Kdo byl George Berkeley
Esej o nové teorii vidění
Ještě než Berkeley plně rozvinul své učení, napsal studii Esej o nové teorii vidění (1709), v níž zkoumal, jak zrakem vnímáme vzdálenost a prostor. Dospěl v ní k závěru, že všechny naše vědomosti o prostoru a trojrozměrnosti získáváme prostřednictvím hmatu a pohybu. Jinak řečeno, samotným okem vidíme jen ploché obrazce; teprve když zrakové vjemy propojíme se zkušeností dotyku a pohybu, vznikne v mysli vjem hloubky. Malé dítě nebo člověk, který po slepotě získá zrak, zpočátku nechápe, jak daleko předměty jsou – musí se to teprve naučit. Prostor tedy není smysly dán přímo, ale je to naučená interpretace reality.
Mně osobně pomohla představa, že se učíme vidět svět podobně, jako se učíme mluvit. Ze začátku neumíme nic, ale jak se naučíme základní slova, významy, gramatiku, naučíme se skládat nové věty, souvětí, články, vytváříme nová díla. Podobně se učíme rozpoznávat vzorce v tom, co vidíme a cítíme kolem sebe, a tyto vzorce neustále využíváme k dalšímu poznávání reality, smyslovými zkušenostmi si uvědomujeme nové skutečnosti. Připomnělo mi to nejednu teorii o tom, jak funguje vědomí.
Berkeleyho výklad vidění pro mě měl nečekaný dopad: uvědomil jsem si, že naše tělo – všechny smyslové orgány – je vlastně jen nástroj, kterým sbíráme signály z okolí. Oči zachycují světlo, uši slyší vibrace vzduchu, kůže cítí tlak a teplotu... ale svět jako takový se skládá dohromady až v naší hlavě. Vědomí je to místo, kde se všechny ty různorodé vjemy potkávají a tvoří ucelený obraz reality. Když tohle domyslím, mám pocit, že se posouvá hranice mezi mnou a okolním světem, protože vnější svět je neoddělitelně spjatý s tím, jak ho vnímám jako subjekt. Moje mysl není pouhý pasivní přijímač, je to prostor, kde se odehrává celý můj vesmír.
Pojednání o principech lidského poznání
Berkeleyho hlavní spis Pojednání o principech lidského poznání (1710) shrnuje všechny ty radikální myšlenky pohromadě. Hned v úvodu Berkeley kritizuje pojem abstrakce. Odmítá myšlenku, že by naše mysl dokázala vytvořit zcela obecnou ideu bez konkrétních vlastností. Nemůžeme si například představit „trojúhelník obecně“ nebo „člověka obecně“ bez určité barvy, velikosti či tvaru. Každá představa má nějakou konkrétní kvalitu. Obecné pojmy jsou proto podle něj jen slova, jimiž označujeme soubor jednotlivých podobných vjemů, nic víc. Tímto nominalistickým tahem Berkeley podkopává základy filozofie Johna Locka a dalších myslitelů, kteří pracovali s údajnými abstraktními ideami oddělenými od smyslové zkušenosti.
Jádro Berkeleyho učení pak říká, že existují jen dvě základní věci: ideje a duchové. Ideje jsou veškeré obsahy vědomí, tedy všechno, co vnímáme či si představujeme. Naproti tomu duch (neboli mysl, duše) je bytost, která ideje vnímá, aktivní pozorovatel a hybatel. Hmota jako nějaká třetí, nezávislá substance tu nemá místo. Skutečnost je jednoduše tok idejí, které se objevují v myslích. A odkud ty ideje přicházejí? Naše omezené lidské mysli je zřejmě nemohou vytvářet z ničeho. Pořádek v naší zkušenosti tedy udržuje nekonečný duch, Bůh.
Nutno podotknout, že obecně filozofové Berkeleyho doby nepojímali Boha tak, jako je dnes běžně zažité, takže v tom nehledejme náboženskou rituálnost. Často je to spíš panteistická představa, tedy neurčitá sílá řádu, rámec přírodních zákonů, který vůbec umožňuje naši existenci, podstata vesmíru.
Přírodní zákony a pravidelnosti můžeme chápat jako jazyk světa, jímž k nám všeobjímající Bůh skrze smysly promlouvá. Zní to poeticky, ale pro mě je to nesmírně působivé: spojuje to přísný idealismus s myšlenkou, že naše zkušenost nese význam.
Realita zde není němá, je to nepřetržitý dialog mezi vyšším principem (Bohem) a naším vědomím, mezi světem a naším já.
O čem je tedy Berkelyho filozofie
V čem tedy spočívá Berkeleyho filozofie? Zjednodušeně řečeno v tom, že všechno, co existuje, existuje jen tehdy, když je to vnímáno nějakým duchem, nějakou myslí. Hmota sama o sobě, bez pozorovatele, je podle něj prázdný pojem. Kdyby v lese spadl strom a nikdo u toho nebyl, nestal by se žádný pád, žádný zvuk, ledaže by to nějaká mysl vnímala. Všechno, co nazýváme věcmi, jsou ve skutečnosti jen naše smyslové ideje: barvy, tvary, zvuky, vůně atd., poskládané v mysli dohromady. A na druhé straně existuje už jen ta mysl – náš duch, který tyto ideje vnímá.
Berkeley to shrnuje jednoduše: neexistuje žádná jiná substance než duch (mysl) a být pro jakoukoli věc znamená být vnímán.
Svým způsobem předjímá i pozdější fenomenologii, která také zdůrazňuje, že máme přístup jen k jevům ve vědomí, ne k „věci o sobě“. Berkeley tím potvrzuje něco, co vnitřně cítím už dlouho: svět pro mě existuje takový, jaký ho vnímám a jakému věřím. Žijeme obklopeni symboly a projekcemi vlastní mysli a možná právě v tom tkví i odpověď na otázku po smyslu. Smysl totiž nevzniká někde venku ve věcech, ale rodí se ve vztahu mezi mnou a světem, v nepřetržitém dialogu vědomí s realitou. Nakonec si tedy kladu nejzákladnější otázku: Existuje vůbec svět nezávisle na našem vědomí? Možná na ni nikdy nenajdu jednoznačnou odpověď. Ale právě tahle otevřená nejistota – to tajemné pomezí mezi já a světem – mě nepřestává inspirovat hledat dál.
