K dnešnímu článku mě trochu vyburcovala diskuze nad tím, zda má, nebo nemá být povinná matematika u školních maturit. Na začátek bych chtěl zmínit, že jsem pro co nejmenší zásah státního aparátu do občanských svobod, mezi které počítám také to, zda se maturant může rozhodnout, kterému předmětu se věnovat chce a s kterým bude nadále trávit svůj čas.
Povinný předmět není ukazatelem úrovně školství
Použiji malý zdravotnický příměr. V naší společnosti jsme zvyklí léčit nemoci teprve ve chvíli, kdy se začnou nějak projevovat. Až nás začnou omezovat jejich symptomy, rozhodneme se je léčit. Potíž je v tom, že léčíme zase jenom ty dané symptomy a nedíváme se na celé tělo komplexně. A stejné je to i v diskuzi o našem vzdělávacím systému. "Úroveň maturity se snížila, zavedeme povinnou matematiku." Není však problém s tím, jak se to všechno učí?
Já si třeba
nemyslím, že maturita z matematiky je to, co by určovalo vzdělanost
člověka a její význam nevidím vyšší než význam společenských
věd, jazyků nebo historie, které jsou podle mě zásadnější v obecné "manipulativnosti" člověka a
politickém přehledu, jehož absence pak vede k tomu, v jakém stavu se nacházíme. Sám jsem rád, že
jsem nemusel z matematiky maturovat, protože jsem se mohl soustředit na
obory, kterým jsem se v nadcházejících vysokých školách opravdu věnoval,
což byly jazyky a společenské vědy.
Dodnes si vzpomínám na překvapení – nebo spíše obrovský šok – mé učitelky matematiky na gymnáziu, že jsem odmaturoval s vyznamenáním, když jsem byl u ní kolikrát rád za čtyřky. Možná mi ale prostě jen šlo to, v čem jsem viděl svoji budoucnost.
Povinná matematika už u nás není také pěkně dlouho, takže krom toho, že se vytvoří dvojí metr pro ty,
kteří ji mít museli, a ty, kteří ne, se to jen stává dalším nástrojem
státu, jak nakazovat lidem, kteří už v této době většinou tuší, kam
směřují, co mají dělat, čemu se věnovat, jak naložit se svým časem apod.
Jestliže se úroveň maturantů snižuje, pak to není nepovinnou
matematikou, ale tím, jak je naše vzdělávání zaostalé (např. oproti
severským zemím).
Svobodu volby bych tedy maturantům ponechal. Sám jednoduše vím, že bych s matematikou ztrácel čas, který bych zúročil v jiném odvětví, které mi jde a které mě baví.
Část společnosti se ale domnívá, že jsme si nejspíš všichni rovni v našich znalostech a schopnostech, v tom, v čem jsme dobří, a tak by se měli všichni profilovat v tom stejném odvětví, jinak si nedovedu vysvětlit, proč se cítí být oprávněni odepírat někomu možnost zdokonalovat se v tom, co mu skutečně jde. Zavedení další povinnosti nezpůsobí vyšší úroveň našeho školství, stejně tak ho lze těžko srovnávat se školstvím v jiných státech, kde je koncipován jinak celý vzdělávací systém. Nemohu si odpustit poznámku, že je to zkrátka jen komunistický přežitek.
Jaké předměty by měly být povinné?
V diskuzi o tom, co by měl každý člověk znát, je pro mě obtížné srovnávat, který předmět nám dá do života nejvíc, ale minimálně jazyk, kterým se dorozumíváme, je určitě něco, co prostupuje úplně vším. Schopnost komunikace, vyjádření, vystavení argumentu či koncipování textu tak, aby dával smysl, je třeba pro mě klíčové nejen v odborném odvětví, ale také v našich osobních životech.
Bohužel povinnosti a byrokracie se ve společnosti stávají náplastí na to, když se někdo nerozhoduje podle všeobecně platných, zajetých či tradičních norem. Stahují z lidí zodpovědnost za svá rozhodnutí, což některým vyhovuje, protože buď tvrdí, že za komunistů se žilo lépe nebo protože vzít zodpovědnost za své volby stále vyžaduje nějaký stupeň aktivity. Jen prosím ty, kterým vyhovuje, že za ně stát rozhoduje, ať se ze svých názorů nesnaží vytvořit platnou normu pro všechny, protože všichni jsme jiní a naše společnost je diferencovaná nejen dle vzdělání, schopností či nadání, ale především dle osobitosti.
Samozřejmě, že bychom všichni měli mít povědomí o světě kolem nás, mít všeobecný přehled, jenže nasazení logaritmů tohle nezmění, spíše jenom více odradí ty, kteří prostě smýšlejí jinak. Není tak obtížné složit maturitu i z předmětu, který nemáme rádi, ovšem stále se ptám: proč? Vzdělanost naší společnosti nezachrání jedna zkouška na konci, ale způsob, jakým se předmět učí po celá léta a motivace studenta se v něm dále profilovat. Nezaměřujme se na symptomy, ale na celý systém, protože možná ten může za to, kolik lidí určité předměty nesnáší nebo je nebaví.
Zajímáte se o podobné myšlenky? Přečtěte si také můj článek Jaké poselství mi předal náš vzdělávací systém.
