neděle 20. července 2025

Co je to vědomí a svědomí?

0


 

Na dnešní článek jsem se připravoval velmi dlouho, protože se filozoficky dotýká jedné z nejzáhadnějších zkušeností nás všech, o níž všichni víme, ale nikdo ji nedokáže pořádně vysvětlit. Už jsem se zabýval tím, co je nevědomí, jaká je podstata reality nebo zda je svět pouze výtvorem našeho vědomí, ale vědomí samo o sobě je neuchopitelné. Možná je to tím, že nikdy nemůžeme objektivně poznat to, čeho jsme sami součástí. Nejsme schopni jej definovat jinak než skrze jeho vlastní přítomnost. Vědomí je to, co právě čte tento text. To, co ví, že existuje. To, co si klade otázku, co to vlastně je. A svědomí? Možná jeho tichý souputník, možná soudce, možná ozvěna univerzální etiky, možná jen kulturní konstrukt zakotvený hluboko v limbickém systému.

 

 

Vědomí je zážitek

 

Žádná věda zatím nedokázala vysvětlit, proč vůbec vědomí existuje. Víme, že mozek při určitých aktivitách vykazuje synchronizované vzory aktivity, že se něco děje v korových oblastech, když vnímáme bolest, radost, barvy. Ale mezi neuronem a subjektivním pocitem je propast. Vědomí není v datech, je v našem prožitku, zakoušíme jej každou sekundou našeho života.

 

Občas zkouším zastavit čas, zavřu oči a představuju si svět, který není vidět, ale který přesto vnímám. Nedívám se do zrcadla, přesto vnímám sám sebe, jsem si vědom vlastního těla, ale i toho, co jej přesahuje. Čistá existence. Není tu proto, že se dívám, ale protože ji vědomí drží v nějakém vnitřním zorném poli. To, co vidím, když mám zavřené oči, bych chtěl umět vyfotit, pokusit se to hluboce analyzovat nebo změřit, ale nemohu. Je to vnitřní zkušenost, vědomí sebe samého a vesmíru, v němž se tohle vědomí nějakou záhadou objevilo.

 

René Descartes slavně oddělil mysl a tělo (cogito, ergo sum – myslím, tedy jsem), ale místo jistoty zanechal propast. Jestliže jsme jen myslící substance, jak vůbec víme, že existuje svět? Jestli jsme tělo, kde se v tělesnosti vzal ten tichý pozorovatel, co vnímá? A to zdaleka není jediná otázka. Můžu si z fleku vymyslet další, až se mi bude hlava točit.

 

  • Je vědomí základní složkou reality, nebo pouhým průvodním jevem (epifenoménem) nějakého neuronálního výboje?
  • A co se stane, když vědomí zmizí – zaniká s ním i realita, nebo jen její svědek?
  • A jakou roli v tom hraje svědomí? Jeho tichý souputník, možná soudce, možná ozvěna univerzální etiky, možná jen kulturní konstrukt zakotvený hluboko v limbickém systému. 

 

 

Fyzické vědomí v mozku 

 

Materialistická věda se na tenhle zážitek "být si vědom něčeho" dívá prostě tak, že my, lidé, jsme fyzikální komplex různých molekul a procesů, jež se vzájemně ovlivňují, a fungují v nutné homeostáze (což je schopnost udržovat stabilní vnitřní prostředí). Také se replikuje a dochází ke zvyšování složitosti, tedy komplexifikaci (doporučuji k tomu knihu Vědomí a realita – Horáček/Drtinová). Naše těla se evolučně vyvíjela a vědomí se vytvořilo jako nová schopnost, předpoklad a výhoda k přežití, něco jako mapování terénu, kdy si nejprve představíme bojiště a na základě toho vyhodnotíme situace, míru nebezpečí a případné důsledky našeho rozhodování.

 

Pokud se pomocí evoluce vyvine něco zcela nového, úplně nová kvalita, jako je právě vědomí, nazývají to vědci emergentním. Materialisté tedy tvrdí, že vědomí je emergentní vlastnost složitých systémů.

 

Neurovědy mluví o tzv. neuronálních korelátech vědomí (NCC), tedy o vzorcích mozkové aktivity, které souvisejí se stavem bdělosti, uvědomění a pozornosti. Víme, že když se určitá oblast mozku poškodí, vědomí se může rozpadnout – ztratíme vnímání poloviny světa nebo i sebe samých jako celistvých bytostí.. Nemohu opomenout také kvantové hypotézy (např. Penrose, Hameroff), které hledají vědomí v kvantové superpozici mikrotubulů v mozkových buňkách – v tajemné říši, kde částice nejsou ani zde, ani tam, dokud je někdo nepozoruje, což pro mě zní spíš jako poezie, jejíž recitaci raději přenechám intelektuálnějším bytostem.

 

Žádný vědec ovšem zatím nedokázal říct, proč to vůbec cítíme. Proč místo pouhého zpracování informací existuje vnitřní prožitek? Z čistě fyzikálního pohledu by totiž mozek mohl fungovat jako počítač – přijímat vstupy, generovat výstupy, reagovat. A přesto zde něco je. Něco, co zakouší bolest, lásku, touhu, barvu, čas. Něco, co se ptá na smysl. Něco, co si uvědomuje samu smrt 

 

 

Vědomí je základní látka vesmíru

 
Kdo nejste na blogu Jerryho Writera poprvé, tak už tušíte, že bytostně upřednostňuji idealistické pojetí světa, nebo mi alespoň přijde úchvatnější. U vědomí tomu není jinak. Idealisté (Berkeley, Schopenhauer, ehm, já) věří, že vědomí je základní látka vesmíru, tedy že hmota je až druhotná, jen stabilizovaná projekce vědomí. Abych použil přirovnání: zatímco materialisté tvrdí, že vědomí je jako plamen vzniklý ze suchého dřeva neuronů, idealisté říkají, že ten oheň tu byl dávno před lesem.
 
 
Esse est percipi, slavný výrok George Berkeleyho znamená: být znamená být vnímán. Všechno, co poznáváme, je filtrováno skrze vědomí. Není možné se z něj vyklonit jako z okna a ověřit, co se děje tam venku. Neexistuje tam venku. Existuje jen tady vevnitř.
 
 
To je vlastně i podstatou mé oblíbené fenomenologie, kterou u nás popularizuje např. Anna Hogenová. Hmota bez vědomí nemůže existovat, protože žádná věc není „věcí o sobě“, ale vždy jen fenoménem ve vědomí. Slovo fenomén má ve vztahu k vědomí jiný význam, než jak jej známe z kultury. Fenomén je jev, to co se člověku ukazuje, a to bez rozlišení, zda se jedná o skutečnost nebo klam.
 
 
Arthur Schopenhauer na tuto myšlenku navázal ještě radikálněji. Tvrdil, že svět je moje představa – nikoli obraz světa, ale jeho samotný základ je vázán na vědomí. Ano, existuje cosi jako „vůle“, iracionální energie, která se zjevuje v různých formách – v kameni, v těle, v touze – ale naše poznání tohoto světa je vždy subjektivní. Každý pokus o objektivitu je jen iluze jinak uspořádané subjektivity.
 
 
Materialismus říká, že svět existuje nezávisle na nás. I kdyby všichni lidé zmizeli, stromy by padaly v lese a hvězdy by svítily dál. Idealismus říká, že bez vědomí není svět – protože svět není „tam“, ale v tom, kdo jej prožívá. 
 
 

Vědomí universa

 

Ještě fantastičtější je pohled vědomí samotného vesmíru. Moderní myslitelé (např. Kastrup nebo Chalmers) mluví o tzv. analytickém idealismu, podle něhož je celé universum jedinou myslí, která si skrze jednotlivé vědomé bytosti vytváří fragmentované výseče sebe sama. Vědomí tedy není výsledek mozku, ale mozek je ztělesněním (nebo zaměřením) vědomí na konkrétní formu reality. 

 

Vždycky, když si tohle představím, zachvátí mě husí kůže jako dotek něčeho, co mě obrovsky přesahuje, ale mohu být věčný, že jsem toho součástí.

 

Z hlediska tohoto pohledu nejsme jednotlivé entity s mozkem, který náhodně zapnul vědomí. Jsme výrony jednoho pole vědomí, které samo sebe reflektuje. Neexistuje nic mimo vědomí. Hmota, prostor i čas jsou až druhotnými konstrukcemi – jako sen, který se nám zdá natolik realistický, až zapomeneme, že spíme. 

 

Vede mě to mimo jiné ke znepokojující otázce: Co když jsme na světě ne proto, abychom ho objevili, ale abychom ho stvořili? A pokud ano, pak je každé vědomí nejen svědkem, ale i tvůrcem reality. A tím se stáváme odpovědní nejen za to, co je, ale za to, jak to vnímáme

 

 

Co je svědomí

 

Jak do toho všeho zapadá svědomí? Zatímco vědomí umožňuje uvědomit si, co se děje, svědomí hodnotí, jaké to je, případně jaké by to mělo být. Zatímco vědomí je záhadou v tom, že vůbec je, svědomí je záhadou v tom, že nás tíží – často v podobě viny, ale i pocitu odpovědnostiDokáže nás probudit uprostřed noci, způsobit záchvat hanby, změnit životní směr – a někdy i ochromit. Často o svědomí mluvíme jako o mravním kompasu, univerzálním hlasu dobra, ale možná je jen ozvěnou výchovy a společnosti.

 

Freud by přesně řekl, že svědomí je část nadjá (Über-Ich), vnitřní hlas autority, která se vytvořila internalizací požadavků rodičů a společnosti. Není to hlas „boží“, ale hlas „výčitek“. Kontrolor, ne prorok. Existencialisté, jako Sartre, odmítají myšlenku vnitřního hlasu daného zvenčí. Svědomí je podle nich důsledkem radikální svobody, protože jsme odsouzeni si vybírat a nést odpovědnost. A právě tato odpovědnost nás drtí. 

 

Svědomí není přikázání, ale úzkost z autenticity.

 

Mě osobně nejvíc oslovuje představa, že svědomí je vnitřní zrcadlo, do nějž se dívá vědomí ve chvíli, kdy si přestane lhát. Je to hlas pravdy v nás. Ne hlas rozumu, ne hlas společnosti, ale hlas, který se ozve, když je něco ne v pořádku, i když nám to nikdo neřekl. Neříká „tohle je špatně“, říká spíš „víš to“. Není to algoritmus. Je to vjem. Vjem toho, že jsme se odchýlili od něčeho hlubšího, co je větší než naše ego, plán nebo strach.

 

 

Síla vědomého záměru

 

Už jsme si řekli, že vědomí je spíš soubor nějakých jevů, fenoménů, které se nám ukazují, a to, co s nimi uděláme, je na nás, včetně toho, zda jim uvěříme, zda je budeme považovat za skutečné nebo iluzorní. Vědomí tedy není pasivní zrcadlo světa, ono tak trochu koketuje s námi samými, chce s námi být v interakci. Husserl tvrdil, že vědomí je vždy intencionální, je vždy vědomím něčeho. Nikdy neexistuje jako prázdná nádoba, je to proud, který směřuje. A protože je to proud, není ustálený. Vědomí neobsahuje svět, ale spíš ho neustále aktualizuje, generuje a přetváří v nekonečném plynutí okamžiků, vztahů, perspektiv.

 

Pozorovatel je neoddělitelný od pozorovaného. Dokud se někdo nedívá, realita je spíše potenciálem než faktem. Jako by se svět zdráhal být světem bez vědomého svědka.

 

Chce se mi toho o vědomí napsat tolik, ale už mě tíží svědomí, že tohle povídání překračuje meze jednoduché úvahy. Jisté je to, že díky vědomí zakoušíme svět, je to životní zážitek a zároveň rozhovor se světem. A když tohle přijmeme, pak už záleží na síle našeho vědomého záměru, co s tím obrazem provedeme. Když jsem byl dítě, myslel jsem si, že svět je daný. Dnes vím, že svět je závislý na stavu vědomí. Když jsem v depresi, svět je tmavší. Když miluju, svět září. Nic se objektivně nezmění, ale všechno je jinak. Ne proto, že by se změnil vesmír, ale protože vědomí, které ho tvoří, se posunulo.

 

A je na našem svědomí, jak s vědomím naložíme. 

 

Možná tedy nejsme pouhými pasažéry ve vlaku zvaném vesmír, ale zároveň i kolejemi, i strojem, i cestujícím. Možná je svět jako kniha, která se píše až ve chvíli, kdy ji čteme. Možná, že realita není absolutní, ale relace, vztah mezi vědomím a tím, co mu je dostupné. Možná neexistuje objektivní svět, jen kolektivně sdílený konsenzus vědomí. A možná právě proto má každý z nás trochu jiný vesmír, protože každý z nás je jiným bodem pohledu.

Author Image

Kdo je Jerry Writer
Toulám se světem médií, tvůrčího psaní, sociálních sítí, literatury a životní filozofie. V životě je pro mě důležitá kreativní činnost, při které mohu svobodně realizovat své nápady a předávat inspiraci nebo druhé motivovat.

Žádné komentáře:

Okomentovat