůj čas a toho si vážím nejvíc, proto tady mám knihy zdarma. S tím, že by se jinak k nikomu nedostaly, to jistě nesouvisí! 

 

Protože kdo já jsem? Neznámý pisálek z internetu s idealistickými sny, které mi pomáháte naplňovat. Klíčové je, že mě baví psát a baví mě to sdílet. Jsem rád, že docházím k onomu kýčovitému zmoudření o tom, že "cesta je cíl" a že už ani tolik nezáleží na tom, kolik nakladatelů mě ještě odmítne. Ale pokoušet se o vydání tištěných knih nepřestanu – je v tom zvláštní hnací motor. Taky mi přijde, že už se vydaly mnohem horší věci než ty moje.



Nechal jsem se potetovat


Ke svému tetování jsem se už vyjádřil, chtěl bych ovšem připomenout, že pořád existuje spousta lidí, kteří jej vnímají jako výstřednost, módu nebo jen zoufalou snahu o pozornost a vlastně se jim tetování nikdy líbit nebude. Kontroverze viditelného tetování tkví právě v tom, že dáváme na odiv něco, co se mnohým nemusí líbit. Zjistil jsem, že to je vlastnost, která mě celkem vystihuje. Dělám to vlastně právě teď. Píšu o svých soukromých věcech a celý tenhle blog je zajisté protkaný názory a články, se kterými se ne každý ztotožňuje. A je to tak v pořádku.


Síla tohohle "odivu" je v oné svobodomyslnosti. Jsem srdcem liberál a často se opakuji, že nemám rád, když si někdo myslí, že ví lépe, jak by měli druzí žít, co by měli dělat se svou vlastní kůží. Hodnota svobody je pro mě nesmírně důležitá, rád ji demonstruji všemožnými prostředky. Tetování je možná jedním z nich, i když pro mě znamená mnohem víc. Pomohlo mi najít způsob, jak si znovu vybudovat vztah se svým vlastním tělem, které jsem dřív prostě neměl rád. Není to v tom, že ho ozdobíte, ale že ho přijmete.

 


Nebyl jsem nikdy moc korektní


Možná to z filozofických úvah nepoznáte, ale mám rád nekorektní humor. A věřím, že mnozí z vás také. Občas se přistihnu, jak plácám o věcech, které by se mohly někoho dotknout, že někdy soudím podle nerelevantních atributů, jsem sarkastický, mohu někoho urazit nebo i sám sebe shazuji a pak si vlastně říkám, proč to dělám. Ale pak si na to vzpomenu – nadsázka někdy dokáže skutečnost vyjádřit nejlépe a někdy i naprostý nonsens ukáže pravdu. Není to o zesměšňování jako takovém, ale spíš o sdělení. Naučilo mě to nebát se mluvit. A i díky tomu dneska dokážu otevírat i vážná témata a mluvit o věcech, které nebyly lehké, ale které člověka nakonec vždy posilují, když ho rovnou nezabijou.

 

Došel jsem k tomu, že blbý kecy sem tam budu mít vždycky, ale že mě nikdy nepřestanou unavovat lidi, kteří nedokážou pochopit nadsázku, černý humor nebo se chytají slov, která vlastně nejsou míněna ve zlém. Zkrátka občas se rád dostanu do společnosti, kde se dělá prdel ze všeho a ze všech a lidi se neberou tak moc vážně, aby se lynčovali za to, co někde napsali na Twitteru nebo se hledala v jejich slovech skrytá ideologie. Samotná lidská povaha se nevměstná do korektní tabulky a člověk musí překonat ego a brát se především s tím, co neodpovídá normativním, ale i vlastním ideálům.

Author Image

Kdo je Jerry Writer
Toulám se světem médií, tvůrčího psaní, sociálních sítí, literatury a životní filozofie. V životě je pro mě důležitá kreativní činnost, při které mohu svobodně realizovat své nápady a předávat inspiraci nebo druhé motivovat.

4 komentáře:

  1. Tvoje články si s chutí čtu, vždycky mi zpříjemní den!:) Zdraví Kamča

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, tohle pro mě opravdu moc znamená a jsem za to fakt rád :-)

      Vymazat
  2. Neskutečně tě obdivuji za to, čím sis prošel a ve všem negativním se snažíš najít něco dobré. Zejména v oblasti tvého coming outu. Jak jsem ti již dříve napsal do komentářů, mrzí mě, že to takto hnusně vzal tvůj táta a ještě víc mě mrzí, že žije na základě fake news, a že byl klidně ochotný přijít o syna, protože má jinou sexuální preferenci. To je neskutečně hnusný. Vidět sklenici spíše prázdnou, než-li plnou - to já bohužel nesvedu. Aspoň zatím. Jsem pesimista, občas mám sarkastické poznámky a pro cizí lidi, které neznám (nebo je alespoň nesleduji na sociálních sítích, aby viděl, jací vlastně jsou) se nejevím jako moc milá osoba. V práci se musím přetvařovat, což je mi neskutečně nepříjemný, ale musím ctít pravidlo, že zákazník je můj pán. Nelíbí se mi být něčí otrok a nechat do sebe "šťouchat".

    Abych se přiznal, dosud by mě nikdy ani nenapadlo, že bys mohl být nekorektní. Pravda, osobně tě neznám (i když jednou jsem s tebou snažil potkat) a znám tě jen přes tvé sociální sítě a blog, kde se prezentuješ jako sympatický muž, který má oproti některým jedincům z těchto sítí mozek na správném místě, a ne ve spodním prádle, jestli víš, jak to myslím a já jsem neskutečně rád, že jsem tě objevil ve skupině blogerů a blogerek.

    To, že pracuješ v online světě, a nemusíš být v častým kontaktu s lidmi ti jako introvert neskutečně závidím. Pracuji jako IT support a uvědomuji si, že to není práce pro mě. Pracovat s lidmi dokáži, ale mé současné zaměstnání mi to spíše znechutilo. Rád bych pracoval v bezpečí svého domova a bez osobního kontaktu.

    Rád bych se tě zeptal - nebude ti vadit, když se tvým článkem trochu inspiruji a napíši na svůj blog něco podobného? Mám toho hodně na srdci. A ještě mnohem lepší své... kuriozity s někým sdílet, než si je nechat pro sebe. Samozřejmě s mírou! Není zase žádoucí, aby cizí lidé o mně věděli úplně všechno. Takové privilegium mají pouze nejbližší přátelé, kterým to dovolím.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Budu moc rád, když se inspiruješ a napíšeš něco podobného. Tyhle typy článků bývají často autoterapeutické, člověk se z něčeho vypíše a zároveň se v tom někdo může vidět. Na Instagramu jsem udělal anketu a drtivá většina lidí se shodla v tom, že je lidi nebo společnost soudí za něco, za co jsou vlastně rádi.

      Přeji ti, abys mohl být v prostředí, kde je ti lépe. Často to není o množství kolem lidí, ale o jejich kvalitách. A věřím, že je složité se do takové společnosti dostat. Já mám v tomhle takový impostor (podvodnický) syndrom, kde si říkám, že mám na lidi prostě štěstí, v práci obzvlášť, moc si vážím vstřícnosti a otevřenosti, která tam panuje, protože z předchozích prací vím, že to vůbec není samozřejmost.

      A mimochodem coming out, ač jedna z těch nejsložitějších věcí, mi ve výsledku opravdu pomohla poznat lidi, kteří stojí za to být přátelé. Ale i táta už zcela otočil, dívá se na všechno po čase jinak a to, co bylo nepředstavitelné, třeba že už za ním jezdíme i s přítelem, se stalo také skutečností. Žít s nepříjemnou pravdou bolí, ale ve výsledku neexistuje lepší cesta, která člověka dostane tam, kam ho srdce táhne. Přeji jen to dobré na téhle cestě,
      zdraví Jerry

      Vymazat