Už delší dobu jsem nepřišel se žádným knižním doporučením na opravdu dobrý román, proto je načase to napravit a seznámit vás s knihou, kterou jsem četl při mých dlouhých cestách v pražském metru. Možná už tuhle knihu znáte, protože byla také úspěšně zfilmovaná, ale já se zaměřím jen na ono literární dílo, které mě zaujalo originálním pojetím a vypravěčem. Takovým, které jsem ještě v žádné jiné knize nečetl, a tak by to mělo být.
Markus Zusak – Něco málo o autorovi
O tomhle autorovi jsem nikdy dřív neslyšel, proto si ho pojďme stručně představit. Zusak začal psát již v mladém věku a svůj první román vydal ve svých dvaceti letech. Jde o australského rodáka narozeného v roce 1975, jeho rodiče emigrovali do Sydney z Německa v padesátých letech. Zusakovi rodiče mu často vyprávěli příběhy o životě v Evropě během druhé světové války, což formovalo jeho pohled na svět a inspirovalo jeho budoucí tvorbu. V začátcích kariéry si vydělával jako učitel angličtiny, což mu umožnilo věnovat se psaní ve volném čase a rozvíjet svůj literární talent.
Je držitelem velkých ocenění jako cena Margaret Edwardsové, která se uděluje za konkrétní knihu, jež představuje zásadní přínos v oblasti literatury pro mládež. Za Zlodějku knih vyhrál také cenu romanopisce roku. Kromě nejslavnější Zlodějky knih napsal také knihy jako Posel, Když psi pláčou, Roky pod psa nebo Smečka rváčů. Přes svůj úspěch zůstává skromný a často hovoří o svých počátcích, kdy se musel potýkat s pochybnostmi a odmítnutím. Jeho vášeň pro literaturu a schopnost sdílet silné příběhy ho nadále činí jedním z nejrespektovanějších spisovatelů své generace.
V čem mě Zlodějka knih oslovila
Na svém spisovatelském blogu nepíšu o všech knihách, které čtu, ale jen o těch, které mě zaujmou svým příběhem, poselstvím nebo zajímavým zpracováním. Zlodějka knih je emocionálním příběhem z druhé světové války očima mladé německé dívky Liesel. Před válečným chaosem se skrývá v knihách, které si postupně "vypůjčuje" z knihoven i jiných míst. Pro Liesel jsou knihy jejím útočištěm, a tak se stává zlodějkou knih. Knihy pro ni představují něco víc než jen slova na papíře – jsou to příběhy, které jí pomáhají přežít a najít naději i v nejtemnějších chvílích. Zvláštní ovšem je, že knihu nevypravuje ona, ale samotná smrt.
Máš hlad? – Strašnej. Po knížkách.
Originální pojetí, kdy je vypravěčkou smrt, mě vtáhlo do děje hned od začátku a ve druhé světové válce se smrt činila opravdu přespříliš. Setkáváme se tak nejen se smrtícími příběhy hlavních postav, ale také těch vedlejších, které slouží k popisu hrůzy války. Smrt však není jen chladnou a odtažitou entitou, ale stává se pozorovatelkou, která sympatizuje s lidskými bytostmi a občas je smutná z toho, jak je svět krutý.
A jako většina trápení to napohled začalo šťastně.
Oproti tomu leží v kontrastu osobní příběh Liesel, která žije svůj dětský život poznamenaný smrtí bratra a opuštěním od svých rodičů. Žije v domě Hubermannových, ke kterým celkem brzy přilne a na ulici Himmelstrasse najde i kamarády, s kterými hraje fotbal. Když se do domu Hubermannových dostane Max Vandenburg, mladý židovský uprchlík, Liesel v něm najde spřízněnou duši. Scéna, kdy Max přijde do domu a ukrývá se ve sklepě, je plná napětí a strachu, ale také naděje. V jedné z nejpamátnějších scén Max namaluje pro Liesel knihu na přemalovaných stránkách Mein Kampfu, kterou pojmenuje Otvíračka srdcí. Tato kniha se stává symbolem jejich přátelství a síly slova proti nenávisti.
Já doopravdy dokážu být bezstarostná. Dokážu být přátelská. Ale nechtějte po mně, abych byla byla hodná. Být hodná, to není moje parketa. Dělá vám to těžkou hlavu? Prosím vás - hlavně se nebojte. Když nic, jsem aspoň spravedlivá. – Smrt
Zvláštností na celém příběhu je také to, že autor ani tak nehraje na samotné napětí, jak všechno dopadne, protože se zásadní informace o konci příběhu, dočtete už v jeho počátcích. Dozvíte se tak, koho válka poznamená a kdo možná přežije. Smrt vám to všechno poví, nicméně za pravé autorské umění považuji právě to, že přestože budete znát dopředu samotné vyústění, na jeho dramatičnosti to moc neubere. Forma vyprávění je natolik silná, že to smrti odpustíte. Zjistíte, jak to u vyprávění bývá, že nejsilnější okamžiky jsou ve vykreslení niterních pocitů a zkušeností běžného dne v neobyčejném čase i prostoru.
Mě nijak zvlášť nebaví budovat tajemství. Tajemství mě otravuje. Stravuje. Já vím, co se stane, a teď to víte i vy.
