Jak jsme se zasnoubili jako gay pár

 

Po více než 11 letech to pro nás nebyl nějaký nový začátek, jen další "ano" životu, který chceme strávit spolu. Byla to vlastně celkem rychlá chvilka, ale krásná vzpomínka. Než k žádosti došlo, měl jsem ale docela hodně otázek ohledně toho, jak to provedeme. U stejnopohlavních párů nemají žádosti tak tradiční nalinkování. Kdo koho požádá? Mám koupit prsten, nebo třeba hodinky? A neměli bychom mít prsteny oba? Jak to celé vlastně provést? 

 

 

Proč jsme se chtěli zasnoubit

 

Nejsme pár, který by vyloženě lpěl na oficiálních symbolikách manželství. Nám vždycky stačilo, že jsme prostě spolu, a nepotřebovali jsme žádný papír, který by jakože dokazoval naši lásku. Tu už jsme si dokázali tím vším, čím jsme si spolu prošli a tím, že jsme nakonec vždy zvolili být spolu. Věřím, že vztah je o každodenní volbě být s tím, koho milujeme, ale především o péči a budování vztahu. Takže proč jsme se vlastně chtěli zasnoubit?

 

O svatbě jsme se bavili už mnohokrát, nikoli tedy z romantických pohnutek, ale spíše z těch praktických. Nelíbil se nám institut registrovaného partnerství, které vesměs nezaručovalo žádná práva podobná manželství, nezaručovalo společné příjmení, nárok znát zdravotní stav, společné jmění, dědictví a podobně. Od roku 2026 se však institut registrovaného partnerství změnil pouze na "partnerství" a většina práv, kromě adopce dětí, byla narovnána. A nám to začalo dávat mnohem větší smysl, přestože bychom samozřejmě ocenili, kdyby naše "manželství" nebylo před státem pořád druhé kategorie.

 

Bavili jsme se už předem o tom, kdo by koho požádal. Zpočátku jsem byl trochu ješitný, že musím být já ten požádaný, já se přeci dožadovat nebudu (z legrace), ale když jsem zjistil, jak byl přítel bezradný ohledně toho, jak by se takové zásnuby měly vlastně provést, došlo mi, že vlastně bude lepší, když to vezmu na sebe, když na něj nebudu klást nároky, aby splnil nějaká má očekávání. 

 

Takže jsem pronesl, že bych tedy někdy "někoho" požádal já, ale že by mě ten dotyčný nesměl odmítnout – haha, nějaká pojistka být přeci musela! 

 

 

Jak jsem to tedy naplánoval 

 

Svého přítele jsem požádal o ruku na Madeiře. Chtěl jsem, aby to bylo někde v přírodě, na nějakém hezkém, ne úplně běžném místě. Původně jsem chtěl zásnuby naplánovat přímo na výročí, ale ten den jsme přiletěli a byli jsme úplně vyčerpaní. Navíc jsem chtěl najít nějaké hezké místo, kde nebude moc lidí, aby to byla chvilka jen pro nás dva, a to trvalo několik dalších dní.

 

V kufru už jsem měl připravený prsten. Předtím jsem přemýšlel také o hodinkách, protože už jsme prsteny nosili, ale nakonec jsem se rozhodl pro klasiku, protože jsem objevil české studio Singularity, které vyrábí prsteny, co mě na první dobrou uchvátily. Vybíral jsem něco, co by symbolizovalo krásu v obyčejnosti a každodennosti, co možná vypadá na první pohled ne zcela perfektně, nese známky toho, že si něčím prošlo, ale právě v tom je to jedinečné, silné. Tenhle design tu představu prostě splnil. Koupil jsem pro přítele ten zlatý.

 

 

 

Asi čtvrtý den na Madeiře jsme se večer procházeli po pláži nedaleko Funchalu a narazili jsme na krásnou jeskyni, o které jsem psal na konci článku o Madeiře. Došlo mi, že právě tam je to ideální místo položit tu zásadní otázku. Zaonačil jsem to tak, že se tam jen vyfotíme. Líbilo se mi, jak byl přítel nakonec překvapený. Když jsme se tam pak opravdu zastavili, najednou jsem byl nervóznější, než jsem čekal. Pamatuju si hlavně ten zvláštní pocit, že se na pár vteřin všechno kolem ztišilo a já si uvědomil, že si ten okamžik budu pamatovat celý život. Řekl jsem mu, že po těch společných letech bychom to mohli někam posunout a po překvapení a frázi "Fakt, jo?", řekl i to pověstné "ano" :-)

 

 

 

 

Rád si ten okamžik znovu přehrávám. Myslím, že se to nakonec docela povedlo, až na to, že jsem vybral špatnou velikost prstenu. Při zařizování výměny jsem si ale řekl, proč bych já taky neměl mít nějaký prsten, zvlášť když se mi tak líbí, takže jsem do košíku přihodil ještě jeden, tentokrát ten platinový, abychom neměli úplně stejný a vynikla pořád naše individualita (pro nás přeci zásnubami svoboda nekončí), ale zároveň ve stejném stylu. A tyhle prsteny už budeme mít i jako svatební.

 

 

Vyhlídky na svatbu

 

A co se týká samotné svatby, my nikdy nechtěli žádnou velikánskou oslavu. Pro nás by bylo takové plánování spíše stresem, zároveň nechceme být ani středem pozornosti, raději zase někam vycestujeme. Takže naše svatba bude nejspíš naprosto komorní a úřednická, abychom prostě před státem nebyli jako dva cizí lidé a třeba budu mít dvojité příjmení. Možná to pak jen oslavíme v různých rodinných a přátelských kruzích, ale tak, abychom na každého měli čas, nemuseli vše plánovat půl roku dopředu a řešit nepřeberné finance na jeden jediný den.

 

Lepší než vyhlídky na svatbu jsou vyhlídky na ten společný život, který nás ještě čeká. 

 

Dnešním článkem jsem se chtěl jenom podělit s touto osobní radostí a třeba jen inspirovat další páry, co o zásnubách přemýšlejí, že to vlastně nemusí být žádná věda, jen je to prostě hezké. A děkujeme všem, kteří nám to přejí, takové množství krásných zpráv jsme ani nečekali. Láska je láska.