Po Lockovi, Berkeleym a Humovi se každý filozof neodmyslitelně přesune ke Kantovi a jeho Kritika čistého rozumu opravdu není jednoduché čtení. S Kantem jsem strávil měsíce (takže to dneska bude delší), mnohokrát jsem se ztrácel v pojmosloví, ale protože už jsem díky sekundární literatuře tušil, kam bude mířit, věděl jsem, že se tentokrát nebudu ptát, co je svět a co o něm můžeme vědět, ale přejdu k otázkám, jak je vůbec možné, že něco jako svět lze zakoušet a poznávat. Podle Huma jsme pouhými pasivními přijímači dojmů, což Kant zajímavě zpochybňuje. Aby se nám vůbec mohl ukázat jakýkoli uspořádaný svět, musí už naše mysl disponovat určitými formami, podle nichž zkušenost skládá. Právě o nich chci dnes psát, protože znamenají jediné: Není něco jako objektivní a subjektivní realita, je to spojená nádoba, naše vědomí musí spoluutvářet zkušenost světa!
Kdo byl Immanuel Kant
Immanuel Kant (1724–1804) byl německý filozof z Královce, města, s nímž spojil prakticky celý svůj život. Proslul až poměrně pozdě, přestože se filozofii, přírodním vědám a univerzitní výuce věnoval dlouhá desetiletí. Jeho životopis často působí téměř komicky uspořádaně: bývá popisován jako člověk pravidelného režimu, přesných návyků a každodenních procházek, podle nichž si prý obyvatelé města mohli řídit hodiny. Za touto skoro karikaturní spořádaností však vznikalo dílo, které mělo rozložit dosavadní jistoty evropské filozofie.
O čem je Kritika čistého rozumu
Název může působit, jako by Kant chtěl lidský rozum odsoudit nebo prohlásit za nespolehlivý. Ve skutečnosti slovo "kritika" používá spíše ve významu přezkoumání jeho schopností a hranic. Nejdřív chce zjistit, co rozum skutečně dokáže, než mu dovolí dělat velkolepé závěry o Bohu, duši nebo absolutní povaze reality. Jeho základní otázka zní: Jak můžeme mít poznání, které je nutné a obecné, a přitom nerozebírá jen význam slov, ale skutečně něco přidává k našemu vědění? Jinými slovy: jak jsou možné syntetické soudy a priori? Právě kvůli této otázce se Kant nejdříve obrací k samotnému subjektu, který poznává.
Namísto představy, že se naše poznání musí zcela přizpůsobovat věcem, zkouší opačnou možnost: co když se věci, nakolik je vůbec můžeme poznávat, musejí přizpůsobovat podmínkám naší mysli?
Poznání začíná zkušeností, ALE nepochází celé ze zkušenosti
Bez zkušenosti bychom nic nepoznali. Kdyby na nás svět nijak nepůsobil, nebylo by co vnímat, promýšlet ani pojmenovávat. Jenže Kant odmítá představu, že je naše mysl pouhou prázdnou tabulí (tabula rasa Johna Locka), na kterou zkušenost postupně zapisuje všechen obsah. Rozlišuje mezi empirickým poznáním (ze zkušenosti) a poznáním a priori. Ze zkušenosti zjišťuji například to, že venku prší, že stůl je dřevěný nebo že určitá věc má určitou váhu. Apriorní poznání naproti tomu není odvozené z jednotlivých zkušeností, ale představuje něco, co musí být přítomné už v samotném způsobu, jakým zkušenost vzniká.
To neznamená, že se člověk rodí s hotovou zásobou informací o světě. Kant tvrdí pouze to, že abychom vůbec mohli něco vnímat, spojovat a poznávat, musí naše mysl již fungovat podle určitých základních forem.
S tím souvisí jeho rozlišení analytických a syntetických soudů. Analytický soud pouze vysvětluje něco, co už je obsaženo v samotném pojmu: když řeknu, že těleso je rozprostraněné, pouze rozbaluji, co pojmem tělesa myslím. Syntetický soud naopak poznání rozšiřuje: když řeknu, že těleso je těžké, přidávám mu vlastnost, která z jeho pojmu samotného nevyplývá. Kanta zajímají především syntetické soudy a priori, tedy poznatky, které naše vědění rozšiřují, a přitom mají platit nutně. Právě kvůli nim musí hledat něco, co zkušenosti nepřebíráme, ale co do jejího poznávání přinášíme sami. To máme jen na úvod!
Prostor a čas jsou formy našeho vnímání
První zásadní otřes přichází ve chvíli, kdy Kant začne rozebírat prostor a čas. Kdykoli něco vnímáme, vnímáme to někde a někdy. Kniha leží na stole přede mnou, tedy v prostoru. Nejdřív otočím jednu stránku a potom druhou, je tedy v čase. Kant tvrdí, že prostor a čas nemůžeme získat až pozorováním světa, protože už každé pozorování je předpokládá. Abych mohl vnímat dvě věci jako ležící vedle sebe, musím je už zachytit prostorově; abych mohl vnímat změnu nebo následnost, musím je už zachytit časově.
Prostor a čas jsou proto podle Kanta apriorní formy našeho vnímání: nejsou konkrétními poznatky o světě, ale podmínkami, díky nimž se nám vůbec něco může ukázat. Neznamená to, že si je vymýšlíme nebo že svět kolem nás není skutečný. Znamená to, že jakýkoli svět, který můžeme poznat, je pro nás vždy světem v prostoru a čase. Intuitivně se zdá samozřejmé, že věci jsou prostorové a události časové i bez nás, jenže cokoli bychom pro toto tvrzení použili jako důkaz, už by opět byla pouze naše zkušenost, a ta se nikdy nemůže odehrávat jinak než v prostoru a čase.
Kategorie: formy, kterými mysl spojuje zkušenost
Moje oblíbená pasáž, protože v ní Kant pitvá zkušenost vědomí do hloubky. Jak už víme, prostor a čas podle Kanta vysvětlují, jak se nám něco může ukázat, samy však ještě nestačí k tomu, abychom něco poznali jako věc, událost nebo zákonitý vztah. Smysly nám mohou dodat barvu, tvar, pohyb a následnost, ale aby z těchto vjemů vznikl svět, musí je naše mysl určitým způsobem spojovat.
Těmto základním způsobům spojování Kant říká čisté rozvažovací pojmy neboli kategorie. Nejsou to konkrétní pojmy jako strom, člověk nebo kámen, které získáváme ze zkušenosti. Jsou to obecné formy, bez nichž bychom vůbec nemohli něco poznávat jako jeden předmět, jako trvající věc, jako příčinu nebo jako skutečnost. Jakým způsobem se to děje, Kant převedl do zajímavé tabulky:
| Oblast | Kategorie | Význam |
|---|---|---|
| Kvantita | jednota, mnohost, veškerost | Něco poznáváme jako jednu věc, více věcí nebo celek. |
| Kvalita | realita, negace, limitace | Něco klademe jako jsoucí, popíráme nebo vymezujeme jeho omezení. |
| Relace | substance a vlastnost, příčina a účinek, vzájemnost | Něco trvá, něco něco způsobuje nebo na sebe věci působí navzájem. |
| Modalita | možnost a nemožnost, existence a neexistence, nutnost a nahodilost | Něco může být, skutečně je, nebo musí být. |
Něco na nás působí a poskytuje nám materiál vnímání. Samotný materiál nestačí. Bez kategorií by tu nebyl poznaný svět věcí, dějů a vztahů, ale pouze neuspořádaná rozmanitost dojmů.
Mysl používá kategorie při syntéze, tedy při spojování jednotlivých vjemů do jedné zkušenosti. Když se dívám na strom, nevnímám jen odděleně barvu, tvar, větve a listy, ale jeden předmět. Když kámen rozbije okno, nevnímám jen dvě po sobě jdoucí změny, ale událost spojenou příčinou a účinkem. Aby však různé vjemy tvořily jednu zkušenost, musí zároveň patřit jednomu vědomí. Kant to vyjadřuje větou, že "Já myslím" musí moci doprovázet všechny mé představy. Připomíná mi tím Descarta a jeho slavné "myslím, tedy jsem", ale zároveň jeho postup obrací: nejdřív si podle Kanta nejsme jistí pouze sami sebou a teprve potom vnějším světem. Abych totiž mohl vnímat, že se moje myšlenky a pocity v čase mění, potřebuji něco trvalejšího mimo sebe, vůči čemu jejich změnu rozpoznám.
Co lze poznat a kde začínají klamy rozumu
Kant rozděluje svou knihu na dvě velké části. V první zkoumá, jak může vznikat platné poznání zkušenosti: jak mysl používá prostor, čas a kategorie, aby z vjemů vytvořila uspořádaný svět. Této části říká transcendentální analytika. Slovo transcendentální tu neznamená nic mystického nebo nadpřirozeného. Kant jím označuje zkoumání toho, co musí naše mysl předem umožňovat, aby vůbec mohla vzniknout zkušenost světa. Ve druhé sleduje, co se stane, když rozum překročí zkušenost a začne rozhodovat o duši, světě jako celku a Bohu. Této části říká transcendentální dialektika, protože v ní odhaluje zdánlivě přesvědčivé, ale chybné závěry rozumu.
Svět, který poznáváme prostřednictvím prostoru, času a kategorií, nazývá Kant světem jevů. Jev ale neznamená klam nebo iluzi, nýbrž skutečnost tak, jak se může ukázat lidskému poznání. O věcech takových, jaké jsou samy o sobě nezávisle na našich formách vnímání, nemůžeme nic poznat. Tady mi do Kanta neustále vstupoval Berkeley, který rovnou tvrdil, že svět existuje pouze ve vědomí. Kant je opatrnější: z toho, že všechno poznáváme jen v rámci vědomí, podle něj ještě nevyplývá, že mimo vědomí nic neexistuje.
Prostor, čas a další podmínky poznání podle něj nepopisují věci takové, jaké jsou samy o sobě, ale svět, který v nich zakoušíme, je přesto skutečný, společný a podléhá objektivním zákonitostem. Jev tedy není soukromá představa ani sen, nýbrž jediná podoba skutečnosti, kterou můžeme poznávat.
Tři velké ideje čistého rozumu
Rozvažování podle Kanta spojuje jednotlivé vjemy a vytváří z nich uspořádanou zkušenost. Rozum však chce vždycky pokračovat dál: od jedné příčiny k další, od jedné podmínky k jiné, dokud nenajde úplný základ, který už sám na ničem dalším nezávisí. Takovému základu Kant říká nepodmíněný. Z této potřeby vznikají tři velké ideje čistého rozumu. Samy o sobě nejsou chybou. Problém nastává teprve tehdy, když s nimi začneme zacházet jako s věcmi, které jsme skutečně poznali.
- První je duše (Kant ji označuje jako psychologickou ideu), tedy představa jednotného a trvalého „já“, kterému patří všechny naše myšlenky a vjemy. Kant souhlasí, že různé zkušenosti musejí být spojeny v jednom vědomí, jinak by nevznikl souvislý život, ale jen roztříštěný proud dojmů. Z toho však ještě nelze dokázat, že duše je jednoduchá, nehmotná a nesmrtelná věc. Rozum se zde dopouští paralogismu, tedy zdánlivě správné, ale ve skutečnosti chybné úvahy: z toho, že musí existovat jednota vědomí, neoprávněně odvodí, jakou povahu má duše sama o sobě.
- Druhá je svět jako úplný celek (Kant ji nazývá kosmologickou ideou). Právě zde se rozum dostává do antinomií, tedy sporů, v nichž lze zdánlivě přesvědčivě obhájit dvě protikladná tvrzení: svět má počátek, nebo je nekonečný; hmota se skládá z posledních částí, nebo je stále dělitelná; existuje svoboda, nebo vše podléhá přírodním příčinám; existuje nutný základ, nebo je všechno podmíněné. Kant ale nevybírá jednoduše jednu stranu.
- U prvních dvou sporů ukazuje, že je špatně položená už samotná otázka, protože se světem zacházíme jako s hotovou věcí o sobě, ačkoli jej nikdy nezakoušíme jako dokončený celek. Naše poznání má vždy konečný rozsah, jeho hranice však není hranicí světa: v hledání dřívějších stavů, vzdálenějších oblastí nebo menších částí můžeme pokračovat neurčitě dál, aniž bychom tím dokázali, že je svět hotově nekonečný.
- U sporů o svobodu a nutnou bytost Kant připouští, že obě strany mohou platit z různých hledisek: ve světě jevů vše podléhá přírodním podmínkám, ale tím ještě není vyloučena svoboda nebo nepodmíněný základ mimo naši zkušenost. Kosmologická idea proto svět jako celek nepopisuje, ale regulativně řídí poznání: nabádá nás, abychom od každého jevu hledali další podmínky a žádnou dosavadní hranici svévolně neprohlásili za absolutní konec.
- Třetí je Bůh (Kant mluví o teologické ideji), tedy představa nejvyššího základu veškeré skutečnosti. Rozum k ní směřuje proto, že nechce nechat řadu příčin a podmínek otevřenou bez konce a hledá něco, co už žádný další důvod nepotřebuje. Kant připouští, že si takový základ můžeme myslet, označuje ho ale jako inteligibilní, tedy dostupný pouze myšlení, nikoli smyslové zkušenosti. Z toho, že si Boha nebo nutný základ světa dokážeme představit, však ještě neplyne, že jsme dokázali jeho existenci.
- Kant proto odmítá tradiční důkazy Boha. Z pouhého pojmu nejdokonalejší bytosti nelze odvodit její existenci, protože existence není další vlastností, kterou bychom mohli k pojmu přidat. Ani z existence nahodilého světa nelze bezpečně dojít k nutné bytosti. A uspořádanost přírody může nanejvýš naznačovat jakéhosi architekta, nikoli dokázat všemohoucího Boha, který svět stvořil. Kant tím netvrdí, že Bůh neexistuje, pouze že jeho existenci nemůžeme teoretickým rozumem poznat ani dokázat.
Duše, svět a Bůh tak nejsou nesmyslné otázky, ale přirozené cíle rozumu, který se neustále snaží překročit hranice toho, co můžeme skutečně poznat. Tyto ideje nemají konstitutivní význam: neukazují nám předměty, o nichž bychom získali nové vědění. Mohou však mít význam regulativní, protože vedou naše poznání k větší jednotě, soustavnosti a hledání stále hlubších souvislostí. Chyba tedy nevzniká tím, že o duši, světě nebo Bohu přemýšlíme, ale tím, že své myšlenky zaměníme za poznání skutečnosti samotné.
Jak má tedy rozum se svým poznáním zacházet
Co ve mně Kant zanechal
Kant mě přesvědčil především v tom, že náš kontakt se světem není pasivním přijímáním nějaké hotové reality. Prostor, čas i způsoby, jimiž spojujeme vjemy, ukazují, že zkušenost vzniká až ve vztahu mezi světem a vědomím. Tím zapadl do mého dosavadního směřování k idealismu a fenomenologii: skutečnost nezpochybňuji, ale nevěřím, že se k ní můžeme dostat jinak než prostřednictvím způsobu, jakým se nám ukazuje.
Zároveň ze mě Kant neudělal úplného kantovce. Pořád mi připadá příliš rychlé tvrdit, že veškerou formu zkušenosti přináší výhradně mysl. Možná nevychází pouze z vědomí ani pouze ze světa, ale vzniká až v jejich vzájemném vztahu. Právě zde pro mě zůstává otevřený prostor mezi Lockem, Berkeleym a Kantem: Locke mi připomíná, že bez zkušenosti nepoznáme nic, Berkeley že svět nikdy nezakoušíme mimo vědomí a Kant že vědomí rozhodně není jen prázdná nádoba.
Nejbližší mi tak zůstává myšlenka, že nepoznáváme ontologii samotnou, tedy skutečnost takovou, jaká je nezávisle na nás, ale vždy pouze její lidskou, vědomím spoluutvářenou podobu. Objektivní a subjektivní realita pro mě proto nejsou dva oddělené světy, ale dvě strany jediné zkušenosti.
