středa 17. listopadu 2021

Rozum versus cit aneb řídit se hlavou, nebo srdcem?

0


 

Život je zvláště v otázkách volby válečným polem mezi tím, co bychom měli a co bychom mohli, co cítíme a čemu rozumíme. Vášně a city jsou někdy ve křížku s rozumem a logikou. Zatímco srdce značí cit, mozek zase racionální složku. Měli bychom se pouštět bez rozmyslu směrem, kam nás tlačí srdce, nebo se držet spíše v bezpečí rozvážného jednání? Hledání harmonie mezi tím, kterou složku naší duše poslechnout, může být celkem obtížné.

 

 

Vztah rozumu a citu

 

Přestože se rozum a cit mohou zdát rovnocennými volbami, není tomu úplně tak. Naše duševní pochody vycházející z emocí jsou jakýmisi signály, které nám dává naše tělo. Rozum se pak stará o jejich interpretaci a porozumění. Metaforicky řečeno: srdce se projevuje, mozek na něj reaguje. Jedno lze tedy označit za příčinu nějakých vnitřních pochodů, druhé za jejich následné vyhodnocení.


Vidíme-li tedy dilema, zda se rozhodnout rozumem či citem, nemůžeme si vybrat buď jedno, nebo druhé. V mnoha ohledech se může zdát, že jednáme bez rozmyslu, ve skutečnosti jde však vždy o upřednostnění nějaké hodnoty před jinou. Jakékoli rozhodnutí tak v sobě obsahuje jak citovou emoci, tak její rozumovou interpretaci.

 

Kdyby rozum vládl samostatně, nikdy bychom nedělali to, co skutečně chceme, a nikdy bychom se nemohli stát tím, kým bychom chtěli být. Vyjádření nás samých se vždy skrývá v emocích. Kdyby samostatně vládl jenom cit, byl by to plamen, který nás nakonec pohltí, protože náhodné a nerozmyšlené jednání s sebou přináší nepředvídatelné a nevědomé reakce.

Jakékoliv složité rozhodování je složité spíše proto, že nejdříve potřebujeme vědět, co je skutečným vyjádřením nás samých, co opravdu chceme. Zpravidla se rozhodujeme podle toho, o čem si myslíme, že je pro nás nejlepší, což je mnohdy dost relativní. 



Jak používat srdce s mozkem?


Veškeré naše jednání je vyjádřením toho, o čem přemýšlíme, čemu věříme, jací jsme. To, co považujeme za jednání z rozumu, je často výsledkem hodnocení našich zkušeností, vzpomínek i vypočítavosti. Je to skoro jako rozhodovat se na základě komfortní zóny. Problém může být v tom, že v životě se posouváme, poznáváme sami sebe a poznáváme svět spíše na základě pocitů. Rozum se snaží často pocity potlačovat a vyhodnocovat je jako nedůležité.


Své pocity bychom však měli respektovat a zcela přijímat. To ony nám skutečně udávají směr a vedou nás za našimi sny. Život je o prožívání těchto snů i přesto, že se mohou zdát komukoli nesmyslné. Pocity nikdy nelžou, prostě tady jsou. Rozum však může vyhodnocovat různě, chce nás možná uchránit před riziky a nebezpečím, což je ale zřídkakdy přesně to, co v životě potřebujeme. Obecně je lidstvo trochu zazděno v představě, že stagnace je bezpečná, zatímco růst problém, což platí možná v krátkodobém horizontu, v tom dlouhodobém je to ale přesně naopak.

 

Někdy máme takový strach přijmout, co cítíme, že odmítáme svou vlastní pravdu. Jakákoli pravda se však dá vyjádřit citlivě, byť ji strastiplný rozum zatlouká.

To, co nám působí problémy, nejsou naše pocity. Nemohou být špatné – jsou, jaké jsou. Problémy způsobuje to, jak je analyzujeme, jak s nimi nakládáme, Pocity jsou reálné, ostatní je racionální konstrukce, která nám udává jejich důležitost, míru odvahy své pocity poslouchat a jednat podle nich. Samy o sobě nejsou city správné nebo špatné, rozdíl je však ve způsobu jejich vyjádření a nakládání s nimi. Můžeme je vyslyšet, nebo je potlačovat, ignorovat nebo banalizovat. Všechno se ale nakonec projevuje v tom, jak jednáme a jací jsme.

 

Všechny ty sňatky z rozumu, práce pro peníze, nakupování pro oslnění druhých, upravování sebe samých pro potěšení někoho jiného než sebe samých, vystudované prestižní školy, neustálé myšlenky na budoucnost a názory ostatních vedou ke stresu, nespavosti, pocitům, že jsem nesvůj, k depresím a k celkové nenaplaněnosti, ať už ve vztazích, kariéře nebo i při trávení volného času. Věřte tomu, že vaše emoce moc dobře ví, co vás naplňuje, byť se to rozumově může zdát jinak.

 


O vytěsnění citů


Ve společnosti, která nám vnucuje myslet pouze pozitivně, se často bojíme vést rozhovor sami se sebou, narazíme-li v naší duši na něco negativního. Máme tendence vidět se pouze v dobrém světle. Pravdou je, že negativní pocity nelze vytěsnit. Pokud je nijak nevyjádříme, nezbavíme se jich. Způsob, jakým vyjadřujeme negativní emoce, však sám o sobě negativní být nemusí, a ani destruktivní.


Negativitu, kterou uchováváme uvnitř sebe, necháváme užírat naše vlastní tělo. Negativita přitom existuje jen proto, aby ukázala část naší duše, která potřebuje být vyslyšena a vyléčena. Může být vyjádřená úplně stejně jako pozitivita. Neznamená to, že kolem sebe pliveme jedy, ale že si přiznáme, že je potřeba na něčem zapracovat. Často se to týká strachu, vzteku nebo závisti.

 

Jako idealista se vždy rozhoduji, jaký z něčeho mám pocit, jak na mě něco nebo někdo působí, teprve poté se rozhoduji. Zatím mě tahle strategie nikdy nezklamala. Je důležité ptát se pravidelně na to, zda to, co děláte, je v souladu s vámi samými.

Rozum často vyhodnocuje věci, jaké by měly být, jak se věci normálně řeší. City jsou založené na přirozenosti, kdy něco děláme ve chvílích, kdy se nesnažíme být normální, kdy se snažíme být zkrátka sami sebou bez konstruktů toho, jací bychom měli být. To, jací bychom měli být, není to, jací jsme, a tak je to naprosto v pořádku. Rozeznávejme to, co nám někdo externě vložil do mysli, a co jsme opravdu my sami. My sami jsme zodpovědní za svůj život, ne naši partneři, rodiče, kamarádi, společnost, všelijací gurové, celebrity nebo předhazované vzory.

Author Image

Kdo je Jerry Writer
Jsem exemplář člověka. Jsem tvor seslaný na třetí planetu od Slunce. Jsem lovec odpovědí. Jsem dýchající maso, krev a kost. Jsem technicky stejný jako vy. To, co nás skutečně rozděluje, je naše myšlení a perspektiva.

Žádné komentáře:

Okomentovat