Humovo Zkoumání lidského rozumu patří do přirozeného řetězce filozofického čtení po Johnu Lockovi, který mi ukázal mysl jako prázdnou tabuli formovanou naší zkušeností. David Hume je rovněž empirista, klade tedy důraz na životní zkušenost, ale je mnohem radikálnější, a pro mě tím ještě víc fascinující. Takový George Berkeley už zpochybnil existenci hmotného světa, takže jsem si myslel, že větší skeptik už existovat nemůže, nicméně David Hume dokázal zpochybnit i něco tak přirozeného, jako je příčina a následek, které vídáme v každodenním životě. Při čtení jsem musel často odpočívat, samozřejmost světa se rozpadala za všemi těmi písmenky, měl jsem husí kůži a tenhle chlápek bude v mojí hlavě rezonovat už asi napořád.
Kdo byl David Hume
Možná byste čekali, že člověk, který ve své hlavě rozložil svět na prach, bude nějaký temný podivín stranící se lidí. Opak je pravdou. David Hume (1711–1776) byl ve své době známý jako "le bon David", tedy dobrák David. Miloval společnost, dobré víno a vtipné debaty v pařížských salonech. Byl to Skot každým coulem, postavy spíše zavalité a tváře věčně usměvavé.
Vyrůstal nedaleko Edinburghu a už ve dvanácti letech nastoupil na tamní univerzitu ke studiu práv, která však brzy opustil kvůli odporu k čemukoli kromě filozofie. Svou kariéru odstartoval ambiciózním, ale tehdy neúspěšným dílem Pojednání o lidské přirozenosti, které později přepracoval do přístupnějšího a slavnějšího Zkoumání lidského rozumu (1748). Přestože se nikdy nestal profesorem a živil se jako knihovník či diplomat, jeho bibliografie zahrnuje i monumentální šestisvazkové Dějiny Anglie nebo provokativní Dialogy o přirozeném náboženství. Právě tato nezávislost mu umožnila psát bez ohledu na církevní dogmata a navždy změnit směr moderního myšlení.
O čem je Zkoumání o lidském rozumu
Namísto hledání skrytých podstat věcí se Hume soustředí na mechanismus, jakým naše mysl zpracovává data z okolního světa. Tvrdí, že pokud chceme pochopit vesmír, musíme nejdříve pochopit nástroj, kterým ho vnímáme, tedy náš vlastní rozum. Celé dílo je tak hloubkovou sondou do toho, jak vznikají naše myšlenky a nakolik jsou naše jistoty o fungování reality skutečně podložené. Pokusím se vypsat jeho několik zásadních zjištění:
1) Dojmy a ideje
Hume začíná tím, že rozdělí obsah naší mysli na dojmy a ideje. Rozdíl je jen v jejich síle. Dojmy jsou naše živé, aktuální vjemy (když se říznete, bolí to teď), zatímco ideje jsou jen jejich slabé odlesky v paměti (když na tu bolest vzpomínáte).
Klíčové je jeho nekompromisní pravidlo: každá myšlenka (idea) musí mít svůj původ v nějakém prožitku (dojmu). Pokud používáme pojmy, které k žádnému konkrétnímu vjemu nevedou, jen sami sebe klameme prázdnými slovy. Tímto sítem Hume očistí stůl, aby mohl přejít k tomu, co nás skutečně pálí: jak je možné, že z těchto jednotlivých kousků skládáme souvislý svět, který dává smysl?
2) Sdružování idejí
Hume si všiml, že naše myšlenky nepoletují v hlavě jen tak náhodou, ale následují určitý řád. Podle něj existují tři principy, podle kterých si jedna myšlenka automaticky přivolává druhou:
- Podobnost: Když vidíte fotku moře, vzpomenete si na svou dovolenou.
- Časová a prostorová soumeznost: Když vidíte vchod do oblíbené kavárny, vybaví se vám chuť jejich kafe.
- Příčina a následek: Když vidíte ránu, očekáváte bolest.
A právě u té třetí, u kauzality, se Hume zastavil a udělal ten svůj nejslavnější řez. My všichni věříme, že svět funguje na principu příčiny a následku. Když pustím sklenici z ruky, dopadne na zem a rozbije se. Považujeme to za nutnost, za zákon vesmíru. Ale Hume nám ukazuje, že je to jenom zvyklost.
3) Příčinnost jako zvyk
Při pozorování jakéhokoli děje, například nárazu jedné kulečníkové koule do druhé, registrujeme pouze časovou souslednost a prostorový kontakt. Vidíme, že první objekt se pohybuje, dotkne se druhého a ten se následně dá do pohybu. Naše smysly nám ale neposkytují žádný vjem oné příčinné vazby. Jen z pozorování předmětů nemůžu odvodit, co se stane vteřinu poté, pouze jsme to odpozorovali a na základě pravděpodobnosti to předpokládáme. Kauzalita není vlastnost věcí, ale způsob, jakým naše mysl zpracovává opakovanou zkušenost.
Hume tvrdí, že naše jistota není založena na rozumu, ale na zvyku (custom). Protože jsme v minulosti tisíckrát viděli, že oheň pálí a slunce ráno vychází, naše mysl si vytvořila silný návyk očekávat to samé i v budoucnu. Nevidíme žádnou "sílu příčinnosti", pouze sled událostí, na který jsme si zvykli.
Zvyk vytváří naši víru, že svět funguje zákonitě. Logicky vzato ale neexistuje žádný důkaz, že se příroda bude zítra chovat stejně jako dnes. To, že příčina vyvolává následek, není pravda, kterou bychom mohli dokázat jako matematický vzorec, je to jen naše psychologické nastavení. Hume nás tak zbavuje iluze, že rozumíme vnitřnímu chodu světa. Ve skutečnosti jen sledujeme opakující se vzorce a doufáme, že budou pokračovat. To zároveň znamená, že ani vědecké zákony nejsou absolutně jisté, pouze vysoce pravděpodobné.
Naše mysl je nastavená tak, že po opakovaném pozorování stejného sledu událostí si vytvoří asociaci. Při spatření příčiny pak automaticky a bezděčně očekáváme následek. Tato očekávání Hume nenazývá věděním, nýbrž vírou (belief).
4) Kde je vjem mého já?
Tohle je pro mě osobně jedna z nejsilnějších pasáží. Většina filozofů před Humem (včetně Locka) brala existenci "Já" jako pevnou identitu, která nás provází životem. Hume se ale ptá: Kde je ten vjem mého Já? Když se podívám do svého nitra, najdu jen konkrétní pocity. Teď cítím teplo, teď slyším hluk, teď mám hlad. Nikdy ale nenajdu žádné Já, které by bylo oddělené od těchto vjemů.
Hume dochází k závěru, že Já je pouze svazek měnících se vjemů, které následují jeden za druhým v nepředstavitelné rychlosti. Jsme jako divadlo, kde se neustále střídají herci, ale samotná budova (identita) neexistuje.
5) Kritika náboženství a zázraků
Hume byl ve své době považován za nebezpečného myslitele hlavně kvůli své kapitole o zázracích, ale mě tím byl o to sympatičtější. Jako přísný empirik tvrdí, že naše víra v jakýkoli fenomén by měla být přímo úměrná důkazům. Zkušenost nám říká, že přírodní zákony (např. že mrtví nevstávají z hrobů) jsou naprosto pravidelné. Svědectví o zázraku je jen zpráva od lidí, kteří mohou být oklamáni nebo mohou lhát.
Závěr je jasný: Je vždy pravděpodobnější, že si svědek vymýšlí nebo se plete, než že by skutečně došlo k porušení přírodních zákonů. Tím Hume de facto odsunul náboženskou víru mimo oblast racionálního zkoumání.
Použil tu také již starší pojem sofisma. Sofisma je pro něj prázdné žonglování se slovy, která nemají oporu v realitě. V dnešní době je tento přístup aktuálnější než kdy dřív, protože v záplavě dezinformací, marketingového newspeaku a algoritmických bublin nám Hume slouží jako filtr. Nutí nás ptát se, zda za vznešenými pojmy a virálními titulky stojí skutečný vjem, nebo jen prázdná konstrukce parazitující na našich emocích a zvyku.
6) Svoboda a předurčenost (determinismus)
Například takový Spinoza viděl předurčenost ve všem, v jakémsi matematickém zákoně vesmíru, Hume byl v tomhle optimističtější a tvrdil, že celý problém předurčenosti a nutnosti je jen slovní nedorozumění. Pokud definujeme svobodu jako jednání podle vlastních rozhodnutí, pak jsme svobodní. Zároveň jsou ale tato naše rozhodnutí určena naším charakterem a předchozími zkušenostmi. Hume tedy říká, že svoboda a nutnost se nevylučují, jsme svobodní, když nás nikdo nenutí jednat proti naší vůli, i když naše vůle samotná má své příčiny.
Moje reflexe Davida Huma
Zatímco Humovi předchůdci i běžný člověk obvykle věří v existenci stabilního vnějšího světa (filozofové tomu docela vtipně, ale trefně říkají naivní materialismus), toho, který žijeme každý den, Hume mě utvrdil v idealistické myšlence, že možná fungujeme spíš jako přijímače vjemů, nikdy tedy nevidíme realitu přímo a stejně jako oko přijímá obraz, ucho zvuky, nos nejrůznější pachy, tak mysl/vědomí přijímá vjemy a myšlenky. Vnímáme jen jejich sled a hledáme v nich přirozeně řád. Je v tom beznaděj, ale zároveň určitá svobodná krása.
Můžeme si myslet, že pohyb našeho prstu způsobila naše myšlenka, ale my se nikdy nedozvíme, co se skutečně děje mezi myslí a tělem, co spouští reakce, pohyb, samotný záměr. Chápeme souslednost, zvykli jsme si na ni, na své tělo, na své obrazy, na podivné zákony kolem sebe, ale i když víme, že těleso padá, nepochopíme gravitaci, nepochopíme podstatu zákonů, které nás ovlivňují, přesto je žijeme každým okamžikem. To tajemství a zázrak je i v pouhém mrknutí, v pouhé myšlence na mrknutí. Nevíme, kde se ta myšlenka vyrojila, ale přepadla nás odnikud. Už jen tím, že čtete tyto řádky, se tvoří vjemy, jež fungují, aniž bychom skutečně chápali jak, jsou nám darovány. To se zdá jako konec veškeré filozofie, nevíme prostě nic, ale právě díky tomu se pak vynořil Kant nebo Husserlova fenomenologie.
