Jedním z důvodů, proč jsem si kdysi založil blog, bylo vytvoření bezpečného místa, kde budu moci psát o tématech, jež neprobíráme s lidmi na potkání. Otázka subjektivního či objektivního vesmíru je jedna z těch, nad kterou dumám neustále, ale když o ní začnu mluvit, připadám si jako cvok. Jakmile totiž začnete hrabat příliš hluboko, zjistíte, že svět by vlastně neměl existovat, že všechno je pouhá iluze nebo že ani jedna varianta reality není podepřena přesvědčivými důkazy. Možná je to tím, že uvnitř bubliny nedokážeme popsat bublinu samotnou, přesto mám jakési neustálé filozofické nutkání, které mě nutí k jejímu poznání. V jaké to bublině žijeme? Někdy se ale bojím, že bublina při poznání praskne a vesmír se zničí.
Realita jako dilema
Co je vlastně realita? Každý den ji prožíváme, dýcháme ji, dotýkáme se jí, a přesto se zdá, že nám její skutečná podstata stále uniká. Je svět kolem nás pevný, nezávislý na naší přítomnosti, nebo je to všechno jen hra naší mysli, která realitu vytváří a přetváří podle svých pravidel? Otázka, zda je realita objektivní nebo subjektivní, fascinuje filozofy, vědce i běžné smrtelníky po staletí. Možná je to ale právě to neustálé hledání odpovědi, co dává našemu vnímání světa hlubší smysl. Co když realita není jedním nebo druhým, ale něčím, co se skrývá mezi tím, co vidíme, a tím, co si představujeme?
Znáte ten pocit, kdy něco tak banálního, jako třeba šumění listí, najednou vypadá jako největší tajemství světa?
Když začnu mluvit o podstatě reality, lidé se začnou dívat na hodinky nebo hledat únikovou cestu. Čím víc o tom přemýšlím, tím víc mě to pohlcuje. Možná to všechno píšu jen proto, abych se utěšil, že v tom nejsem sám. Pokud vám jde z takových myšlenek také mráz po zádech, děkuji vám – nejspíš žijete ve stejné INFJ bublině.
Objektivní realita
Objektivismus tvrdí, že realita existuje nezávisle na našem vnímání. Její podstata je neměnná, ať už ji někdo pozoruje, nebo ne. Svět existuje podle vlastních pravidel, která nejsou ovlivněna lidskou myslí nebo vědomím. Dávalo by to vlastně smysl, protože planety obíhají kolem slunce, aniž bychom si to uvědomovali. Žádné vědecké experimenty by nebyly platné, pokud by neexistovalo něco jako objektivní kritérium, něco pevného a jasně daného, jako že nebe je modré.
Experimenty prováděné různými lidmi v různých časech vedou ke stejným výsledkům, což naznačuje, že nějaká konzistentní realita existuje. Planety, hvězdy a Země existovaly miliardy let před tím, než se objevil člověk. Je nepravděpodobné, že by jejich existence závisela na lidském vědomí.
Nicméně i samotná věda je závislá na lidském vnímání a interpretaci. Navíc to, že někdo vidí trávu zeleně, neznamená, že ji tak vidí i někdo další – je to jen lidský konsenzus. I když dva lidé vidí stejný objekt, každý ho vnímá jinak. Barvy, zvuky a vůně mohou být pro jednoho příjemné, pro druhého nepříjemné, což naznačuje, že realita je silně ovlivněna subjektivními filtry. Pokud existuje objektivní realita, je jako skála ukrytá pod přílivem – stálá a pevná, ale skrytá pod vlnami našich představ.
A když zajdeme ještě dál, jak víme, že cokoliv, co vnímáme, je skutečné. Kvantová fyzika naznačuje, že pouhé pozorování může změnit výsledek experimentu (např. dvojštěrbinový experiment). To vyvolává otázky, zda je realita skutečně nezávislá na vědomí. Immanuel Kant tvrdil, že nikdy nepoznáme „věc o sobě“ (noumenon), protože vše, co vnímáme, je filtrováno přes naši mysl. Objektivní realita může existovat, ale je nám nepřístupná.
Subjektivní realita
Subjektivní realita vychází z myšlenky, že svět je tvořen naším vědomím a vnímáním. To, co nazýváme realitou, je tedy výhradně produktem mysli – každá bytost si vytváří svůj vlastní svět podle svých myšlenek, pocitů a zkušeností. Tento přístup často nachází podporu ve filozofických směrech jako je subjektivní idealismus či fenomenologie, které zdůrazňují, že vše, co známe, je filtr našeho vlastního vědomí.
Sám jsem byl vždy zastáncem spíše subjektivního světa. Všechno totiž filtrujeme skrze naše vlastní vjemy, zaměřujeme na něco pozornost, volíme si cesty i svou vlastní víru. Zdá se nemožné poznat svět v jeho objektivitě. George Berkeley tvrdil, že svět existuje pouze tehdy, pokud je vnímán (esse est percipi). Bez pozorovatele by realita přestala existovat.
Naše mysl interpretuje, co vidíme, slyšíme a cítíme. Například strach z nebezpečí v lese může být pouhým výplodem naší fantazie, přesto pro nás působí reálně. Ve snech si vytváříme celé světy, postavy a události. Pokud to dokážeme v nevědomém stavu, proč by náš bdělý život nebyl podobným výtvorem mysli? A co takový placebo efekt a nocebo efekt? Ten dokazuje, že víra a očekávání mohou fyzicky ovlivnit tělo a zdraví. Pokud mysl dokáže ovlivnit fyzickou realitu, možná je realita spíše mentální než objektivní.
Realita někde na pomezí
Ačkoli koncept objektivní reality zdůrazňuje neměnnost a univerzalitu světa, její pochopení stále závisí na interpretaci. I vědecké metody, které mají odhalit objektivní pravdu, se zakládají na lidské percepci a konstruktech. Proto zůstává otázka, zda je objektivní realita „čistá“ (nezávislá na vědomí), nebo zda je vždy nějak ovlivněna našimi subjektivními nástroji poznání.
Oproti tomu subjektivní realita nabízí fascinující pohled na to, jak naše mysl ovlivňuje a formuje svět kolem nás. Umožňuje hlubší porozumění tomu, že to, co nazýváme realitou, může být z velké části výsledkem našeho vnímání. Na druhou stranu nás nutí přemýšlet, kde končí hranice subjektivního a začíná něco, co přesahuje naši mysl. Možná je klíčem k pochopení reality uvědomění, že žijeme na pomezí mezi tím, co si tvoříme sami, a tím, co je nám dáno.
Možná tedy realita není ani čistě subjektivní, ani čistě objektivní – je to tanec mezi těmito dvěma póly. Realita si jen tak je a my jsme přijímače, kteří z ní tvoří obraz. Žijeme na hraně mezi dvěma světy jako provazochodci na neviditelném laně.
Oba pohledy mají tedy své mouchy, proto se mi jeví, že pravda bude někde na pomezí. Domnívám se, že subjektivní realita mi sice poskytuje jedinečný pohled na svět, ale ten pohled se odehrává v nějakém objektivním rámci. Jako by realita byla nepopsaná stránka, na kterou postupně malujeme vlastní vjemy a sami si je interpretujeme. Ta neuchopitelná esence zvaná objektivita se pak transformuje do určité výseče reality, takové, kterou potřebujeme vidět, abychom se v realitě vyznali, aby ji naše vlastní myšlení dokázalo zpracovat, podobně jako se děti učí společenské normy. Zasadíme sami sebe do vesmírného měřítka, žijeme v něm, učíme se z něj, ale již nejsme schopní vidět měřítka jiná, vesmírná nebo naopak ty na atomární úrovni. Jakmile už stránku počmáráme, jiné obrázky se stanou nemyslitelné, nemohou se překrývat.
Dostali jsme se do bubliny, jíž se snažíme poznávat pomocí zkušeností, ale neuvědomujeme si, že ta bublina je součástí pěny moře a oceánů, není to v našich silách. Museli bychom naše vědomí zase vyčistit, abychom viděli celou prázdnou stránku, všechny ty potenciality, jež nabízí, ale které jsme dříve ztratili tím, že jsme namalovali právě náš život, a nikoli jiný. Logicky máme čisté vědomí před narozením a věřím, že se zase vyčistí po smrti. Začneme znovu malovat, znovu si usekneme kousek reality a znovu začneme objevovat novou bublinu v oceánu.