Číst tenhle román bolí, ale v tom dobrém slova smyslu, protože ve vás opravdu zanechá otisk. Autenticita tu nevzniká z detailního popisu reality, ale z pocitu, že všechno už dávno ztratilo smysl, a přesto to nějak pokračuje. Smysl v téhle cestě budete muset hledat sami, i když budete procházet prostředím, kde hledat naději na záchranu půjde opravdu těžce. A právě v tom je ta zvláštní síla Jezera od Biancy Bellové.
Kdo je Bianca Bellová
Bianca Bellová se narodila roku 1970 v Praze. Vystudovala Vysokou školu ekonomickou a profesně působila jako překladatelka a tlumočnice z angličtiny. Její literární debut představuje román Sentimentální román (2009), po němž následovaly další prózy jako Mrtvý muž (2011) a Celý den se nic nestane (2013). Postupně si vybudovala stabilní pozici na české literární scéně, přičemž se věnuje především próze, ale publikovala i povídky v různých antologiích.
Zlom v její kariéře přišel právě s románem Jezero z roku 2016. Ten získal nejprestižnější české literární ocenění Magnesia Litera (Kniha roku) a zároveň mezinárodní European Union Prize for Literature. Dílo bylo přeloženo do více než dvaceti jazyků a výrazně přispělo k autorčině mezinárodnímu uznání. V pozdějších letech pokračovala dalšími knihami, například Mona (2019), Tyhle fragmenty (2021), Transfer (2023) nebo Neviditelný muž (2024), čímž rozšířila svůj autorský profil i mimo rámec jednoho úspěšného titulu.
O čem je Jezero
Děj románu sleduje chlapce Namiho, který vyrůstá v neurčitém, rozkládajícím se světě u vysychajícího jezera – kdysi zdroje života, dnes spíš symbolu zmaru. Po zmizení matky se vydává na cestu, která není hrdinskou výpravou, ale spíš pomalým, téměř apatickým pohybem vpřed, poháněným potřebou pochopit, co se vlastně stalo. Prochází prostředím poznamenaným bídou, násilím a deformovanými vztahy, kde lidé jednají spíš z pudu než z morálky. Na první pohled se kniha jeví jako archetyp cesty a hledání, ale Bianca Bellová rozkládá iluzi, že nějaké odpovědi existují. To, co Nami nachází, není vykoupení, ale další vrstvy prázdnoty. A právě v tom je ten román nejupřímnější.
Autorku jsem znal z několika rozhovorů, vždy na mě působila velice distinguovaně, o to víc jsem ocenil styl psaní, který jako by byl nápaditým opakem takového horizontu očekávání. Podle mě Bellová pracuje s jazykem skvěle a rovnou se tak zařadila mezi mé oblíbené české autory. Střídmá, čistá věta se najednou zlomí do syrovosti, vulgarity nebo obrazu, který zůstane nepříjemně viset ve vzduchu. Momenty jsou šokující, ale vlastně zapadají do kontextu prostředí smrdutého jezera, ekzémů, špíny a surovosti.
Nami si položí ruce na břicho; je příjemné být zase jednou dobře najedený. Ale ať hmatá sebehlouběji, nedokáže v sobě nahmatat žádné zbytky pocitů, je tam jen prázdná dlouhá nora, kterou tam kdysi vyhrabalo divoké zvíře. Zanechal fragmenty sebe samého v lidech, které miloval, a sám už nemá nic.
Konkrétní místo děje není nikdy explicitně pojmenováno, ale všechny indicie vedou k oblasti postsovětského prostoru, nejčastěji bývá interpretováno jako okolí Aralského jezera. Vysychající vodní plocha, ekologická katastrofa, rozpad infrastruktury i společnosti – to všechno odpovídá realitě Aralu, který se během několika dekád proměnil z jednoho z největších jezer světa v téměř mrtvou krajinu. Bellová tento prostor nepopisuje dokumentárně, spíš ho abstrahuje do jakéhosi univerzálního „nikde“, které ale působí až znepokojivě konkrétně. Právě tahle neukotvenost dává příběhu širší platnost – nejde o jednu konkrétní katastrofu, ale o model světa, který se může rozpadnout kdekoli.
Proč ale číst román, kde je taková deprese a prázdnota? Většina literatury se snaží dát věcem řád, smysl, uzavření, jako by svět byl ve své podstatě pochopitelný a napravitelný. Bellová dělá opak. Ukazuje svět, který žádný řád nemá, a tím je paradoxně pravdivější než příběhy s uklidňujícím závěrem. Prázdnota tu není absence obsahu, ale forma sdělení: nutí čtenáře přestat čekat, že mu někdo nabídne odpovědi, a místo toho ho konfrontuje s tím, že si je musí vytvořit sám, nebo přijmout, že žádné nejsou. A to je nepříjemné. Ale právě v tom nepohodlí vzniká něco vzácného: skutečné pochopení, které není vnucené, ale vydřené.
.jpg)
