Co je scholastika aneb lze dokázat existenci Boha?

Existenci Boha se filozofové pokoušeli dokazovat po celá staletí. Člověk přirozeně hledá vysvětlení počátku, uspořádání i smyslu světa a představa jeho inteligentního stvořitele nabízí jednu z možných odpovědí. Mně osobně byl vždy bližší panteistický pojem Boha jako přírody, vesmírného řádu či samotného veškerenstva – Boha, který nestojí mimo svět, ale je s ním totožný. V obou případech však vzniká stejný problém: jak může konečné lidské vědomí poznat něco, co má překračovat veškerou možnou zkušenost? Já sám nemám důvod pokládat existenci Boha za pravděpodobnější než jeho neexistenci. Než však důkazy Boha odmítneme, musíme se podívat, co vlastně dokazují, z jakých předpokladů vycházejí a zda je jejich závěrem skutečně Bůh, jakého známe z náboženství.

 

 

Co je scholastika

 

Scholastika není jednotné filozofické učení, ale především způsob myšlení a argumentace, který se rozvíjel ve středověkých klášterních a katedrálních školách a později na univerzitách. Jejím cílem bylo systematicky promýšlet křesťanskou víru pomocí logiky a pojmů převzatých zejména z antické filozofie. Scholastici se pokoušeli ukázat, že pravdy zjevené náboženstvím nejsou v rozporu s rozumem a že některé z nich lze rozumem dokonce samostatně dokázat.

 

Šlo tedy podle mě o trochu zvláštní postup, kdy nejdříve byla nějaká myšlenka o Bohu jako základ, místo aby se k ní postupně rozumově dospělo, což hraničí s tím, že šlo spíše o přání otce myšlenky než skutečnou možnost něco dokázat. Pro mnohé je totiž bolestivé zpochybnit něco, co jim dodává životní naději, a právě proto existují náboženství, která sázejí na ničím nepodložená dogmata.

 

Výchozí pozice scholastiků se tedy lišila od novodobých skeptiků tím, že existence Boha pro ně zpravidla nebyla otevřenou otázkou, u níž by stejně připadaly v úvahu obě odpovědi. Bůh představoval základ skutečnosti a předmětem sporu bylo spíše to, nakolik jej dokážeme poznat přirozeným rozumem a kde už musíme spoléhat na víru a zjevení. Nutno říct, že víra sice určovala celkový rámec uvažování, uvnitř tohoto rámce ale probíhaly skutečné filozofické spory. Ani scholastici se například neshodovali na tom, zda a jak lze existenci Boha dokázat.

 

 

Kdo se pokoušel dokázat Boha a jak uspěl

 

Anselm z Canterbury vycházel ze samotného pojmu Boha jako bytosti, nad kterou si nelze představit nic dokonalejšího. Kdyby existovala pouze v mysli, mohla by být ještě dokonalejší tím, že by existovala také ve skutečnosti. Z pouhé definice však těžko plyne skutečná existence. Podobně bychom si mohli vymyslet nejdokonalejší ostrov a tvrdit, že právě proto musí někde být.

 

Tomáš Akvinský proto postupoval opačně: od pohybu, příčinnosti a uspořádání světa dospěl k prvnímu hybateli či nutnému jsoucnu. Ani tím ale ještě nedokázal osobního Boha křesťanství. První příčina nemusí být vševědoucí, dokonale dobrá ani se nemusí zajímat o lidské jednání. Mezi počátkem všeho a Bohem náboženství zůstává mezera, kterou samotný důkaz nepřeklene.

 

A jsme zase na začátku, protože samotný pojem Boha může znamenat různé věci. Teismus chápe Boha jako osobního tvůrce, který může do světa zasahovat. Deismus připouští stvořitele, jenž svět uvedl do pohybu, ale dále do něj nevstupuje. Panteismus ztotožňuje Boha s přírodou nebo veškerenstvem, zatímco podle panenteismu je svět součástí Boha, ale Bůh jej zároveň přesahuje. Polyteistická náboženství zase počítají s větším množstvím bohů.

 

Důkaz prvotní příčiny by proto mohl nanejvýš ukázat, že svět má nějaký základ. Neříká však automaticky, zda jde o vědomou bytost, přírodní zákon, vesmírný řád nebo samotné bytí. Už ve výchozí definici Boha tak často nenápadně předpokládáme to, co chceme teprve dokázat.

 

 

Změna perspektivy aneb kam sahá poznání

 

Novověcí empiristé se už neptali pouze na to, zda Bůh existuje, ale především na to, odkud pochází naše poznání. Jestliže všechny naše myšlenky vycházejí ze zkušenosti, můžeme poznat něco, co naši možnou zkušenost přesahuje?

 

John Locke odmítal vrozené ideje, přesto považoval Boží existenci za dokazatelnou. Z vlastní existence usuzoval, že něco nemůže vzniknout z ničeho, a proto musí existovat věčná prvotní příčina. Protože člověk myslí, měla být tato příčina rovněž myslící. Locke však tímto závěrem překročil zkušenost, kterou předtím učinil základem poznání. Nevidíme totiž vznik světa ani jeho první příčinu.

 

George Berkeley zašel ještě dál a odmítl existenci hmoty nezávislé na vnímání. Protože si své smyslové vjemy nevytváříme sami, musel je podle něj způsobovat jiný a nekonečně mocnější duch, tedy onen Bůh. Ten zároveň zajišťuje, že všichni zakoušíme pravidelný a společný svět. Berkeley tak odstranil nepoznatelnou hmotu, ale nahradil ji stejně nepozorovatelným Bohem.

 

Nejdůslednější byl nejspíš David Hume. Podle něj ve světě nevnímáme samotnou příčinnost, ale pouze opakování: po jedné události pravidelně následuje jiná. Jestliže však nepoznáváme nutné spojení ani mezi běžnými jevy, nemůžeme z existence světa bezpečně usoudit na jeho prvotní příčinu.

 

Stejně problematické je přirovnání vesmíru k hodinám (koncept Williama Paleyho), které musejí mít svého hodináře. O vzniku hodin máme zkušenost, o vzniku vesmírů nikoli. I kdyby svět měl inteligentního původce, nic nedokazuje, že byl jediný, všemocný nebo dokonale dobrý. Hume tím neprokázal, že Bůh neexistuje. Ukázal pouze, že jeho existenci nedokážeme odvodit ze zkušenosti tak snadno, jak si předchozí filozofové představovali.

 

Kant potom kritiku završil tvrzením, že existence není vlastnost, kterou bychom mohli vložit už do pojmu Boha. Ani z první příčiny či uspořádání světa podle něj nelze přeskočit k nutné a nejdokonalejší bytosti. Bůh může být přirozenou ideou lidského rozumu a předmětem víry, nikoli však předmětem teoretického poznání.

 

 

Co plyne ze scholastiky

 

Scholastika se pro mě stala slepou větví filozofie. Připomíná řešení rovnice, u níž si výsledek napíšeme předem a potom tak dlouho přesouváme čísla, až nám konečně vyjde. Řekneme si, že Bůh existuje a teď jen vymysleme dostatečně učený postup, který to potvrdí. A věřte mi, že bych chtěl taky dokázat, že moje intuice je správná, ale po čtení empiristů a fenomenologů člověku dojde, že kam nesahá zkušenost, tam může sahat jen víra.

 

To neznamená, že každý věřící pouze podvádí sám sebe. Motivace argumentu sama o sobě nerozhoduje, zda je argument pravdivý. Ale je dobré položit si nepříjemnou otázku: Dospěl jsem k Bohu tímto argumentem, nebo jsem argument přijal proto, že už v Boha věřím? U většiny lidí bude upřímná odpověď spíš ta druhá a za mě je i pádným důvodem, proč nevěřit v náboženství.

 

Nevidím Boha jako dokonale nutný mechanismus přírody, v němž se všechno muselo odehrát právě tak, jak se to odehrálo, a člověk si svou svobodu pouze namlouvá. Bůh pro mě znamená spíše celek skutečnosti a možná i univerzální vědomí, jehož jsme jednotlivými perspektivami. Můj panteismus se proto mísí se subjektivním idealismem, fenomenologií i existencialismem. Svět nikdy nepoznáváme zvenčí, ale vždy jej prožíváme z konkrétního vědomí, rozhodujeme se v něm a dáváme mu význam.

 

Možná jsme součástí jednoho celku, ale nechci z nás dělat pouhá ozubená kolečka ve vesmírném stroji. Jestli se tomu ještě říká panteismus, dobře. A jestli pro to filozofové potřebují delší název, je to jejich problém. Dnešním scholastickým okénkem chci jen říct, že získáváním nových perspektiv si my sami budujeme svoje zázemí, ukotvujeme se ve vcelku chaotickém světě a poznáváme, kdo vlastně jsme. A takový je podle mě náš úkol na téhle planetě: vytvořit sebe ze světa, ať už je jeho podstata jakákoliv, ať už Bůh existuje, nebo nikoliv.