čtvrtek 1. července 2021

Jsem normální? Aneb co je a není normální

0

 


Snaha být normální se považuje za přirozenou, dokud člověk nezjistí, že některé normální věci vlastně vůbec přirozené nejsou. Naopak spousta lidí potlačuje svou přirozenost, aby naplnila očekávání jakési normy, která říká, jací bychom měli být, co bychom měli dělat, jak bychom se měli chovat, co bychom měli cítit, nebo dokonce s kým bychom měli spát nebo na co bychom měli a neměli myslet. Je vlastně úplně jednoduché přejít od nesplnitelných požadavků normality k naprostému sebezatracení.



Co je normální?


Řídit se normalitou nedává smysl, protože na samotnou definici se můžeme dívat z několika úhlů pohledu. Nejčastěji se za normální považuje to, co dělá statistická většina. Od toho se pak odvíjí pojem norma, tedy nějakého pravidla, zvyku či typického uspořádání společnosti. Společnost v pojetí normy ovšem hraje zásadní roli, protože tyto pravidla, zvyky a charakteristické znaky se zkrátka odvíjí od kultury, historie, vzdělání, sociálního zázemí či majetku.

 

Jinými slovy, za normální lidé považují to, co za normální považuje určitá sociální skupina. Ta nám často od narození vštěpuje, co je dobré a špatné nebo vhodné a nevhodné. Zatímco někde je normální ukazovat tělo, jinde je třeba být zahalený. Odvíjí se to mnohdy od celkové mentality společnosti a jejího politického uspořádání. Totalitní a konzervativní systémy vyžadují mnohem více normy než ty liberální a demokratické. 

 

Možná i proto v Česku vzniká často mezigenerační propast mezi lidmi, kteří většinu svého života žili za dob komunismu, a těmi, kdož jsou zvyklí na svobodu vyjádření, i za cenu toho, že nebudou splňovat většinovou normu – může se jednat o způsoby sebeprezentace jako oblékání a tweetování, ale i potlačení normativních konzervativních pravidel, které určují nejrůznější společenské role správného člověka (například správného muže, manžela, zaměstnance, kamaráda, milence, občana, syna).

 

Ano, z hlediska statistiky je normální studovat, nosit kravatu, oženit se, mít děti, vydělávat nebo si půjčit na hypotéku, být slušný a spořádaný, zkrátka dokonalý. Neboť kdo následuje cestu normality, dříve či později zjistí, že existuje nějaký požadavek, který se mu splnit nedaří. A pak se tu objeví řada lidí, kteří si neváží toho, co mají, protože se stydí za to, čím se od normality odlišují. Jsou jimi narvaná terapeutická sezení.

 

Je normální být normální?

 

Být normální je nemožné, protože normalita je stejně jako hromada dalších abstraktních pojmů zcela subjektivní záležitost. To, co je normální v naší rodině, je jinde považované za nevhodné. To, co my odsuzujeme, jiní milují. A bohužel je zde také hromada lidí, kteří věří tomu, že normální je pouze jejich pohled na svět a všechno ostatní je podle nich nenormální, i když by to bylo většinové.

 

  • Je normální být zdravý, ale od jistého věku už ne.
  • Je normální nezabíjet, pokud se nejedná o akt sebeobrany či spravedlnosti.
  • Je normální, když volíme vítěze, dokud vítěz nezpůsobí válku.
  • Je normální vykořisťovat přírodu, dokud se nestane nenormální katastrofa

 

I z normality si tedy navymýšlíme spoustu výjimek, kdy platí a kdy neplatí. Odpověď na výše uvedenou otázku, zda je normální být normální, je dichotomní. Ne, protože nelze vyhovět požadavkům všech norem. A ano, protože je normální těmto požadavkům v různých případech nevyhovovat. V konečném důsledku je soud normality závislý jen na lidech kolem nás a na přesvědčeních, které jsme si od nich převzali a uvěřili jim. Někdy se tak stane, že za normální se považuje nedělat nic, co by odporovalo zavedené normě, i když už je zastaralá a neprospěšná. Zapomínáme na to, že normu jsme si vymysleli my sami a stejně tak my sami s ní můžeme dynamicky hýbat.

 


Jsem normální?


Že nejsem normální, jsem si uvědomil už docela dávno. Začíná to takovým tím pocitem, kdy člověk nikam nezapadá, kdy hledá a nenachází, kdy si sám sobě přijde odporný, protože nedokáže to, co jiní dokázali. Člověk se nedokáže přizpůsobit nebo smířit s vnějšími podmínkami. To se děje zejména proto, že se nedokáže smířit sám se sebou, se svými chybami a nedokonalostmi. Nutno dodat, že dneska je všechno jinak. Stačilo zkrátka přijmout fakt, že svět nikdy není zcela normální a ty podivné věci začít spíše obdivovat, protože vesměs máloco zajímavé, je skutečně všední.

 

Věřím, že cesta, jak docílit jakési životní vyrovnanosti (ale záměrně neužívám slovo norma), je vždycky skrze pravdivé poznání a smíření. Smíření s tím, že je normální chybovat a mít chyby, odlišovat se nebo neuspět ve světě, který je plný naprosto debilních norem.

 

Další věc je, že pojetí normality je tak sebevykradené, že dnes se bere za normu být něčím výjimečný a neustále něco dokazovat, což se právě z onoho statistického pohledu jeví jako neuskutečnitelný cíl. A přitom se nabízí naprosto jednoduchá cesta: vykašlat se na to neustálé přemítání, jaké co je, a chovat se podle hodnot, které nám zkrátka přijdou smysluplné. 

 

I když budeme konat to, co dává smysl všem lidem okolo, nikdy to nebude "normální", když to nebude smysluplné pro nás. Vnitřní individualita strčí kolektivní nesmysl do kapsy. Vždycky.

 

Jsem tedy zastánce nikoli sociokulturního, statistického či normativního pojetí normality, ale toho funkčního pojetí. Funkční pojetí je takové, které přispívá ke stabilitě a optimálnímu fungování ať už jedince nebo společnosti. Normalita je tedy způsob, jakým se dosahuje určitého cíle či naplnění potřeby, přičemž ty závisejí na našich vlastních hodnotách. To, že se dle našich hodnot něco nesprávného vyskytuje často (například rakovina, smutek, hádky, pravopisné chyby), neznamená to, že to musí být za normální považováno.

 

Moje osobní pojetí normálnosti se tak mění v závislosti na mých myšlenkách a činech. Osobně nepovažuji za normální chvíle, při nichž jsem pociťoval jakékoli sebezapření, kdy se vzdaluji od představ o člověku, kterým chci být.

 


Jak tedy poznám, co je ještě normální, a co už ne?


Už jsme si řekli, že společenské a osobní normy se mohou velmi často lišit. Budete-li celý život chodit s modrými vlasy, už to pro vás bude normální, zatímco jiní se budou neustále divit. Za osobní normu se obvykle však nestydíme, často si ji sami vybíráme. Někdy se ale můžeme stydět za to, co sami o sobě víme. Když skutečně poznáváme sami sebe, možná narazíme na zákoutí, kdy pochybujeme sami o sobě, jestli třeba nejsme zlí, divní, úchylní nebo nějak nemocní. 


Odpovědi nalezneme zase jenom ve svém vlastním sebeurčení a funkčním pojetí normality. Je to, co dělám někomu prospěšné? Dělá mě to šťastným? Dělá to šťastné ty, s nimiž to praktikuji? A pokud je to společná aktivita, souhlasím s tím já i ostatní? Pomáhám tím, nebo ubližuji? Je to má soukromá záležitost, nebo je to něco, co bych měl dávat na odiv? 

 

Činnosti, které nás dělají šťastnými a jsou vlastně bezpečné a zdravé, kterými nikoho neomezujeme ani jimi neobtěžujeme, zřejmě zase tak nenormální ve funkčním pojetí nebudou. Můžeme se pozastavit nad tím, proč se chováme tak, jak se chováme, neboť všechno má nějaké příčiny, ale nemusíme se trápit tím, že jsme jiní ani se z toho nemusíme léčit, abychom vyhověli veškerým požadavkům, co se na nás sypou. Pokud nás však něco trápí, nenechávejme si to pro sebe, i kdybychom měli vyhledat odbornou pomoc. Je potřeba na sobě pracovat, abychom si mohli říct, že nemusíme být normální, abychom byli šťastní, a že si opravdu tu kravatu kolem krku vázat nemusíme.

Author Image

Kdo je Jerry Writer
Jsem exemplář člověka. Jsem tvor seslaný na třetí planetu od Slunce. Jsem lovec odpovědí. Jsem dýchající maso, krev a kost. Jsem technicky stejný jako vy. To, co nás skutečně rozděluje, je naše myšlení a perspektiva.

Žádné komentáře:

Okomentovat