Už delší dobu jsem nepřišel se žádným knižním doporučením, proto je na čase to napravit a seznámit vás s knihou, kterou jsem četl při mých dlouhých cestách v pražském metru. Možná už tuhle knihu znáte, protože byla také úspěšně zfilmovaná, ale já se zaměřím jen na ono literární dílo, které mě zaujalo originálním pojetím. Takovým, které jsem ještě v žádné jiné knize nečetl, a tak by to mělo být!
Markus Zusak – Něco málo o autorovi
O tomhle autorovi jsem nikdy dřív neslyšel, proto si ho pojďme stručně představit. Jde o australského rodáka narozeného v roce 1975, jeho rodiče emigrovali do Sydney z Německa v padesátých letech. Markus je držitelem velkých ocenění jako cena Margaret Edwardsové, která se uděluje za konkrétní knihu, jež představuje zásadní přínos v oblasti literatury pro mládež. Za Zlodějku knih vyhrál také cenu romanopisce roku. Kromě nejslavnější Zlodějky knih napsal také knihy jako Posel, Když psi pláčou, Roky pod psa nebo Smečka rváčů.
V čem mě Zlodějka knih oslovila
Na svém spisovatelském blogu nepíšu o všech knihách, které čtu, ale jen o těch, které mě zaujmou svým příběhem, poselstvím nebo zajímavým zpracováním. Zlodějka knih je emocionálním příběhem z druhé světové války očima mladé německé dívky Liesel. Zvláštní ovšem je, že knihu nevypravuje ona, ale samotná smrt.
Originální pojetí, kdy je vypravěčkou smrt, mě vtáhlo do děje hned od začátku, a co si budeme povídat, právě ve druhé světové válce se smrt činila opravdu hodně. Autor tento fakt často vhodně zařazuje do svého příběhu a setkáváme se tak nejen se smrtícími příběhy hlavních postav, ale také těch vedlejších, které slouží k popisu hrůzy války.
Oproti tomu leží v kontrastu osobní příběh Liesel, která žije svůj dětský život poznamenaný smrtí bratra a opuštěním od svých rodičů. Žije v domě Hubermannových, ke kterým celkem brzy přilne a na ulici Himmelstrasse najde i kamarády, s kterými hraje fotbal. Do toho krade knihy!
Zvláštností na celém příběhu je také to, že autor ani tak nehraje na samotné napětí, jak všechno dopadne, protože se zásadní informace o konci příběhu dočtete už v jeho počátcích. Dozvíte se tak, koho válka poznamená a kdo možná přežije, smrt vám to všechno poví, nicméně za pravé autorské umění považuji právě to, že přestože budete znát dopředu, jak příběh skončí, na jeho dramatičnosti to moc neubere. Forma vyprávění je natolik silná, že to smrti odpustíte. Konec vás dostane tak či tak.
