14 malebných míst v Toskánsku a Benátsku

 

Už skoro tradičně odlétáme s přítelem v období Velikonoc do naší oblíbené Itálie. Letenky bývají za pakatel, takže jste tam za chvíli, a hotely přes Booking nabízejí levné pokoje i blízko těch nejznámějších památek. Už jsem vám kdysi psal o naší cestě do Milána a Bergama, do Neapolského zálivu či do Boloni, Rimini a San Marina, ale spoustu našich cest jsem vynechal a říkal si, že je spojím někdy do příspěvku o Toskánsku a Benátsku, jinak by tu Itálie zaspamovala další destinace. Tak tady to máme.

 

1) Pisa

Pisa je zvláštní tím, že ji celý svět zredukoval na jednu chybu. Šikmá věž, která se začala naklánět už během stavby, dnes stojí jako symbol, který by bez té chyby vůbec nikoho nezajímal. Je na tom něco až ironického – dokonalost nikoho nevzrušuje, ale jakmile se něco vychýlí, stane se z toho legenda.

Jakmile se člověk vzdálí od Piazza dei Miracoli, kde se všichni snaží „držet věž na fotce“, město se najednou ztiší a začne dávat větší smysl. Podél Arna už to není atrakce, ale normální život – oprýskané domy, ticho, zvláštní melancholie. Pisa tak balancuje mezi turistickým kýčem a něčím mnohem opravdovějším oproti větším italským městům. 

 

2) Lucca

Lucca mě z italských měst překvapila asi nejvíc. Na první pohled nepůsobí tak okázale jako jiná toskánská města, ale možná právě proto funguje. Je uzavřená v hradbách, které se nikdy nezbořily, jen se proměnily v klidnou promenádu plnou stromů. Člověk po nich může chodit nebo jet na kole a mít celé město pod sebou, aniž by měl pocit, že někam spěchá. Lucca nepůsobí jako atrakce, spíš jako prostor, kde se prostě žije.

Oválné Piazza dell’Anfiteatro, postavené na základech římského amfiteátru, nepůsobí jako historická kuriozita, ale jako normální součást města. Úzké ulice, tlumené barvy domů. Lucca je tichá, ale ne prázdná – spíš soustředěná sama do sebe. V Lucce jsem si opravdu řekl, že bych si tam dokázal představit bydlet.

 

3) Cinque Terre

Cinque Terre je přesně ten typ místa, které člověk zná z fotek tak dlouho, až má pocit, že ho vlastně nemůže ničím překvapit. A pak tam přijede a zjistí, že realita je ještě absurdněji krásná. Barevné domy nalepené na útesech, moře, které se o ně rozbíjí, a mezi tím úzké stezky, kde má člověk pocit, že stačí jeden špatný krok a skončí dole.

Cinque Terre tvoří pět vesnic – Monterosso al Mare, Vernazza, Corniglia, Manarola a Riomaggiore – rozesetých podél strmého ligurského pobřeží. Spojuje je železniční trať vytesaná do skal, po které jezdí vlaky v krátkých intervalech, a také síť turistických stezek, z nichž nejznámější je Sentiero Azzurro. Celá oblast je národním parkem a zároveň památkou UNESCO, což je na jednu stranu ochrana, na druhou permanentní nápor lidí. Existuje i tzv. Cinque Terre Card, která umožňuje neomezené cestování vlakem mezi vesnicemi a vstup na placené úseky stezek – cena se pohybuje zhruba kolem 18–32 € na den podle sezóny.

Tady jsme si dali náš oblíbený pistáciový croissant s cappucinem. Měli jsme podle místních obrovské štěstí, že nás na pobřeží nezachytily obrovské davy turistů. Hodně jsem četl o tom, že to umí zkazit zážitek, proto určitě doporučuji vyrazit sem ve všední den (my byli ve středu) a před sezónou (my byli před velikonočními svátky).

 

4) Florencie

Kolébka renesance, místo, kde tvořili Michelangelo, Leonardo da Vinci nebo Botticelli, a kde se rodila moderní představa o člověku jako středu světa. Dominantou je katedrála Santa Maria del Fiore s Brunelleschiho kupolí, která dodnes působí jako architektonický manifest ega, a známý most Ponte Vecchio.

Měl jsem to štěstí, že jsem navštívil Florencii již podruhé, takže jsem se zaměřil na to, co jsem při první návštěvě nestihl, a to byly vyhlášené galerie. Uffizi jsou obrovské, téměř vyčerpávající. Botticelliho Zrození Venuše, Leonardo, Caravaggio, sály plné děl, která člověk zná, ale ve skutečnosti je nikdy pořádně neviděl. Accademia je naopak sevřenější a všechno se v ní točí kolem Michelangelova Davida. Socha, která je tak dokonalá, až působí neklidně, protože člověk ví, že tohle už se nedá překonat, jen obdivovat.

 

5) Řím a Vatikán

Všechny cesty vedou do hlavního města Itálie. Řím není jenom město, ale vrstva na vrstvě. Antika, středověk, baroko, chaos současnosti. Všechno přes sebe, bez snahy to nějak uhladit. Koloseum, Forum Romanum, Pantheon, Fontána di Trevi… místa, která člověk zná tak dlouho, až působí téměř banálně, dokud před nimi nestojí. A pak vám tady dojde, že to není o památkách, ale o měřítku. Vatikán je také zvláštní kontrast. Nejmenší stát na světě a zároveň jedno z nejmocnějších symbolických center vůbec. Bazilika svatého Petra a Sixtinská kaple jsou pak jasnými majestátními favority.

 

6) San Gimignano

San Gimignano působí jako město, které se zaseklo v čase a už se neobtěžovalo pohnout dál. Je proslulé svými věžemi, které vypadají jako středověké mrakodrapy. Kdysi jich tu stálo přes sedmdesát, dnes jich zůstalo čtrnáct, ale i to stačí, aby silueta města vypadala spíš jako kulisa než realita. Ve středověku byly symbolem moci a bohatství, dnes jsou spíš připomínkou toho, jak moc lidé vždycky chtěli být vidět. Úzké kamenné ulice, náměstí Piazza della Cisterna, výhledy do toskánské krajiny – všechno působí až podezřele esteticky, jako by to někdo navrhl pro fotografy.  

 

7) Monteriggioni

Monteriggioni je ikonické opevnění mezi toskánskými vinicemi. Malé opevněné městečko obehnané kruhovou hradbou s věžemi, které vypadají, jako by je někdo postavil jako kulisu. A vlastně to tak je, jen ne pro film, ale pro moji oblíbenou počítačovou hru. Právě tady jsem si okamžitě vzpomněl na Assassin’s Creed II, kde Monteriggioni funguje jako útočiště Ezia Auditoriho. Člověk tam stojí a má skoro nutkání lézt po hradbách. 

 

8) Castellina in Chianti

Castellina in Chianti na mě působila jako zvláštně vyvážené místo, tedy malebné, útulné, a přitom ne mrtvé. Úzké uličky, malé náměstí, parčík, hrad, podzemní chodba Via delle Volte, ale i moderní kavárny, které tam nepůsobí rušivě, spíš přirozeně doplňují celek. Všechno je tu nějak klidné, usazené, bez potřeby se předvádět. A pak víno – člověk je uprostřed Chianti, kde degustace nepůsobí jako atrakce, ale jako něco, co k tomu místu prostě patří. Castellina není dramatická ani ohromující, ale právě v té tiché vyváženosti má zvláštní sílu.

 

9) Certaldo

Certaldo je na první pohled nenápadné město, které si člověk skoro nevšimne, dokud nezjistí, že to podstatné je schované nahoře. Modernější část leží dole, ale skutečný důvod, proč sem jet, je Certaldo Alto, což je historické centrum na kopci, kam vede krátká lanovka. Ta jízda trvá jen pár minut, ale působí jako zvláštní přechod mezi dvěma světy. Dole běžný provoz, nahoře klid, cihlové domy a pocit, že se čas zpomalil. Miluju ten klidný toskánský večer, opírání se o středověké zdivo, výhledy a zapadající slunko.

 

10) Sirmione

Tady už se přesouváme na druhou stranu Itálie a také naši loňskou dovolenou, ale přišlo mi vhodné tohle všechno spojit do jednoho článku, ať je to hezky pohromadě. Sirmione leží na úzkém poloostrově, který se zařezává do Lago di Garda tak, až má člověk pocit, že jde spíš po cestě mezi vodou než do města. Dá se sem snadno dostat autobusem z Desenzana, ale jakmile projedete branou u hradu Scaligeri, realita se trochu ohne. Hrad s padacím mostem působí až pohádkově, ale za ním už začíná spleť úzkých uliček, obchodů a restaurací, kde se mísí krása s turismem v dost intenzivní koncentraci. 

 

11) Verona

Verona není tak monumentální jako Řím ani tak učebnicová jako Florencie, ale všechno tu nějak přirozeně drží pohromadě. Dominantou je Arena di Verona, antický amfiteátr, který je starší než Koloseum a dodnes funguje – večer se tu hrají opery. K tomu Piazza delle Erbe, barevné domy, trhy, život. Verona nepůsobí jako kulisa, ale jako město, které si našlo rovnováhu mezi minulostí a přítomností. Samozřejmě je tu i příběh Romea a Julie. Balkon u Casa di Giulietta je jeden z těch momentů, kdy člověk ví, že je to trochu přehrané, a stejně tam jde.

 

12) Benátky

A co by to bylo za Itálii bez Benátek! Benátky jsou zvláštní v tom, že nefungují jako normální město. Nejsou tu auta, silnice ani klasický pohyb, protože všechno se odehrává po vodě nebo v úzkých uličkách, které se občas slepě zlomí a člověk se musí vracet. Canal Grande, most Rialto, náměstí svatého Marka… místa, která člověk zná předem, ale stejně působí trochu neskutečně, když se v nich skutečně ocitne. Benátky nejsou jen krásné, jsou jiné. Všichni známe předražené gondoly nebo benátský karneval s typickými maskami.

 

13) Ostrovy Burano a Murano

Burano a Murano jsou dva úplně odlišné světy, i když leží jen kousek od Benátek. Murano je spojené se sklářstvím – dílny, pece, vitríny plné skla, které je technicky dokonalé, ale občas až příliš okázalé. Je to místo řemesla, tradice a určité preciznosti, ale zároveň působí víc jako zastávka než jako cíl. Člověk tu projde, podívá se, ale nemá potřebu se zdržet dlouho.

Burano je pravý opak. Barevné domy, které vypadají skoro neskutečně, jako by někdo přehnal saturaci reality. Každý dům jiný, ale dohromady to nějak funguje. Přitom to nepůsobí uměle, spíš hravě. Uličky, kanály, prádlo mezi domy, ticho mimo hlavní proud. Burano není o památkách, ale o atmosféře. A právě proto si ho člověk zapamatuje víc než místa, která jsou „důležitější“.

 

14) Padova

Padova působí nenápadně, skoro až přehlédnutelně vedle Benátek, ale právě v tom je její síla. Není tak zahlcená, nepůsobí jako atrakce, spíš jako město, které si žije vlastním tempem. Dominantou je Prato della Valle, obrovské oválné náměstí s vodním kanálem a sochami, které působí až nečekaně velkoryse. K tomu bazilika svatého Antonína, která je zvenku trochu nesourodá, ale uvnitř má zvláštní klid a tíhu. Padova je zároveň univerzitní město, jedno z nejstarších v Evropě, kde studoval i Galileo. Ulice s podloubími, méně turistů, víc prostoru jen být.

Projeli jsme i další místa, jejichž názvy si už ani nepamatuji, od krásných toskánských vinic po málo známé benátské pobřeží. Na Itálii je skvělé, že se dá téměř všude dostat vlakem, případně existuje spousta možností, jak si zajistit odvoz i do těch středověkých vesniček. My měli řidiče přes Booking, který nám zařídil ochutnávky Chianti, a dokonce i lekci vaření těstovin, což byla pro mě docela noční můra, ale o to větší zkušenost. Itálie je láska.