Téma vědomí a podstaty reality mě vždycky zajímalo, ale sám jsem se na tuhle problematiku díval spíše z úhlu subjektivního idealismu a než jsem napsal článek o tom, co je vlastně vědomí a svědomí, věděl jsem, že toho budu muset načíst ještě hromadu. Kromě těch klasických filozofů, jako jsou třeba Descartes, Locke, Hume, Platón, Kant, Hegel nebo Schopenhauer, jsem kupodivu nenarazil na moc současných vědeckých či filozofických publikací, spíš na samé ezoterické kraviny. Takže jsem byl moc rád, když se vydal knižní rozhovor s mým oblíbeným psychiatrem Jiřím Horáčkem, který vedla Daniela Drtinová (jako dodavatele titulků pro DVTV mě to moc potěšilo).
Kdo je Jiří Horáček
Jiří Horáček je český psychiatr, neurovědec a profesor na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy, známý především svým výzkumem vztahu mezi mozkem a vědomím. Věnuje se moderní neuroimagingové metodologii (zejména PET a fMRI) a patří k průkopníkům využívání psychedelik (např. psilocybinu nebo ketaminu) v léčbě těžkých depresí a jiných psychických poruch. Jeho práce je významná nejen z hlediska klinického, ale i filozofického – neboť klade otázky, které jdou za hranici biologického redukcionismu a dotýkají se samotné podstaty lidské existence.
Horáček vystupuje veřejně v médiích i na přednáškách, kde upozorňuje na potřebu nového myšlení o vědomí – jako něčem, co možná nevzniká z mozku, ale co realitu spolu-utváří. Je autorem nebo spoluautorem mnoha odborných publikací i popularizačních textů a knih. Doporučuji také spoustu rozhovorů, které jsou dostupné na YouTube.
Vědomí a realita
Snažit se uchopit něco tak neuchopitelného, jako je vědomí, určitě vyžaduje nejen spoustu znalostí o mozku, ale také představivosti, možná vidět až za hranice možného, neboť my sami jsme vědomím snažící se pochopit vědomí. Spíš než samotnou definici v knize naleznete základní teorie a předpoklady, které se s výzkumem vědomí musí spojovat. Zkusím je nějak shrnout:
- Vědomí je „zásadní biologická otázka, která přesahuje biologii“ a je obtížně uchopitelné běžnými vědeckými metodami.
- Vědomí je charakterizované subjektivitou – nikdy nemůžeme plně nahlédnout vědomí druhého, což činí jeho studium metodologicky náročným.
- Vědomí je univerzální vlastností zpracování informací… Vědomí je hřiště, kde testujeme chování, je to mapa reality.
- Vědomí si z reality vybírá – mozek působí spíš jako filtr (nikoli generátor) informací, přetváří realitu podle vlastních modelů.
- Při psychedelickém zážitku dochází ke změnám v myšlení, emocích, někdy i k trvalé změně životní orientace. Psychedelika mají významný terapeutický potenciál, např. v léčbě závislostí.
- Duševní onemocnění nejsou jen chemické dysfunkce mozku, ale změněné vztahy k vlastní realitě, významům a vnímanému smyslu.
Kniha je přínosná tím, že se nesnaží jen filozofovat, ale propojuje výzkum vědomí s poznatky o mozku a otevírá tzv. hard problem vědomí. Ten pojmenoval již filozof David Chalmers a netýká se toho, jak mozek zpracovává informace, ale proč a jak z těchto procesů vůbec vzniká vědomý prožitek (qualia). Ptáme se tedy společně: Jak je možné, že aktivita neuronů vede ke zkušenosti, např. proč vnímáme červenou barvu jako červenou, a ne jen jako elektromagnetickou vlnu o určité frekvenci? Jiří Horáček tento problém neignoruje, ale zůstává ve vědeckém rámci. Neříká "víme, jak vědomí vzniká", spíš říká: "Víme, co se v mozku děje, když vědomí je – a co se děje, když není. Ale samotný přechod od fyzikálního k prožitkovému zůstává záhadou."
Realita není to, co je, ale to, co se nám jeví. A to, co se nám jeví, závisí na našem vědomí.
Mě osobně nejvíc zaujala kapitola o základních vlastnostech vědomí, protože mě dříve ani nenapadlo vědomí těmito rámci vymezovat, přestože to dává naprostý smysl. O ty základní rysy vědomí se s vámi také musím podělit, jsou jimi:
- Je intrinsické – vzniká uvnitř nás a je konečným nositelem sdělení nezávislým na vnějšku
- Je informatické – je nositelem informace
- Je integrované, sjednocené – i když máme různé smysly, myšlenky, vzpomínky, máme jedno vědomí.
- Je temporální – Vědomí plyne. Žijeme v proudu zkušenosti, který má směr, rytmus, význam.
- Je subjektivní – Vědomí je vždy něčí, není objektivně pozorovatelné, lze o něm mluvit jen zevnitř.
Velice zajímavé pasáže jsou také ty, které se týkají změněných stavů vědomí. O různých úrovních vědomí se můžeme dočíst například u Hawkinse a jeho Vzestupu po úrovních vědomí (ačkoli je třeba si udělat vlastní názor, není to věda, ale ukazuje hezky mapu možných vědomých prožitků). Jiří Horáček se naštěstí drží více při zemi. Ve své práci se věnuje tzv. defaultní síti mozku (DMN) – oblasti, která je aktivní při vnitřním myšlení, snění, představách. Právě její vypnutí za pomoci psychedelik nebo hluboké meditace může vést k rozšířenému vnímání, k rozpuštění ega. A to podle něj ukazuje, že běžné vědomí je jen výsek z mnohem širšího spektra možností.
Možná vědomí není něco, co vzniká z hmoty, ale něco, co je dřív než hmota. Co hmotu umožňuje.
Horáček upozorňuje na ztrátu smyslu v moderní společnosti. Deprese podle něj často není chemická porucha, ale ztráta vztahu ke světu, ke smyslu, k vlastní identitě. Terapie by tedy neměla být jen o tabletách, ale o obnovení této vazby – a zde mohou sehrát roli právě psychedelické látky. Popisuje výzkumy s ketaminem a psilocybinem, kde dochází k přímé zkušenosti přesažného vědomí, změně vnímání "já" a v mnoha případech ke znovunalezení směru. Nejde o halucinace, ale o jiný způsob vnímání reality – často hlubší, opravdovější.
Člověk nejlépe pozná realitu tehdy, když pozná sám sebe. A to někdy bolí.
Celou knihou prostupuje zásadní etický apel: věda se musí zbavit arogance. Říká: "Věda je skvělý nástroj, ale nesmí si myslet, že je bohem. Musí si přiznat, že existují věci, které ji přesahují." Nesmí se bát toho, co nemůže změřit. Musí si připustit, že vědomí – stejně jako láska, naděje nebo víra – nelze vměstnat do rovnic. Horáček vyzývá ke spojení vědy s filozofií, spiritualitou, uměním. Ne kvůli ezoterice, ale kvůli úplnějšímu porozumění člověku.
