Kdysi jsem se ptal, k čemu nám je všechno to vzdělání, které nám vtloukali do hlav. Proč se učit azbuku, když se i v rodném jazyce mlčí o závažných problémech? K čemu jsou rovnice, logaritmy a diskriminanty, když jsou důležité věci nevyčíslitelné? A proč se učit zeměpisnou mapu, chemické vzorečky nebo anatomii těla, když nežijou lidé spokojený život? Základní škola mi dala hrstku namemorovaných pouček, pár schopností – abych si dokázal něco přečíst a vypočítat – avšak nejvíc jsem se naučil ve chvíli, kdy mi došlo, že ty největší společenské hodnoty popírá.
Vzdělávací dvojí metr
Všichni říkají, že lidé by si měli být ve společnosti rovni,
ale nejdříve si musí projít školním sítem ti vzdělanější a intelektuálně
nadanější. Máme si prý pomáhat, ale v první řadě spolu musíme soupeřit o
to, kdo má lepší výsledky. Jen ti první dostanou největší odměnu. Každý je
přeci jedinečný, ale nejdřív musí uspět v testu tvořeném pro celé masy,
rozvoj individuálních schopností se tím od počátku upozaďuje.
Podle sedmi
ctností máme být pokorní, štědří, přejícní, mírumilovní, cudní, střídmí a
činorodí, ale nejdřív se musíme starat především o naše vlastní výsledky, aby
z nás něco mohlo být; závidět ostatním, když jsou jejich výsledky lepší; hněvat
se, když se nám nedaří a upadnout v lenost, když ztrácíme naději a
motivaci, protože naše schopnosti dokola nedosahují hodnot, jak by měly podle
společenského měřítka. Tohle všechno nás tento vzdělávací systém učí.
Co se člověk učí versus to, co vidí kolem sebe
Takže jsem se vzdělával v oblasti dat, statistiky,
faktech a číslech, ale zároveň jsem viděl šikanu všude kolem sebe, lhostejnost
ostatních k tomu se vůbec něco učit a zesměšňování všech těch morálních a
etických hodnot, na kterých by společnost prý měla stát.
Neexistují předměty o
tom, jak bychom se jako lidé mohli rozvíjet, jak je důležité vůbec nějaké
hodnoty mít, jak být osobitou bytostí s vlastním způsobem nahlížení na
svět, jak řešit konflikty mírumilovně, jak se starat o druhé, jak navazovat
vztahy, které by dávaly smysl… a dalo by se v tomto výčtu pokračovat.
„Kupte si od nás čísla, písmenka a znaménka za cenu vašeho marného času, jenž nedokážete výhodněji zužitkovat! A nebudete litovat, neboť chytří lidé mluví jen o číslech, znaménkách a písmenkách, a vy se mezi ně touto koupí vmísíte a budete oplývat inteligencí. A vaše sousedka bude závidět, což je to, oč vám jde, a bude potichu pravit: ‚Ach, můj soused je tak inteligentní, a zajisté má taktéž vysokou školu a mnoho peněz po kapsách, jež mu jsou nazbyt. Kéž bych byla stejně tak úspěšná!‘ Strávíte-li koupí našeho produktu ještě několik marných let navíc, prodáme vám zdarma obrovskou sumu chemických vzorečků, což se vyplatí!“
Nabiflovanost a inteligence není to samé
Proto mají ve škole dobrý prospěch ti, co nečinně sedí
v lavicích a raději mlčí, neboť nepotřebují slyšet další povyk o hledání
kartonových krabic, pod nimiž by mohli bez vědomostí přespávat. Doma se pak
nazpaměť naučí slova, kterým sami nerozumí a dostanou jedničku.
Navzdory tomu
mají někteří lotři větší štěstí, než vzorní žáci, neboť vědí, co chtějí – znají
přesně podobu vítězných pohárů, vše dělají s naprostým přesvědčením,
neohlížejí se kolem sebe a neberou povinnosti jako pohon pro úspěch v životě. A
přesně mířenými myšlenkami řídí své životy, tudíž není vždy špatné být lotrem,
pokud chce člověk něčeho dosáhnout za každou cenu, za jakoukoli oběť.
Co jsem se tedy naučil
Když se ohlédnu zpátky, většinu všech těch pouček ze školy
jsem již dávno zapomněl. To, co mě tento systém ale precizně naučil, bylo:
- jak se stát rybou plavající v proudu a co nejtišeji doplavat co nejdál
- jak vydržet poslouchat věci, které nechci, aniž bych na sobě dal znát to, co si opravdu myslím
- jak mluvit tak, aby to vypadalo, že něco vím
- jak manipulovat s druhými a využívat ostatní, až budu v úzkých
- jak být dokonalý oportunista
Ve společnosti nás učili, že není důležité vyhrát, nýbrž
zúčastnit se, ale jakmile prohráli, tak se vztekali a byli mrzutí, jako by
ztratili něco cenného, co jim již nikdo nevrátí. Učili nás, jak je důležitá
cudnost, ale sami měli plno nesmyslných vztahů jen pro potěšení. Učili nás, jak
máme být štědří a střídmí, ale o kus dál trpí děti hlady. Učili nás pokoře, ale
roztodivné celebrity a sportovci mají větší prestiž než lékaři či učitelé. Všichni mě tvarovali a domestikovali jako pravěkého psa, protože oni sami byli tvarováni a domestikováni.
Kritizovat umí kdekdo
Když se zaposloucháme, uslyšíme, že kritizuje společnost
kdekdo, ale stejně tak se lidé vzájemně utvrzují ve starých a nefunkčních
konceptech, předávají si způsoby myšlení z generace na generaci, sestávají
v nesmyslných tradicích, a tak kritika zůstává jen dalším slovem bez
nutnosti měnit se.
Jak bychom to mohli změnit? Myslíte si, že nelze změnit společnost? Ale co když můžete změnit sami sebe a být příkladem, který chcete ve společnosti vidět? Každá velká změna začíná změnou myšlenky, to už jsem se naučil při cestě životem. Musí se začít od nejmenších věcí, aby se změnily věci velké.
Jak bychom to mohli změnit? Myslíte si, že nelze změnit společnost? Ale co když můžete změnit sami sebe a být příkladem, který chcete ve společnosti vidět? Každá velká změna začíná změnou myšlenky, to už jsem se naučil při cestě životem. Musí se začít od nejmenších věcí, aby se změnily věci velké.
Můžeme začít tím, že nebudeme lpět na tom, co nás učili a vezmeme si jen to, co je pro nás přínosné. Najdeme v tom smetí pouček a pokrytectví naše vlastní lidství a začneme žít způsobem, který nás udělá šťastnými. Společnost sice někdy holt nechce, abychom byli šťastní, bohudík ale štěstí na okolní společnosti zase tolik nezávisí.
Zajímáte se o podobné myšlenky? Rádi přemýšlíte o světě? Přečtěte si také mou knihu Lovec hledá odpovědi.
