Kahlil Gibran si ke mně našel svou cestu díky herečce Květě Fialové, která ho kdysi doporučovala v nějakém rozhovoru, a dnes píšu tento článek proto, abych ho doporučil já vám. Do mé zdejší sbírky literatury, která může měnit pohled na svět, tento autor totiž skvěle zapadá. A pokud jste čtenář, který má raději kratší příběhy nebo novely, určitě si přijdete na své.
Kahlil Gibran – kdo se skrývá za tímto jménem
Kahlil Gibran, do češtiny někdy překládán jako Chalíl Džibrán, žil mezi léty 1883 až 1931, takže to není žádný současný literát, ale vzhledem k filozofující moudrosti jeho děl bych ho považoval za velice nadčasového. Původně byl Kahlil libanonský malíř, později se stal básníkem a spisovatelem.
Zajímavé je, že pocházel z velmi chudých poměrů a nedostalo se mu žádného oficiálního vzdělání. Kněží ho učili arabštinu a základy náboženství. Jeho otce uvěznili za daňové podvody, takže byl rodině zkonfiskován veškerý majetek. Khalilova matka Kamilah se proto rozhodla emigrovat do USA za jejím bratrem.
Kahlil zažil několikeré rodinné neštěstí, zemřeli mu oba jeho sourozenci na tuberkulózu, a nakonec i jeho matka, když podstupovala operaci pro odstranění nádoru. Po těchto událostech začal Kahlil cestovat a pořádat výstavy se svými obrazy, které byly vysoce oceňované, a posléze se stal také uznávaným spisovatelem. Život mu ovšem nakonec ukončil alkohol.
Prorok
Prorok vyšel poprvé v roce 1923 a na první pohled působí jako drobná knížka. Obsahově je ale překvapivě hutná. Netvoří ji příběh v klasickém smyslu, nýbrž sled poetických esejů, v nichž prorok Almustafa odpovídá obyvatelům města na otázky týkající se základních lidských témat: lásky, manželství, dětí, práce, radosti, bolesti, svobody, dobra a zla, krásy či smrti.
Nejste uzavřeni ve svých tělech, ani nejste uvězněni ve svých domech a polích. To, čím jste vy, sídlí nad horami a háji spolu s větrem.
Gibran se opakovaně vrací k paradoxu jednoty a oddělenosti. Člověk je podle něj bytostí vztahovou, ale nemůže vlastnit ani být vlastněn. To platí pro lásku, manželství i rodičovství: děti nám nepatří, partneři nejsou naším prodloužením, láska není smlouva, ale proud. Velkým tématem je také bolest, kterou Gibran nechápe jako omyl nebo trest, nýbrž jako nezbytný protipól radosti; bolest podle něj rozlamuje skořápku, aby se člověk mohl proměnit.
Podobně pracuje s prací, kterou nevnímá jako nutné zlo, ale jako formu lásky uvedené do pohybu, a se svobodou, kterou varuje před záměnou za pouhé odmítání závazků. Smrt v Prorokovi není koncem, ale návratem. Ne v náboženském smyslu, spíš jako přechod z jedné formy bytí do jiné. Základní myšlenka knihy by se dala shrnout takto: smysl života nelze vlastnit, vysvětlit ani urychlit, lze ho jen žít v napětí mezi protiklady. A právě to dává Gibranovu textu filozofickou hloubku, která není postavená na tvrzeních, ale na obrazech, jež v čtenáři dál pracují.
A ten, kdo je ponořen do vědy čísel, může vykládat o říši váhy a míry, ale nemůže vás do ní přímo zavést. Neboť pohled jednoho člověka nepropůjčuje křídla člověku druhému.
Prorok je kniha, kterou nelze „přečíst“ a odložit. Je to spíš kniha, ke které se člověk vrací po jednotlivých kapitolách, někdy po letech. Její síla spočívá ve stručnosti, v přesnosti obrazů a v tom, že nijak netlačí. Nevnucuje se. Nechává prostor. Tohle nejsou rady. To je jazyk, který si člověk buď vezme s sebou, nebo ho mine. A obojí je v pořádku. Prorok nestárne, protože se nesnaží být aktuální. Jen trpělivě připomíná, že pod nánosem spěchu, ambicí a vysvětlování pořád existuje něco podstatného, co se nedá řídit, zlepšit ani vlastnit, jen prožít.
Láska nedává nic než jen sebe a nebere nic, co sama nemá. Lásce nic nepatří, ale ani ona nikomu nepatří. Lásce totiž zcela stačí samotná láska.
