neděle 2. prosince 2018

Marcus Aurelius: Filozof na trůně, který hovořil sám k sobě


Antická literatura je kolébkou filozofie. Ze studnice nepřeberných moudrých textů jsem dnes vybral jeden, který vyniká nad ostatními tím, že je sepsaný samotným římským císařem Marcem Aureliem. Pokud se domníváte, že antická filozofie je zastaralá nuda, budu rád, když vás doporučením tohohle titulu vyvedu z omylu a útlou knížečku plnou hlubokých pravd vezmete do svých dlaní. Je totiž zcela aktuální také v dnešní době, navíc s novými překlady také vlídně čitelná a snadno pochopitelná.

Jaký byl Marcus Aurelius


Marcus Aurelius Antoninus se dle dostupných pramenů narodil roku 121 a řadí se do řady důstojných římských císařů. Dostalo se mu především vzdělání od nejmoudřejších mužů jeho doby (např. od rétora Cornelia Frontona nebo řečníka a státníka Heroda Attica). Ještě než se stal Marcus římským císařem, byl také třikrát zvolen konzulem, byla mu propůjčena moc prokonzulská i tribunská. Staral se o vnitřní správu říše, především měst, ale jeho myšlenky míří spíše až ke kosmopolismu – jako lidé jsme součástí velkého přírodního rozumného vesmíru a všechny jeho části jsou vzájemně propojené.

Abychom se ale dostali k jeho osobnosti a myšlenkám, je vhodné nastínit také jeho povahu. Byl prý velice přísný, ale zejména sám na sebe. Dbal na plnění povinností, kdežto druhé často omlouval, což vedlo k tomu, že byla jeho dobrota zneužívána. Dá se říct, že s jeho smrtí (březen roku 180) se narušila stabilita římské říše a ukončila se tak éra dobrých císařů, kteří se dokázali ubránit také všem zahraničním hrozbám.

Hovory k sobě jako literární klenot


V desetiletí od roku 170 až 180 sepsal Marcus Aurelius vysoce ceněné dílo, v němž sesumíroval myšlenky své životní filozofie. Byl ovlivněný zejména tzv. stoickou školou, jejíž ideje se v díle odráží zejména v tématech smrti a lidských ctností. Může se zdát, že jde o vysoké mravokárné učení, nicméně, jak už jsem psal, Marcus Aurelius si je vědom nástrah běžného života, a tak se dají jeho myšlenky aplikovat také zkrátka jako popis neustále se proměnlivého světa a společenského chování.

Kniha Hovory k sobě může sloužit také jako sbírka různých citátů a aforismů. Stačí ji otevřít na kterékoli stránce a dozvíte se myšlenku, která stojí za hlubší zamyšlení. Stoická filozofie připomíná techniky, díky kterým může člověk zůstat vyrovnaný navzdory chaotickému světu, jenž se točí kolem něj. Podle Aurelia je právě proměna paradoxně to jediné, co zůstává stálé, a proto bychom se jí neměli obávat – a také smrt je takovou proměnou, transformací fyzických částí a atomů. Proto smrt přijímá zcela lhostejně, neboť může bez našeho vlivu přijít kdykoliv. Měli bychom se tedy zajímat o naši přítomnost a žít každý den tak, jako by byl poslední.

"Všechno je v ustavičném přeměňování; také ty sám se neustále přejinačuješ a v jistém smyslu hyneš. A vůbec celý vesmír."

Příhody, které se nám v životě dějí, jsou od přírody neutrální. Kniha připomíná naši moc soudit situace kolem nás na dobré či zlé, přičemž naše neštěstí spočívá spíše v přístupu nežli v samotné události. Vždy máme schopnost smíření, zachování klidu. Jsme-li ovládáni hněvem, zlostí či jinými myšlenkami, jež nám spíše škodí a způsobují újmu, stáváme se loutkou chaosu.

"Je v naší moci o té nebo oné věci si netvořit úsudek a v duši se neznepokojovat. Neboť věci samy nemají od přírody moc naše soudy si vynucovat."

Markus Aurelius vyzdvihuje především moc našeho rozumu, té největší duchovní síly uvnitř nás, která dokáže vyhodnotit veškeré situace, které se nám v přítomnosti dějí. Zvláštní stoická myšlenka říká, že bychom měli řešit především to, co se děje uvnitř nás, a nehledět tolik na to, co se děje druhým, neboť vina, zlost či proradnost ostatních se nás samotných netýká. Pouze si o nich vytváříme škodlivé domněnky. Pouze moc rozumu nám může říct, že to, co se zdá jako konec světa, je něco, co se nám děje, abychom se s tím utkali či onu věc přijali. Naše potíže nás v konečném důsledku posilují. Vše, co děláme, by zároveň mělo být prospěšné všem, protože tím prospíváme i sami sobě.

"Co neprospívá roji, neprospívá ani včele."

Stoicismus vnímá vesmírný řád jako něco zcela přirozeného, proto všechny události, které se nám dějí, mají svůj přirozený smysl, který zpočátku vidět nemusíme, ale i tak bychom měli vše přijímat s pokorou a vděčností. "Špatnost vůbec nijak nepoškozuje vesmír, špatnost něčí nijak nepoškozuje jiného; na škodu je leda tomu, komu je ponecháno na vůli se jí zbavit, jakmile bude chtít." 

"Chybu, které se dopustil někdo jiný, nech tam, kde vznikla."

Aneb náš rozum je pomocník svobodné volby a svými rozhodnutími definujeme svoji vlastní duši. Duše je pak vnímána jako něco neoddělitelného, co s námi putuje neustále, proto pokud ji poškozujeme, budeme s takovým svědomím žít navěky. Sám zpříma, nikoliv zpřimován!

"Nejlepší způsob odplaty je neoplácet špatné špatným."

Hovory k sobě nabízejí způsob, jakým se můžeme dívat na svět. Stoikové se k věcem stavějí celkem lhostejně, neznamená to ovšem, že svět kolem sebe neobdivují. Snaží se všechno vidět jako přírodní řád, smyslem našeho bytí pak je žít podle našich největších ctností, abychom mohli žít ve vyrovnanosti. Kniha, ke které se člověk může vždy vracet – a to na knihách miluju. Hledáte-li klid, nehledejte ho kolem sebe, je přímo ve vašem smýšlení, a tahle knížka vám to připomene.

0 komentářů:

Okomentovat

Děkuji za komentář, vážím si Vaší zpětné vazby.