úterý 8. listopadu 2022

Když nevím, co chci, ale vím, co nechci

0


 

V životech nás všech přicházejí chvíle, kdy děláme to, co dělat nechceme. Vědět, že něco nechceme, je vždy snadnější rozpoznat, než přijít na to, co skutečně chceme. Je to tím, že to je ověřené zkušeností. Postupně se tak rozšiřuje seznam věcí, které nechceme, protože jsme narazili, a zdánlivě to vypadá, že se onou vylučovací metodou zužuje cestička k výsledné odpovědi, co vlastně chceme. Myslím, že to ale systémem vylučování variant nefunguje, to bych pojmenoval spíš smířením s tím, co zbylo. Když člověk poznává, co vlastně od života chce, projde si nesčetnými překážkami a rozhodováním a dostává se do nejrůznějších oklik a zacyklení.



Jak zjišťujeme, co nechceme


Moje životní filozofie je postavená na tom, že jsme tady kvůli tomu, abychom poznali sami sebe. Nejsem si jistý, že to jde za jeden pozemský život skutečně zvládnout, takže nevěřím lidem, kteří mi říkají, že jsou mistry v sebepoznání a tvrdí, že sami sebe stoprocentně znají. Někdo tomu říká osud, ale já tomu říkám naprosto systematické učení pomocí zkušeností, a mluvím o tom jevu, kdy vám život připraví takovou výzvu, při níž skutečně poznáváte sami sebe. A to jsou všechny ty pády, smutky, slzy, nemoci, smrti, hádky, probdělé noci, úzkosti, psychické i fyzické bolesti, stesky, lítosti, vzteky, zlosti a chvíle, kdy poznáte, že jste silnější, než jste si dokázali představit, protože jste silní prostě být museli.


Pokud něco ztratíš, ale zároveň najdeš kus sebe, vyhráváš.


Psal jsem o různých oklikách a zacyklení, jimiž procházíme, než zjistíme, co vlastně chceme (a to jen v konkrétní oblasti). Takže jsme zaseklí na tom, že děláme to, co bychom měli. Nebo to, co nechceme dělat, ale musíme. Nebo neděláme to, co bychom chtěli dělat, protože bychom měli dělat něco jiného. Nebo dostaneme to, co jsme chtěli, ale teprve pak zjišťujeme, že to vlastně nechceme. Něco nechceme, ale stejně to děláme, aniž bychom vlastně věděli proč. Něco chceme, ale nejde to. Dostaneme něco, co jsme nechtěli, ale paradoxně jsme zjistili, že to nakonec není tak zlé. A podobnými myšlenkovými procesy zahlcujeme mozek dennodenně. Na konci tak celkem jednoduše umíme říct: "Tohle nechci." Ale jak zjistit, co chci?



Sebepoznání, hodnoty a volby


Často se držím hesla, že člověka nepoznáte podle toho, co dokázal nebo jak je úspěšný, ale podle jeho voleb, rozhodování a hodnot. O hledání sebe sama a řešení toho, co vlastně chceme dělat, už jsem psal v jiných článcích, dneska bych se chtěl ale zaměřit spíše na to, jak se dostat z onoho zacyklení a zjišťování toho, co nechceme, a jak se zaměřovat na trochu jiný cíl.


Ještě je důležité si uvědomit, že hromadu věcí, které nechcemenemusíme. Přistihneme se tak, že něco nechceme, ale stejně to děláme, protože bychom měli. Ale proč bychom měli? Z jakého imperativu k nám hovoří onen "mělbychismus", který nás trápí? Někdy to svádíme na povinnost a zodpovědnost, ve skutečnosti se ale jen bojíme opustit onu komfortní zónu, je to jiný druh odpovědnosti vůči sobě samým, jít za tím, co přirozeně chceme. Tyčíme si cíle, co nám dodává společnost a neznáme svůj vnitřní hlas.


Je to normální, málokdo se opravdu vyzná sám v sobě – jak jsem psal, je to celoživotní meta – takže je snadné dělat to, co se má, co se požaduje, co se chce. Bohužel pro poslušné jedince jenom neposlušnost vykročit z oné nalajnované cesty něco skutečně vypoví o tom, jací jste a co opravdu chcete. Riskovat něco navzdory možným následkům je jediným směrem, jak uskutečnit svá přání.

 

 

Odmítejte

 

Odmítání je úžasný nástroj k tomu, jak si vyšlapat cestičku k sobě samým. Obyčejné slovíčko "ne" dokáže zázraky. Když totiž vedete vnitřní rozhovor, což je mimochodem skvělá autoterapie vedoucí k sebepoznání, zkrátka být sám se sebou, zjistíte, že bez vymezování a odmítání nezjistíte nic. Takže zapomeňte na poučky o neustálém pozitivismu a snahy pochopit celý svět, protože to se nikdy nestane. Negovat neznamená nepřijmout, ale vymezit se. Ulevte si, ušetřete svůj čas a řekněte sami sobě: "Kašlu na to, tohle už nemám zapotřebí." Protože opravdu nemáte.


Potřebujeme věci odmítat, jinak budeme neustále vláčeni mezi vnitřními přáními a tím, co bychom měli; obrazem toho, jací jsme a jací bychom být měli.


Nejlépe je tohle vidět ve vztazích. Nezadaní lidé (konkrétněji ti, co nezadaní být nechtějí) hovoří o tom, že přesně vědí, jakého partnera chtějí, ale nikde nikdo takový není. Jasně, že ne, protože vkládat očekávání, že druzí budou do puntíku splňovat to, co si já myslím, že by měli, je úplně to samé, jako když my sami děláme, co bychom měli, i když nechceme. Takže si myslíme, že víme, jak by měl svět fungovat, ale svět se před námi nepokloní a nezačne hrát podle těchto not. 

 

Ne, my potřebujeme najít svoje místo ve světě, najít sami sebe, a podle toho k sobě pouštět takové lidi, kteří nás takové berou, a tedy i odmítnout ty, kteří se rozčilují, když jsme jiní.



Zvládneš to


Motivační slova "zvládneš to" dokážou zahnat všechny výmluvy. "Chci tohle, ale nemohu, nemám schopnosti, nemám štěstí, nemám peníze, nemám sílu, nemám energii, nejsem dost krásný, chytrý, inteligentní, mám odpovědnost, povinnosti, důležitější věci... bla, bla..." Ale vy přeci něco chcete a vaše sny a touhy jsou důležité. Tohle si zapamatujte: vaše sny a touhy jsou důležité. A nejsou o nic méně důležitější než sny a touhy jiných, stejně tak vaše bolesti a smutky.


Tohle je vaše cesta a když se odhodláte, zvládnete to.


Takže tu máme ještě jedno zacyklení: Možná to totiž není o tom, že nemůžete, ale že nechcete dělat to, co chcete. Když do nás od dětství vkládali nejrůznější požadavky a normy, jací bychom měli být, někteří z nás jednoduše začali mít strach být šťastný. Sabotujeme sami sebe, například syndromem FOBO. V tomhle se mnou možná někteří nebudou souhlasit, ale věřím tomu, že nepotřebujete žádné nástroje a prostředky (krásu, peníze, sílu, inteligenci, talent, dokonalost a miliony dalších společenských požadavků), potřebujete jen odvahu. Odvahu jít sami za sebou, což si samozřejmě vyžádá odsudky, strachy, zakopávání a chyby, ale vy to zvládnete.



Co vlastně chci


Kdykoli píšu nějaký článek, nepíšu ho jenom pro vás. V první řadě to dělám pro sebe, protože chci. Protože psaním o takových věcech si člověk třídí mysl a poznává se. A zároveň miluju ten pocit sdílení takových úvah, neboť vím, že se v nich nezmítám sám, ale jednou se k nim dostane úplně každý. Vědět, co chceme, je totiž v životě děsně důležité. Když se to nesnažíme zjistit a zaměřujeme se jen na to, co nechceme, neskutečné kvantum našeho cenného času se bude točit jen okolo toho, co nechceme.


A teď možná pár šoků na závěr: Že něco chcete, neznamená, že to dostanete, i když se snažíte. Vždycky to ale můžete zkusit, a to je to, co zvládnete. Že víte, co chcete, neznamená, že je to pro vás dobré. Život vám nikdy jen tak nenabídne to, co chcete, ale to, co potřebujete. To, co chcete, nemusí být to, co potřebujete. To, že nemáte to, co chcete, je možná to nejlepší, co vás potkalo, protože právě díky tomu poznáváte kus sebe. To, že nemáte to, co chcete, neznamená, že váš život stojí za nic. Když víte, co chcete, znamená to, že je váš život někam nasměrován, podle vašich pravidel, a už to samo o sobě je úspěch. Už to totiž není cesta toho, že máte něco, co nechcete, ale je to cesta, která má smysl. Jdete za něčím konkrétním, motivovaně děláte něco pro něco, co je pro vás důležité.

Author Image

Kdo je Jerry Writer
Toulám se světem médií, tvůrčího psaní, sociálních sítí, literatury a životní filozofie. V životě je pro mě důležitá kreativní činnost, při které mohu svobodně realizovat své nápady a předávat inspiraci nebo druhé motivovat.

Žádné komentáře: