Psát, nebo mluvit: Trable aktivní a pasivní slovní zásoby

"Povězte mi, o čem je vaše kniha," zeptali se mě. Zastihli mě nepřipraveného, takže jsem se musel zamyslet. Nerad totiž shrnuji všechno, co jsem napsal, do krátkých úsečných vět. To by byla jedna věc. Druhá věc je ta, že jsem se dal na psaní také kvůli tomu, abych o některých věcech nemusel mluvit nahlas a zdlouhavě je vysvětlovat. Vždycky jsem byl introvert, co si své myšlenky schovával v sobě, a když už to nešlo vydržet, hodil jsem je tzv. na papír. Mám totiž problém: neumím mluvit tak dobře, jako umím psát.

 

 

Aktivní a pasivní slovní zásoba 

Aktivní slovní zásoba jednotlivce se v češtině odhaduje zhruba na 5 000 až 10 000 slov. Liší se to podle věku, vzdělání a dalšího socioekonomického postavení konkrétního jedince. Naše aktivní slovní zásoba je tedy ta, kterou sami užíváme v mluveném i psaném projevu. Oproti tomu pasivní slovní zásoba je naše všeobecná znalost slov navzdory tomu, že je třeba neužíváme v běžném hovoru s ostatními lidmi. Pasivní slovní zásoba bývá širší než aktivní a její rozsah se odhaduje v desítkách tisíc výrazů; tvoří ji slova, kterým rozumíme, i když je sami běžně nepoužíváme.

Ti nejlepší řečníci a mluvčí jsou schopní přesypat co největší spektrum slov z oné pasivní zásoby do aktivní. U pisálků, jako jsem já, jsou ale obě zásoby dost nevyrovnané. Jednoduše máme širokou zásobu slov, které umíme přenést do psaného slova, ale když máme mluvit, všemožně se zadrháváme a nemůžeme se vymáčknout.

Čtením a psaním si rozšiřujeme znalost slov i schopnost je používat. Pohotové mluvení má ale svá specifika a jeho procvičování pomáhá získat větší jistotu. Je to jako začarovaný kruh, neboť ti, co raději píšou, jsou velmi často spíše samotáři a introverti s bohatou vnitřní fantazií. Ta si zaslouží propracovaný literární svět, nikoli děsivou noční můru v podobě ústního výkladu. 

 

Mluvený a psaný projev

I kdybyste měli v hlavě slovník cizích slov, zjistíte, že pro dobrou mluvu to zkrátka nestačí. Zatímco v psaném projevu máte možnost pečlivého rozmyslu – několik dlouhých sekund i minut – v mluvené verzi se utkáváte s milisekundami. Jakékoli delší mezery začnou působit divně, případně se naplní parazitními výrazy a paralingválními vzdechy typu "ehhhh".

Malé utěšení pro všechny uživatele rozvětvené pasivní slovní zásoby můžeme najít v tom, že pokud se neumíte dobře vyjadřovat mluveným projevem, není to žádný znak nižší inteligence, jde spíš o malou praxi či různé duševní nepokoje (nervozita, stres, nízké sebevědomí atp.). Takže pokud vám přijde, že je kdejaký hlupák výřečnější než vy sami, přestože jste vystudovali dvě vysoké školy, je to tím, že mluvený a psaný projev kladou na člověka částečně odlišné nároky.

Pro lepší pochopení se pokusím nastínit základní rozdíly mezi mluveným a psaným projevem:

• Mluvený projev – Užívá se ve stylu prostě sdělovacím a řečnickém i ve stylu odborném (např. na přednáškách, vědeckých konferencích). Objevují se v něm hovorové prostředky, tendence k nespisovnosti, může být nepřipravený a situačně vázaný, ale také předem promyšlený či napsaný. Když mluvíme, jsme mnohem častěji zasaženi subjektivitou a emocionalitou; vyznění informace pak ovlivňují i prvky, jako je tón nebo výška hlasu, pauzy, hlasitost či nálada.
• Psaný projev – Doménou psaného projevu je krásná literatura, ale také administrační či odborný styl. Není zde zásadní přímá komunikace s dalším účastníkem. Umožňuje časovou prodlevu, promyšlenost, připravenost či zpětnou kontrolu; není tolik vázán na aktuální situaci. Svůj text vystavujeme graficky, můžeme ho upravovat.

 

Praktické užití

Můžeme říct, že mluvení je primární komunikace, psaní se řadí až na druhé místo (mluvit se naučí i negramotný člověk), proto slouží naše mluva jako základ pro posuzování, co si asi myslíme, jací jsme nebo jak působíme. Co na tom, že to vlastně vůbec nemusí být pravda! Holt první dojmy jsou ve společnosti pořád zásadní.

Lidé, kteří mě znají pouze z JW blogu nebo kteří četli mé knihy, při osobním setkání mnohdy očekávají, že budu mluvit stejně dlouze a květnatě, jako když si hraju s písmenky. Věřím, že je pak moje krátké věty, zasekávání a neschopnost popsat to, co vlastně chci říct, může nečekaně a nelibě překvapit. Nejsem totiž showman, bavič, řečník, mluvčí, herec... jsem spíše tichá voda, trémista, zadumánek a všechna moje mluva probíhá spíše kdesi v mé lebce.

Už mnohokrát jsem přemýšlel, jak by se to dalo zlepšit – tedy jak přiblížit množinu pasivní slovní zásoby k té malinkaté aktivní, nicméně se pořád potýkám s tím, že se mi v hovoru o tom, co píšu, upřednostňuje pravidlo "mlčeti zlato, mluviti stříbro". Možná to tak zkrátka má být, že to, co chci říct, mám říct, a to, co chci psát, mám psát. Asi to má nějaký důvod, neboť v psaném projevu je vždy více bezpečno, větší soukromí a odvaha.

 

Jak rozšířit aktivní či pasivní slovní zásobu

Můžete hledat nejrůznější návody, ale všude se nakonec dočtete to samé. Chcete-li lépe využívat aktivní slovní zásobu při mluvení, pomáhá mluvit, mluvit a zase mluvit. V současnosti existuje také na českém trhu kniha Mluvte jako mluvčí, která nabízí některá zajímavá praktická cvičení. A chcete-li rozšiřovat zásobu pasivní, pomáhá číst, poslouchat a setkávat se s novými slovy v kontextu. Jsou to dlouhé štace, ale s každým cvikem se posilujeme stejně tak, jako když nabíráme jakékoliv jiné životní zkušenosti.

Potěšující je také fakt, že i největší mozky naší historie měly problémy s mluvením, že i prezidenti a moderátoři mají své řečnické poradce nebo že se hromada lidí kompletně vyrovnala se sociální fobií. Se vším se dá pracovat, a proto doufám, že vy, kteří byste chtěli umět mluvit tak, jako umíte psát, jednou oslníte velké publikum na vašich autogramiádách nebo autorských čteních!