Když jsem se pouštěl do Eseje o lidském rozumu od Johna Locka, šel jsem do toho s hlavou plnou vlastních přesvědčení o realitě, o vědomí a o tom, že svět není jen souhrn vjemů, ale něco hlubšího, co se skrze ně pouze ukazuje. Locke mi do toho vstoupil poměrně nekompromisně, tedy vzal všechno, co bych chtěl považovat za samozřejmé, a začal to rozebírat od úplného základu, jako by říkal, že pokud si nejsme jisti tím, odkud se naše myšlenky vůbec berou, nemáme právo mluvit o ničem dalším. V jeho přístupu je něco až provokativně střízlivého, protože zatímco já mám tendenci hledat za zkušeností ještě nějaký hlubší princip nebo jednotu, on mě neustále vrací zpátky k tomu, co skutečně mám k dispozici, tedy pouhé ideje, které vznikají ze zkušenosti, a k mysli, která s nimi pracuje.
Kdo byl John Locke
John Locke (1632–1704) byl anglický filozof, lékař a politický myslitel, který patří k hlavním představitelům empirismu, tedy směru, podle něhož veškeré poznání pochází ze zkušenosti, především ze smyslového vnímání. Narodil se v době, kdy se Evropa postupně zbavovala starých jistot a hledala nové základy poznání, politiky i samotného člověka. Nebyl to jen myslitel zavřený v pracovně, ale také lékař, politický myslitel a člověk poměrně úzce spojený s dobovým děním, což je na jeho textech znát. Nejsou odtržené od reality, spíš se ji snaží pochopit a strukturovat. Locke nepůsobí jako někdo, kdo by měl potřebu ohromovat, jeho síla je jinde: v trpělivosti, systematičnosti a až neúnavné snaze věci vysvětlit tak, aby obstály.
Významnou roli v jeho životě sehrál Anthony Ashley Cooper (pozdější hrabě ze Shaftesbury), s nímž byl profesně i osobně spojen a díky němuž se dostal do centra politického dění. Jeho nejvýznamnější dílo, Esej o lidském rozumu (1690), vznikalo postupně během několika let a představuje systematický pokus vysvětlit původ, povahu a meze lidského poznání. Vedle toho se proslavil i v oblasti politické filozofie, zejména spisem Dvě pojednání o vládě, kde rozvíjí myšlenky přirozených práv a společenské smlouvy. Jeho práce měla zásadní vliv na pozdější filozofy, jako byli George Berkeley a David Hume.
O čem je Esej o lidském rozumu
Esej o lidském rozumu od Johna Locka je v jádru pokus odpovědět na jednu zdánlivě jednoduchou, ale ve skutečnosti zásadní otázku: co vlastně znamená poznávat a odkud se naše poznání bere. Locke se nesnaží hned vysvětlit svět, ale nejdřív obrací pozornost k nástroji, kterým ho poznáváme, tedy k lidské mysli. Zajímá ho, jak vznikají naše myšlenky, jak s nimi pracujeme, co z nich můžeme odvodit a kde naopak narážíme na hranice, za které už se dostat nedokážeme. Místo velkých metafyzických tvrzení tak buduje spíš mapu samotného poznávání, která má ukázat, co je ještě oprávněné tvrdit a co už je jen domněnka. Esej se skládá ze čtyř knih:
1) O vrozených duševních obrazech
První kniha se zaměřuje na odmítnutí představy, že bychom se rodili s vrozenými duševními obrazy, tedy idejemi přítomnými v mysli ještě před jakoukoli zkušeností. Locke argumentuje, že pokud by takové ideje existovaly, musely by být univerzální a vědomé všem lidem bez výjimky. To se však neděje, protože děti ani lidé bez vzdělání žádné obecné pravdy neformulují, a proto nelze tvrdit, že je v sobě od narození mají.
Zaznívá zde argument proti zavedenému náboženskému přesvědčení: Pokud neexistují vrozené ideje, neexistuje ani žádná vrozená pravda o Bohu. Vše si musíme zasloužit vlastním poznáním.
Odmítá tedy i myšlenku, že ideje mohou být vrozené, aniž bychom si je uvědomovali. Podle něj nemá smysl mluvit o obsahu mysli, o kterém mysl vůbec neví. Tím rozkládá samotný pojem vrozenosti a ukazuje, že to, co se za vrozené považuje, lze vysvětlit zkušeností. První kniha tak spíše čistí pole a odstraňuje představu předem daného poznání, aby mohl v dalších částech vysvětlit jeho skutečný původ.
Racionalisté tvrdili, že určité principy (např. logické zákony jako A = A) jsou v nás od narození. Locke oponuje: kdyby byly vrozené, musely by být jasné i dítěti v kolébce.
2) O ideách
Právě zde přichází s představou mysli jako tabula rasa, tedy prázdné tabule, na kterou se postupně zapisuje zkušenost. Všechny ideje podle něj vznikají ze dvou zdrojů: ze smyslového vnímání vnějšího světa a z reflexe, tedy z toho, jak mysl pozoruje sama sebe. Neexistuje nic, co by do mysli přišlo jinudy.
Locke pak ideje systematicky třídí na jednoduché, které mysl pasivně přijímá (barvy, zvuky, tvary), a složité, které naopak aktivně vytváří jejich kombinováním, čímž ukazuje, že mysl není jen příjemcem, ale i tvůrcem. Zároveň rozlišuje primární kvality (tvar, pohyb, rozměr), které existují nezávisle na našem vnímání, a sekundární (barva, chuť, vůně), jež vznikají až v našem prožívání, takže to, co považujeme za realitu, je zčásti konstrukcí naší mysli.
Kde končí vlastnost a začíná věc? Je "věc" něco víc než soubor dojmů?
Do tohoto systému pak Locke vkládá pojem substance, který má vysvětlit, co vlastně drží jednotlivé vlastnosti pohromadě. Pokud máme jen soubor idejí, proč je vnímáme jako jednu věc? Odpověď je překvapivě neuspokojivá. Substance je podle něj "něco, nevím co", co tyto vlastnosti nese. Je to nutný předpoklad, bez něhož by se svět rozpadl na nesouvisející kvality, ale zároveň něco, co nedokážeme přímo poznat, protože k němu nemáme žádnou vlastní ideu.
3) O slovech
Třetí kniha se věnuje jazyku a tomu, jak slova souvisejí s našimi idejemi. Locke ukazuje, že slova nejsou věci samotné, ale pouze jejich označení, tedy pouhé znaky, které si přiřazujeme k idejím v mysli. Problém nastává ve chvíli, kdy lidé používají slova bez jasného významu nebo si pod nimi představují něco jiného, což vede k nedorozuměním a sporům, které často nemají skutečný obsah.
Zatímco reálná esence je nám skrytá vnitřní struktura věcí, kterou naše hrubé smysly nedokážou zachytit, nominální esence je pouhé lidské pojmenování souboru vlastností, které jsme si pro praktické účely sami definovali jako určitý druh.
Velká část knihy pak působí repetitivně, protože Locke z různých úhlů zdůrazňuje totéž: jazyk je nespolehlivý nástroj, pokud s ním nezacházíme přesně. Kritizuje zejména abstraktní pojmy a obecná slova, která mohou vytvářet iluzi poznání tam, kde žádné skutečné porozumění není. Smyslem této části tak není objevit něco nového, ale upozornit na to, jak snadno se můžeme nechat zmást vlastním jazykem.
4) O poznání a mínění
Vědění je vnímání shody nebo neshody mezi našimi ideami.
Zároveň výrazně omezuje prostor jistoty. Skutečně jisté poznání máme jen výjimečně, většinou v oblasti logiky nebo bezprostřední intuice, zatímco ve vztahu ke světu kolem nás se pohybujeme spíš v rovině pravděpodobnosti. Pokud je naše poznání vždy zprostředkované idejemi a nikdy nedosahuje samotné podstaty věcí, zůstává mezi námi a realitou určitá mezera, kterou nedokážeme překlenout. Locke ji nijak nevyplňuje, spíš ji jen přesně pojmenuje, a možná právě tím je tahle část nejsilnější.
Konfrontace s jinými filozofy
Osobní reflexe k Johnu Lockovi
Ve svých textech často narážím na to, jak nás smysly klamou a jak je svět zbavený samozřejmosti. Locke mi tady dává zajímavou berličku. On sice říká, že o reálné esenci věcí nevíme nic (vidíme jen ručičky hodinek, ne strojek uvnitř), ale zároveň trvá na tom, že z ničeho nemůže vzniknout něco. Tato logická nutnost Boha pro mě není náboženským dogmatem, ale spíše pojistkou proti naprostému nihilismu. Pokud existuje vědomí (já), musí existovat i jeho zdroj. Je to pro mě takový minimalistický Bůh, tedy ne ten geometrický zákon Spinozův, ale inteligentní příčina, která nám umožnila tenhle zmatený svět vůbec vnímat.
Locke mi vzal iluzi, že můžu proniknout pod povrch věcí. Říká mi: "Jerry, dívej se na ty barvy, užívej si chuť jablka, zkoumej své myšlenky, ale neptej se, co je za nimi. Tam nemáš přístup."
Zatímco Locke vidí identitu jen jako účetnictví paměti na nepopsané desce, já ji vnímám spíše fenomenologicky, jako svobodný a autentický pobyt ve světě, kde smysl není předem daný systém, ale živý prožitek rodící se z neustálého zpochybňování jistot. Locke sice geniálně popsal software našeho vnímání, ale pro mě je to jen subjektivní výseč reality (Husserlův Lebeswelt). Odmítám se smířit s tím, že jsme jen izolovaní pozorovatelé dat, a raději hledám cestu, jak skrze fenomenologickou zkušenost znovu prožít nějaké větší spojení s oním panteistickým celkem, který nás přesahuje.
