čtvrtek 10. listopadu 2022

Jsme stále v děloze

0


 

Pokaždé, když se dívám na hvězdy, pohltí mě ta nezměrnost a nepochopitelnost. Nedávno jsem se díval na dokument Hledání nekonečna, který zase po delší době dostatečně uspokojil moji obsesi po vesmíru, a tam padla myšlenka, že vesmír nikdy nepoznáme, protože jsem jeho součástí. Dokážeme poznat jenom věci, na něž se díváme z vnějšku. Nekonečno se skrývá v tom, že i kdyby existovala síť multivesmírů, jeden bude vždy součástí toho dalšího. Jestli takhle svět fakt funguje, není to naprosto úchvatné? Za mě je to jednoznačně důkaz, že se nic neděje náhodou a chaoticky, hvězdy vždy připomínají, že jsme součástí něčeho mnohem, mnohem většího. A v souvislosti s tím mě napadla jedna paralela s příběhem o děloze.



Všechno živé se vyvíjí


Samotná definice života je sama o sobě složitá, protože je-li život pouze něco, co se třeba pohybuje a rozmnožuje, může být živý i samotný oheň. Většina z nás si ale život hraničí tím, že je to doba od okamžiku narození po okamžik smrti.

 

Samotný život se ovšem odvíjí třeba už v děloze. Co je vlastně život pro ještě nenarozené dítě? Co takhle, když se spermie dostala do vajíčka, začala jeho geneze, jeho narození před narozením. Od té doby se plod vyvíjí a roste. Až jednou přestane být plodem. Stane se novorozencem. A my běžně vnímáme, že až v tento okamžik začíná jeho život.

 

Smyslem téhle historiky není nějaká agitka proti interrupcím a podobně, chci jen změnit úhel pohledu. Až se dítě narodí, přestane být tím, čím bylo. Co když je přesně tohle to, co my vnímáme jako smrt. Dá se to i vtipně přirovnat k popisovaným zážitkům posmrtného života: jednoho dne projdeme tunelem, na jehož konci bude světlo a všechno se změní.


Narodíme se do nové podoby, protože jsme se dostatečně vyvinuli.



Svět jako děloha


Připadá nám, že svět kolem nás je jako divočina, ale vesměs je inkubátorem našeho přežití. Vesmírná děloha, která nám poskytuje to, co potřebujeme. Jídlo, pití, vzduch, teplo, poznání. Ano, stárneme a neustále se vyvíjíme. Tentokrát ale není v děloze jenom naše fyzické tělo, ale taktéž naše mysl, naše duchovní podstata.


Většina z nás má na světě více času než 9 měsíců. Máme čas naučit se někým být. Máme čas dělat chyby a učit se z nich. Máme čas prožívat, vnímat, milovat i nenávidět. Máme čas najít smysl našeho života. A jednoho dne, až se dostatečně vyvineme, dostaneme se ven z téhle vesmírné dělohy, možná i spatříme další světlo a tam teprve začne něco, co někdo jiný z námi nepředstavitelné perspektivy bude nazývat životem.


Ale my už to budeme vědět – život tu byl předtím, byl jsem na Zemi, byl jsem v děloze, byl jsem spermie, byl jsem všude. Jenom jsem si to neuvědomoval. Prošli jsme tolika dělohami, jen každá vypadala nějak jinak. A to je vlastně všechno, s čím jsem se chtěl dneska podělit. Jsem součástí životního cyklu a to, co se pro mnohé zdá smrtí, je jenom transformace a přeměna světa.

Author Image

Kdo je Jerry Writer
Toulám se světem médií, tvůrčího psaní, sociálních sítí, literatury a životní filozofie. V životě je pro mě důležitá kreativní činnost, při které mohu svobodně realizovat své nápady a předávat inspiraci nebo druhé motivovat.

Žádné komentáře: