Protože se ve vztahu k Bohu považuji asi nejvíce za panteistu, tedy Bůh je pro mě synonymem přírodního řádu, nikoli náboženskou báchorkou, nemohl jsem ignorovat filozofa, který je v tomto směru považován za průkopníka. Benedikt Spinoza totiž přišel s revoluční rovnicí Deus sive Natura – Bůh neboli Příroda. Zatímco jiní filozofové nám nabízeli útěšné příběhy o stvořiteli, Spinoza nám dává do ruky geometrický plán na pochopení systému, jehož jsme součástí. Číst jeho Etiku je náročné, je to mentální trénink, ale odměnou je zjištění, že svět není rozbitý a nikdo nás netrestá, jen jsme si příliš dlouho namlouvali, že by mohl fungovat jinak, než jak nutně funguje.
Kdo byl Benedikt (Baruch) Spinoza
Spinoza se narodil v 17. století v Amsterdamu jako Baruch do rodiny židovských uprchlíků. Jenže Baruch byl pro svou komunitu až příliš svobodný myslitel. Když začal zpochybňovat dogmata, dočkal se v roce 1656 brutální exkomunikace. Nesměl ho nikdo pozdravit, nikdo s ním mluvit a nikdo číst jeho spisy. Přijal latinské jméno Benedikt a zbytek života strávil v ústraní. Živil se broušením optických čoček, což je krásná metafora pro jeho práci: zatímco rukama brousil sklo, aby lidé lépe viděli, svou filozofií brousil lidský rozum, aby viděl pravdu o vesmíru.
Tato volba ho ale stála život. Odmítl prestižní profesorské místo, aby si zachoval nezávislost, a raději dýchal skleněný prach v chudém podnájmu. Ten mu nakonec zničil plíce a Spinoza zemřel v pouhých 44 letech. Dlouho byl pak cejchován jako nebezpečný ateista a jeho knihy byly zakázány církví i státem. Pro tehdejší svět bylo nepředstavitelné kacířství tvrdit, že Bůh není soudce, ale samotný systém přírody.
Skutečného uznání se mu dostalo až o století později u německých romantiků a vrchol pak přišel s Albertem Einsteinem. Ten slavně prohlásil: "Věřím ve Spinozova Boha, který se projevuje v zákonité harmonii všeho, co existuje." Spinoza se tak stal symbolem absolutní integrity, tedy mužem, který raději obětoval zdraví i kariéru, než aby lhal o tom, jak funguje vesmír.
Spinozova Etika
Pokud od Etiky čekáte barvité eseje nebo poetické úvahy o smyslu života, čeká vás jako mě po otevření prvních stran studená sprcha. Spinoza knihu napsal metodou mos geometricus, tedy přesně tak, jak se píší učebnice matematiky. Stránky jsou plné Definic, Axiomů (základních tvrzení), Tezí, Lémat (mezikroků) a Důkazů. Je to naprostý protipól k romantické představě o filozofovi, který v kavárně rozjímá nad sklenkou vína, takže jsem i já velice nerad přeskakoval a pomáhal si externími interpretacemi.
Tímto stylem Spinoza dovedl k extrému tehdejší racionalismus. Zatímco René Descartes, o kterém jsem psal minule, položil základy moderního rozumu svou pochybností, Spinoza chtěl jít ještě dál. Věřil, že lidské emoce, náboženství i vesmír podléhají stejně pevným zákonům jako trojúhelníky nebo kružnice. Chtěl filozofii zbavit subjektivních pocitů a nespolehlivých metafor. Kniha je rozdělena do pěti částí, které se pokusím shrnout stravitelnějším způsobem:
1) O Bohu
Tady Spinoza boří koncept Boha jako řemeslníka, který stojí mimo svět. Definuje Substanci jako něco, co ke své existenci nepotřebuje nic jiného – a taková substance může být logicky jen jedna. Tato substance (Bůh) má nekonečně mnoho Atributů (vlastností), z nichž my lidé vnímáme jen dva: Myšlení a Rozprostraněnost (hmotu).
Všechno, co existuje – vy, já, tahle planeta – jsou jen Mody, tedy konkrétní a pomíjivé projevy těchto nekonečných atributů. V tomto systému neexistuje svobodná vůle v běžném slova smyslu, protože vše vyplývá z Boží přirozenosti s matematickou nutností. Bůh není svobodný v tom, že by si "vybíral", ale v tom, že jedná výhradně podle zákonů své vlastní esence.
2) O přírodě a původu mysli
Zde Spinoza vysvětluje, jak je možné, že naše myšlenky korespondují s fyzickým světem. Protože myšlení a hmota jsou jen dva atributy téže substance, probíhají vedle sebe v dokonalém souběhu. Moje mysl je ideou těla – co se děje v jednom, zrcadlí se v druhém. Klíčové je zde rozlišení tří druhů poznání:
- Imaginace: Nespolehlivé smyslové vnímání a kusé zkušenosti (zdroj omylů).
- Rozum (Ratio): Poznání skrze obecné pojmy a logické vazby, které nám umožňuje chápat příčiny.
- Intuice: Nejvyšší vhled, kdy přímo nahlížíme esenci věcí a jejich sepětí s celkem (Bohem). Teprve tady mizí iluze oddělenosti.
3) O původu a povaze afektů
Spinoza přistupuje i k psychologii jako k mechanice. Základem všeho je conatus – vnitřní síla, kterou se každá věc snaží udržet v existenci. Naše emoce jsou pak "afekty", které tuto sílu buď zvyšují (radost), nebo snižují (smutek). Láska je pro něj prostě "radost doprovázená ideou vnější příčiny". Tím, že emoce takto definuje, nám dává nástroj, jak je přestat jen pasivně prožívat a začít je chápat.
Člověk si myslí, že jedná svobodně, protože si je vědom svých přání. Ale neví, odkud ta přání přišla. Většinu života tak nežijeme jako aktéři, ale jako reakce. Jsme hnáni, tlačeni, formováni. A teprve zpětně tomu říkáme „já“.
4) O lidské nesvobodě
Tato část je diagnózou lidského údělu. Jsme v "otroctví", dokud podléháme vnějším příčinám, kterým nerozumíme. Pokud nás ovládá hněv nebo strach, nejsme aktivními hybateli svého života, ale jen pasivními objekty, se kterými smýká přírodní řetězec příčin. Člověk vedený pouhým citem je jako loď bez kormidla v bouři. Svoboda jako možnost zvolit si jinak je iluze. V každém okamžiku jednáme tak, jak musíme, vzhledem ke všem příčinám, které nás utvářejí. Zní to fatalisticky a také to fatalistické je.
5) O moci rozumu
Závěr knihy nenabízí vysvobození, ale zbavení iluze, že ho potřebujeme. Svoboda nespočívá v tom, že bychom vystoupili z řádu přírody (to je nemožné), ale v tom, že ten řád plně pochopíme. Jakmile skrze rozum nahlédneme, proč se věci dějí, přestáváme je prožívat jako nahodilé a ztrácí nad námi svou bezprostřední moc. Vrcholem je Amor intellectualis Dei (intelektuální láska k Bohu), což má být stav, kdy vnímáme svět sub specie aeternitatis (pod zorným úhlem věčnosti) a dosahujeme trvalého klidu mysli.
Pokud je všechno nutné, pak svoboda nemůže spočívat ve změně průběhu věcí. Může spočívat jen v pochopení.
Co jsem si od Spinozy odnesl
Spinoza mi mluví z duše v tom, že Bůh je vnitřní řád, přírodní zákon, univerzum, nikoliv externí soudce. Kde se ale rozcházíme, je jeho absolutní determinismus (předurčenost, osudovost). Spinoza v podstatě škrtá náhodu a svobodnou vůli. Tady do hry vstupuje moje náklonnost k fenomenologii. Zatímco on se snaží o objektivní „pohled zorným úhlem věčnosti“, já se ptám, zda realita není spíše subjektivním konstruktem našeho vědomí.
Fenomenologie mě učí, že svět je nám vždy dán skrze naši unikátní zkušenost, zatímco Spinoza ho vidí jako hotovou rovnici nezávislou na pozorovateli. I když jeho oprostění od emocí funguje jako skvělá mentální hygiena, stále věřím, že v onom prožitku "tady a teď" existuje prostor pro rebelii, kterou matematika nepředpoví, ta osobní zkušenost, která není kvantitativní, ale kvalitativní. Přesto je Etika nenahraditelná. Jak píše sám autor: "Všechno vznešené je tak obtížné, jako je vzácné."
