pondělí 25. května 2020

Proč introverti nemluví

0

Jednou za čas se odmlčím a někdy tenhle čas trvá i delší dobu, než bych vlastně sám chtěl. Řídím se ovšem pravidlem, že když nemám co říct, je lepší mlčet. V hlavě si dávám všemožné zakázky, kolik normostran denně napsat, kolik práce stihnout, co nového vytvořit, ale když odejde múza, není na čem stavět. Tedy kromě sebeviny, že jsem místo toho všeho jen lenivěl ve své vlastní mysli. Řekl bych, že to je typický znak introvertů – mluvit nahlas pouze v případech, kdy máme všechno hezky připravené, anebo raději mluvit introspektivně. Stále tam je ta předpona "intro-" značící vnitřní záležitost.


Uznáváme řečnickou ekonomii


Jako lidé máme někdy tendence o všem prohazovat až příliš mnoho slov. Znám takové, kteří dokážou vtěsnat vše podstatné do jednoho psaného řádku, i takové, kteří o jedné prkotině dokážou telefonovat desítky minut. Je to zvláštní umění synonymního vyjadřování, kdy se jedna věc obemílá dokola ze všech možných perspektiv, v horším případě se jen nekonečně opakuje.

Co se týká řečnické ekonomie, tedy jakési stručnosti ve vyjádření toho, co vyjádřit chceme, všiml jsem si ve společnosti nešvaru, že pokud danou věc neobalíte do pořádné vaty či small-talku, někteří mají tendence vykládat si to jako projev nesympatie nebo nulového smyslu pro humor. Ale tak to není. Většina introvertů jen nemá potřebu se hned každému zalíbit a trvají raději na tom, že tím vyfiltrují ty, s nimiž si opravdu mají co říct.


Nemusíme nic vysvětlovat


Jeden společenský úzus jsem také vypozoroval v tom, že extrovert se bere jako norma, kdežto introverta je potřeba pochopit, v některých případech musí obhajovat své chování, především v těch, kdy se nechová nijak – nemluví, nic nedělá, neprojevuje se. U některých "soudců" pak tato řečnická pasivita budí dojmy naprosté lhostejnosti.

Možná na tom něco bude. Faktem ale zůstává, že nikdy nemusíme vysvětlovat, proč něco chceme nebo nechceme. Nemusíme se obhajovat, někomu něco dokazovat nebo někoho přesvědčovat o svých názorech. Je to základní věc, kterou je třeba respektovat a především vnitřně si uvědomit. Nechceme-li mluvit, nemusíme. A neustále se na to ptát je jako se ptát extrovertního člověka, proč mluví tak moc.


Čtení mezi řádky


Introverti mají často velmi pestrý vnitřní život, který někdy kontrastuje s tím vnějším – slouží k útěku, sebepoznávání nebo fantazijnímu dumání. Někdy si zkrátka rádi povídáme sami se sebou, abychom si trochu uklidili nepořádek z dlouhého dne nebo od problémů, které zrovna řešíme. Vzdušné zámky v mysli introverta jsou někdy reálnější než svět okolo něj, protože na něj mají mnohem větší vliv.

V mlčení se skrývá mnoho důležitých významů.

Introverta tolik nezajímají slova jako činy, nakonec totiž vždycky záleží na jeho konečné interpretaci a čtení mezi řádky. Všechny paralingvistické znaky jako tón, rychlost, nervozita, oční kontakt, body language nebo parazitní slova dokážou zcela zastínit myšlenku obsahu. Možná proto se introverti často vrací ke čtení nebo psaní, protože při těchto činnostech všechno nepodstatné odpadá a interpretace se stává zřetelnou a srozumitelnou.


Jsme významní posluchači


Role nemluvků a posluchačů se podle mě podceňuje. Mlčení bývá osvobozující pro obě strany. Pro introverty jsou chvíle ticha vysvobozující, ale i velmi komunikativní lidé potřebují ticho těch, kdož jim naslouchají. Někdy druhým pomůžeme nejlépe tím, že jim skutečně nasloucháme. Ne, že jsme lhostejní, ale že dáváme tiše pozor.

Být ticho je krásné. Je to nerušivý zvuk odhalující vše, co bylo přehlušeno slovy.

Lidé, kteří často mlčí, nejsou slepí ani jinak smyslově pozadu než asertivní lidoví řečníci. Zkrátka je naplňují jiné věci, a proto jdou také jinou cestou. Svět je naštěstí tak variabilní, že pro každý typ osobnosti se najdou protějšci z řad přátel či partnerů, kteří ho dokážou povznést na vyšší úroveň nebo ho něco nového naučit. Mlčící typy bývají často úžasnými posluchači, upřímnými a pozornými.


Ne že bychom se neuměli ozvat


Ozýváme se v naléhavých případech. Pravda, někdy toho na sebe necháme spadnout víc, než je zdrávo, abychom zbytečně nespustili lavinu rozmluv, ale vesměs se dokážeme dobře přizpůsobit, protože jsme v tom byli mnohem častěji zkoušeni.

Kdo se opravdu neumí ozvat, dříve nebo později se za něj ozve jeho tělo.

Není to o tom, že bychom mluvení nenáviděli, ale mluvíme zkrátka jen s těmi, s kterými si máme co říct, protože všechno ostatní pak vyzní jako přetvářka. Mluvit s důvěrnými lidmi je úplně jiný jazyk než mluvit byrokratickou řečí cizinců, která skýtá nepřeberné množství nástrah a frází. Já sám cítím vnitřní rozpor v tom, že když už mluvím, mám tendence mluvit o důvěrných a hlubších věcech, což je problém v jakýchsi "semiformálních" vztazích třeba mezi kolegy, spolužáky nebo dalšími lidmi, kteří se do našeho života dostali nějak uměle. Přestože je třeba máte rádi, když s nimi začnete filozofovat, nemusí to brát zrovna jako adekvátní typ konverzace.

Mluvit však v ohraničených mantinelech se pro mě jako introverta pak jeví jako maska, kterou je velmi nepříjemné nosit. Moje "já" proto miluje kouzlo nočních rozhovorů, těch, které se vedou při vyhasínajících táborácích pod hvězdami. To jsou ty chvíle, kdy je mluva svobodná.
Author Image

Kdo je Jerry Writer
Jsem exemplář člověka. Jsem tvor seslaný na třetí planetu od Slunce. Jsem lovec odpovědí. Jsem dýchající maso, krev a kost. Jsem technicky stejný jako vy. To, co nás skutečně rozděluje, je naše myšlení a perspektiva.

Žádné komentáře:

Okomentovat