sobota 18. dubna 2020

Technika sebeovládání aneb je na nás, jak zareagujeme

0

Sebeovládání nebo také seberegulace je jakýmsi základním předpokladem k tomu, abychom žili vyrovnaně. Často se rozhodujeme nebo jednáme pod nátlakem emocí a posléze zjišťujeme, že to nepomohlo nám ani straně, na kterou jsme všechny emoce vysypaly. Techniky sebeovládání ovšem nemají za cíl potlačit v sobě emoce, jež většinou považujeme za negativní – tedy nejčastěji vztek, strach, smutek, závist, ponížení nebo odpor. Ovládat neznamená potlačovat, ale vědomě si své pocity uvědomovat a pracovat s nimi.


Cesta k uvědomování si vlastní moci


V některých situacích našeho života se necháváme strhávat tím, co se děje kolem nás a zapomínáme na to, že veškeré situace se vyhodnocují v naší mysli. Obvykle to, co nám vadí, také přirozeně ventilujeme. Někdy se z toho však stává způsob, jak sami sebe vnoříme do role oběti vnějších jevů a neuvědomujeme si, že záleží především na nás, jak s událostmi naložíme. Šťastní lidé nejsou ti, kteří nemají problémy, ale ti, kteří s nimi umějí pracovat.

Je třeba si uvědomit, že všichni neseme plnou odpovědnost za to, co se v nás odehrává. Sebeovládání souvisí s tím, že si tuto odpovědnost uvědomíme a staneme se tak pány svých emocí a myšlenek, místo aby ony mávaly s námi. Nezvládnuté sebeovládání se často projevuje v partnerských vztazích, v práci, při činnosti, kde je třeba se soustředit nebo při prezentaci nás samých před druhými lidmi. Mnohem častěji však ubližujeme sami sobě, přivádíme si psychosomatické nemoci, deprese a pocity zmaru.

V prvé řadě je třeba uvědomit si, jak na konkrétní situace reagujeme. Které situace v nás vyvolávají jaké reakce? Proč se vztekáme, proč smutníme, proč se bojíme? Co je spouštěčem vášnivé emoce? Které situace se vám opakují? Jaké jsou vaše hodnoty?

Je to jednoduché myšlenkové cvičení, které můžeme poznávat během všedního dne. Když vás někdo naštve, neopětovat chování výbuchem vzteku. Když s někým nesouhlasíte nebo se vás někdo snaží negativně ovlivňovat, není víc odzbrojující techniky, než mu říct: "Jak myslíš." Nenechat se vykolejit, udržet si trpělivost, reagovat s klidem, humorem a nadneseně.

Sebepoznání jako klíč k sebeovládání


Jen ten, kdo zná sám sebe, může začít pracovat se svojí myslí. Jedním z prvních kroků, jak si udržet směr a jen tak se nevykolejit, je umět motivovat sám sebe. Vědět, proč něco děláte a za jakým účelem, věřit tomu, jít za tím, mít svoji hlavu a udržovat si naději a víru pro budoucnost. 

Často rád říkám, že tajemstvím světa je víra a vděčnost, protože je třeba věřit, že věci, jež činíme, mají smysl a dávají nám naději na splnění našich cílů, ale zároveň je třeba být vděční za to, co máme teď, abychom si udržovali pohodu i ve chvíli, kdy se naše cíle ještě nesplnily.

Dalším krokem k takové pohodě je schopnost nahlížet na všechno z více perspektiv a snažit se pochopit to, čemu nerozumíme a co v nás vzbuzuje negativní emoce. Jaký je smysl těchto věcí? Proč se někdo tak chová? Co by mě tato situace mohla naučit? Smyslem empatie neznamená vždy souhlasit s ostatními, ale respektovat jejich názor a nenechat tím ovlivnit své vlastní stanovisko, jemuž věříme.

Jak se začít ovládat


Vždycky se to lehce napíše, ale jak nevypěnit, když vás něco skutečně naštve? Emoce jsou často afektované a obvykle nejlépe pomáhá čas. Když se s někým člověk pohádá, teprve před spaním dokáže vymyslet celou řadu argumentů, jimiž mohl spor "vyhrát". Smyslem je nedělat nic ukvapeně, zastavit se, uvědomit si emoci hned v počátku a na základě zkušeností ji pochopit. Jednání v afektu vede k následné lítosti, tedy jen k dalšímu pocitu, jenž ovládá nás, a ne my jeho.

Zastavit se, vyhodnotit emoce, analyzovat spouštěče – to všechno vyžaduje disciplínu ve chvíli, kdy bychom nejraději bouchli do stolu nebo dokonce někoho praštili (stačí někdy poslouchat politické debaty). Ovšem ve chvíli, kdy své emoce pojmenujeme a zjistíme, že nám jsou známé, víme, jak fungují, získáme nad nimi moc. 

Je to jako v duchařských filmech, kdy stačí znát jméno ducha a on vás začne poslouchat. Emoce, jež nás ovládají, jsou našimi démoni.

Cesta ke skutečnému ovládání života není v tom, že začneme ovládat druhé, vede vždy skrz naši mysl a vědomí. Je to psychologická sonda o tom, co prožíváme a jak reagujeme a jak změníme to, co nám nevyhovuje. Při cvičení a pojmenovávání vlastních emocí nakonec zjistíte, že nejsou negativní ani pozitivní – pouze udávají životní směr. To, co zažívat nechcete, křičí: "Změň se." Nikoli "změň partnera, změň místo bydliště, změň kolegy, změň počasí..." Věci kolem nás obvykle odrážejí to, co je uvnitř nás, takže není třeba nadávat na déšť, ale umět tancovat v dešti.

  • Strach je nepřijetí nejistoty. Když přijmeme nejistotu, stane se dobrodružstvím.
  • Závist je nepřijetí dobra v druhých lidech. Když přijmeme dobro v druhých, stane se inspirací.
  • Vztek je nepřijetí věcí mimo naši kontrolu. Když přijmeme věci mimo naši kontrolu, stane se to tolerancí.
  • Smutek je nepřijetí toho, co máme. Když přijmeme, co máme, stane se vděčností.
  • Nenávist je nepřijetí lidí, jací jsou. Když je bezpodmínečně přijmeme, stane se láskou.

Konfrontace versus akceptace


Někteří lidé trénují sebeovládání tím, že se nutí bojovat sami se sebou, což je kontraproduktivní. Východisko nikdy není v tom být za každou cenu pozitivní, potlačit svůj vztek, smutek a další emoce. Represe nakonec vede spíše k depresi. Deprese vzniká ve chvíli, kdy jsme unavení nosit masku, že hýříme jen emocemi, které nám způsobují radost. Svoboda není v konfrontaci s vlastními emocemi, ale v jejich akceptaci.

Zlost zkrátka máme a jakékoli předstírání ji nevymaže. Někdo nás štve a nepřestane nás štvát, když si budeme opakovat, že je to hodný, rozumný člověk, který je vlastně fajn. Je třeba akceptovat, co cítíme. To neznamená dovolit si projevovat agresi. I vztek se dá vyjádřit umírněně. Základním poselstvím akceptace je: "Vím, že zažívám tenhle pocit, ale dokážu ovládat jeho intenzitu." Máme vztek, ale způsob a míra, jak jej ventilujeme, je už znovu na nás. Jde o vědomé rozhodnutí, jestli ten vzteklý impulz podpoříme nebo se rozhodneme pro něco jiného.

Pamatuji si, když jsem cítil zradu. Někdo mě lživě pomluvil. Měl jsem vztek, měl jsem chuť mstít se, měl jsem chuť oplácet stejnou mincí, chtěl jsem nadávat, něco dokazovat, obhajovat se, křičet... ano, takové jsou nejrůznější impulzy a jsou to zcela přirozené aspekty pocitu zrady. Jakmile se však zastavíte, všechno to pojmenujete, přestanete se v daném pocitu vyžívat, jeho intenzita začne klesat. 
Napětí v těle se zklidní, dech se zpomalí a myšlenky se začnou uchylovat jiným směrem ve smyslu: "Stojí vám to za to? Je třeba bojovat? Neznáte vy sami nejlépe svou pravdu? Potřebujete danou situaci dále rozebírat a přikládat do ní polena, aby vás více pálila?"
Je to jen jeden z mnoha příkladů. Samozřejmě můžete doma zmlátit svůj polštář, vybrečet se nebo vypustit hromadu vulgárních slov, ale vždy je lepší prát špinavé prádlo v soukromí, než jej dávat na odiv a dodávat dané situaci nové náboje, jež vás mohou zasáhnout. Klidná první reakce obvykle skončí klidným vyústěním, a naopak. Kolem nás lítá spousta démonů, ale je pouze na nás, které do sebe absorbujeme.

Emoce, které neovlivníme


Spoustu věcí ve svém životě nedokážeme ovlivnit, a je to tak v pořádku. Nejsme tu proto, abychom měnili věci, ale sebe. Kouzlo sebeovládání je právě v tom, že se naučíme správné interakci s životními události kolem nás, ať jsou jakékoliv. Protože všichni si zasloužíme být spokojení, i když se nám zrovna nedaří a cítíme se sklíčení.

Změňme, co změnit můžeme, a přijměme to, co nemůžeme – tak se to aspoň říká. Naše největší svoboda je v uvědomění, že máme odpovědnost za svůj život a emoce. Může se to zdát jako paradox: někdo si svobodu představuje naopak, že se zbaví veškeré zodpovědnosti, ovšem to, nad čím nemáme moc, má nakonec moc nad námi. Když se staneme obětí náhodných jevů kolem sebe, to je skutečné otroctví. 
Author Image

Kdo je Jerry Writer
Jsem exemplář člověka. Jsem tvor seslaný na třetí planetu od Slunce. Jsem lovec odpovědí. Jsem dýchající maso, krev a kost. Jsem technicky stejný jako vy. To, co nás skutečně rozděluje, je naše myšlení a perspektiva.

Žádné komentáře:

Okomentovat