Panteismus: Bůh není takový, o jakém nám vyprávěli

 

Ptali jste se někdy sami sebe, jestli existuje Bůh, nebo se prostě neradi zabýváte náboženstvím? A co když je celý problém už v tom, jak si Boha představujeme? Nemusí to být bytost oddělená od světa, která někde existuje, pozoruje nás a zasahuje do našich životů. Co když je Bůh samotná skutečnost? Celý svět, všechny jeho zákonitosti, všechno, co existuje, a tedy i my sami?

Možná právě proto není otázka po Bohu jen otázkou náboženství. Je zároveň otázkou po tom, co vlastně považujeme za skutečnost, co znamená existovat a jaké místo v tom všem zaujímáme my jako vědomé bytosti. Svět totiž nikdy nepoznáváme jako hotový celek. Každý z nás z něj vidí jen určitou část, z určitého místa a skrze vlastní vědomí. Přesto všichni nějak patříme k témuž světu.

Co je panteismus?

Slova končící na -ismus často působí jako označení nějaké uzavřené nauky, ale panteismus lze podle mě chápat především jako způsob, jak se dívat na skutečnost. Představte si, že všechno, co existuje, tvoří jeden celek a tento celek nazveme Bohem.

Takový Bůh není bytostí, která by stála mimo svět. Není někde „nad vesmírem“, odkud by ho řídil. Nemáme tedy na jedné straně Boha a na druhé straně jeho stvoření. Jestliže je Bůh vším, potom příroda, vesmír, hmota, energie, vědomí, život, prostor, čas i všechny vztahy mezi nimi patří do jednoho celku.

Neznamená to přitom, že každý kámen nebo strom je samostatným malým bohem. Spíš že žádnou jednotlivou věc nelze úplně vytrhnout ze skutečnosti, jejíž je součástí. Stejně jako lidské tělo není jen soubor buněk položených vedle sebe, ale celek tvořený jejich vztahy, může být i skutečnost něčím víc než pouhým seznamem jednotlivých věcí.

Kdyby se všechno, co existuje, mělo zjevit pouze v jediné konkrétní podobě, byla by tato podoba pořád jen částí celku. Pokud je Bůh vším, nemůže být omezen pouze na jedinou osobu, místo nebo předmět.

Proč s námi Bůh nemluví? Proč se nám neukáže?

Lidé někdy nevěří v Boha proto, že se jim nikdy neukázal, neodpověděl na jejich modlitbu nebo nějak jednoznačně nepotvrdil svou existenci. Jenže taková očekávání předpokládají Boha jako samostatnou bytost, která může přijít zvenčí a začít s člověkem komunikovat.

Pokud ale Bůh není bytost stojící mimo svět, nemá vlastně odkud přijít. Nemůže se nám ukázat jako něco jiného než skutečnost samotná, protože nic mimo ni není.

To ovšem neznamená, že každá náhoda, která nás potká, je nějakou zprávou určenou právě nám. Připisovat každé události skrytý záměr by znamenalo tvrdit víc, než můžeme skutečně vědět. Přesto se s realitou neustále setkáváme. Svět na nás působí, my ho vnímáme, přemýšlíme o něm a dáváme svým zkušenostem význam.

Všechno, co o existenci kdy můžeme vědět, poznáváme právě prostřednictvím této zkušenosti. A pokud jsme sami součástí celku, nemusíme čekat, až se nám Bůh jednou ukáže. Už teď jsme uvnitř skutečnosti, kterou se tímto slovem snažíme pojmenovat.

Možná není zvláštní, že se nám Bůh nikdy neukázal. Možná je zvláštní očekávat, že se celek skutečnosti může objevit před námi jako jeden další předmět.

Kdyby existoval Bůh, proč dopouští zlo a katastrofy?

Tahle otázka patří mezi nejsilnější argumenty proti představě Boha jako všemocné bytosti, která svět řídí. Pokud může zabránit válce, nemoci, zemětřesení nebo utrpení nevinného člověka, proč to neudělá?

U panteistického Boha ale tato otázka vypadá trochu jinak. Takový Bůh katastrofu nedopouští v tom smyslu, že by seděl někde mimo svět a rozhodoval, zda jí zabrání. Katastrofa, přírodní zákony, člověk, který ji prožívá, i všechny příčiny, které k ní vedly, jsou součástmi stejné skutečnosti.

To samozřejmě neznamená, že zlo nebo utrpení neexistují. Existují velmi skutečně z perspektivy bytostí, které je prožívají. Když člověk trpí, nedává smysl říkat, že je jeho bolest méně důležitá jen proto, že patří k nějakému většímu celku.

Je ale možné rozlišovat mezi skutečností samotnou a naším hodnocením toho, co se v ní děje. Zemětřesení není z geologického hlediska „zlé“. Zlé je pro člověka proto, že ničí jeho domov, bere životy a způsobuje bolest. Hodnoty tedy vznikají v perspektivě cítících bytostí, které dokážou rozlišovat mezi utrpením a blahem, spravedlností a bezprávím.

To však neznamená, že máme být pasivní. Pokud jsme součástí stejného světa jako člověk, kterému můžeme pomoci, potom i naše pomoc patří do stejné sítě příčin a následků. Není nutné čekat, že zasáhne někdo shora. Můžeme zasahovat my.

Podobně složitá je i otázka svobodné vůle. Rozhodujeme se, ale každé naše rozhodnutí vzniká v určitém těle, určité minulosti, určitém prostředí a pod vlivem příčin, z nichž mnohé ani neznáme. Svoboda proto možná není schopnost existovat úplně mimo příčiny, ale schopnost své jednání reflektovat, chápat a do určité míry měnit.

Jak vznikl svět a kdo stvořil Boha?

Otázka „kdo stvořil Boha?“ dává smysl, pokud si Boha představujeme jako samostatnou bytost, která někdy začala existovat. Jestliže ale slovem Bůh označujeme samotný celek skutečnosti, ptáme se vlastně, kdo nebo co způsobilo existenci všeho, co vůbec může existovat.

A tady se dostáváme k otázce, na kterou zatím neumíme dát jednoduchou odpověď.

Velký třesk neznamená jednoduše to, že nejprve existovala absolutní nicota a potom z ní náhle vznikl vesmír. Popisuje velmi raný stav našeho vesmíru a jeho následný vývoj. Otázka, zda vůbec existovalo nějaké „předtím“, je mnohem složitější, protože samotný čas může být vlastností vesmíru. Pokud by čas začínal spolu s ním, potom by otázka „co bylo předtím?“ mohla být podobná otázce, co leží severně od severního pólu.

Panteismus přitom nepotřebuje tvrdit, že vesmír musí být nekonečný nebo věčný. Důležitější je myšlenka, že ať je nejhlubší podstata skutečnosti jakákoli, není oddělená od světa, který z ní vzniká.

Pokud bychom navíc řekli, že celek skutečnosti vytvořilo ještě něco dalšího, pouze bychom otázku posunuli o úroveň výš: odkud se vzalo ono další něco? V určitém bodě se vždy dostaneme k otázce, proč vůbec existuje něco místo ničeho.

Možná tedy není nutné představovat si prvotní příčinu jako osobu. Možná je existence sama základnější než naše představa, že každá věc musí mít svého výrobce.

Co je tedy svět v panteistickém směru

Svět není jen soubor izolovaných věcí. Všechno existuje ve vztazích, v procesech a v neustálé proměně. To, čemu říkáme hmota, energie, život nebo vědomí, nejsou oddělené světy, ale různé podoby a vlastnosti jedné skutečnosti.

Neznamená to nutně, že se nic neděje náhodou nebo že každá událost má předem daný účel. Některé děje dokážeme vysvětlit jasným řetězcem příčin, jiné obsahují prvek náhody nebo alespoň nepředvídatelnosti. To, že něčemu nerozumíme, ještě neznamená, že se za tím skrývá nějaký plán.

Přesto je fascinující, že skutečnost vykazuje určitou pravidelnost. Existují zákonitosti, díky kterým mohou vznikat hvězdy, planety, život i vědomé bytosti schopné celý tento svět poznávat. To však ještě neznamená, že svět „myslí“ nebo že má nějaký vlastní záměr. Řád a inteligence nejsou totéž.

Zvláštní místo v tom všem má vědomí. Každý z nás prožívá svět z jedinečné perspektivy. Nikdo nevidí skutečnost celou. Vidíme jen její určitou výseč – to, co se nám právě ukazuje z našeho místa, prostřednictvím našich smyslů, paměti a způsobu myšlení.

To ale neznamená, že si každý vytváří svůj vlastní libovolný svět. Naopak. Skutečnost nám neustále klade odpor. Překvapuje nás, opravuje naše představy a ukazuje nám věci, které jsme předtím nevěděli. Právě tím připomíná, že přesahuje naši individuální perspektivu.

Když se dívám na strom, vidím ho z jedné strany. Jiný člověk ho může vidět z opačné. Ani jeden z nás nevidí celý strom najednou, přesto oba předpokládáme, že jde o jednu skutečnost. Podobně si lze představit svět jako celek, který se různým vědomím ukazuje z různých perspektiv.

Pokud jsme součástí jednoho celku, potom naše vědomí není něco, co by stálo mimo vesmír a pouze se na něj dívalo. Je samo jedním z jevů, které v tomto vesmíru existují. Pozorovatel tedy není oddělený od toho, co pozoruje. Je součástí stejného světa.

Možná nejsme pozorovatelé, kteří byli do světa nějak vloženi. Možná jsme jedním ze způsobů, kterými se svět vůbec může stát prožitou zkušeností.

Z toho samozřejmě nelze automaticky vyvozovat, že je vědomí základní vlastností celé skutečnosti nebo že vesmír sám přemýšlí. Takové tvrzení by bylo příliš odvážné. Přesto je fascinující, že svět vytvořil bytosti, v jejichž vědomí se jeho malá část může objevit, být poznávána a sama nad sebou přemýšlet.

A právě tady podle mě panteismus získává další rozměr. Pokud každé vědomí představuje jen jednu omezenou výseč skutečnosti, potom celek musí být vždy větší než jakákoli jednotlivá zkušenost. Nikdo z nás nemůže být měřítkem všeho, protože nikdo z nás nemůže prožít všechny možné perspektivy.

Každý člověk je tak součástí téhož celku, ale zároveň ho prožívá po svém. Moje zkušenost není zkušeností druhého člověka a jeho zkušenost není mojí. Přesto nejsou dvěma oddělenými vesmíry. Jsou dvěma pohledy uvnitř jedné skutečnosti.

Proč vás Bůh neučiní šťastnými?

Bůh nás neučiní šťastnými, protože pokud ho chápeme panteisticky, není osobou, která by nám mohla přidělovat štěstí a neštěstí podle nějakého plánu.

Ani štěstí není jednoduše něco, co přichází pouze zevnitř nebo pouze zvenčí. Člověk není uzavřená bytost nezávislá na okolí. Na našem prožívání záleží tělo, vztahy, prostředí, bezpečí, zdraví, práce i mnoho dalších okolností. Zároveň ale žádná vnější věc sama o sobě nedokáže zaručit trvalý pocit naplnění.

Podobně je to podle mě se smyslem života. Nemyslím si, že někde existuje předem připravená odpověď, kterou máme najít. Nemusí existovat žádný plán, podle něhož měl každý člověk vzniknout právě proto, aby splnil jeden konkrétní úkol.

Smysl může vznikat tím, jak se ke svému životu a ke světu vztahujeme. Tím, koho milujeme, co vytváříme, co poznáváme, čemu věnujeme pozornost a co po sobě zanecháváme v životech ostatních.

Panteismus mi proto neříká, že jsem středem vesmíru. Spíš pravý opak. Jsem jen malou a dočasnou perspektivou něčeho nesrovnatelně většího. Zároveň ale nejsem od tohoto celku oddělený. Patřím k němu stejně jako všechno ostatní.

Možná nepotřebujeme Boha, který stojí nad světem a dává našemu životu smysl. Možná stačí pochopit, že jsme sami součástí světa, kterému můžeme smysl dávat.