čtvrtek 25. října 2018

Nejčastější strachy: Co by se stalo, kdybychom je neměli


V návaznosti na předchozí článek o sociální fobii bych se dnes rád zaměřil na téma strachů, které nás omezují v tom, abychom žili tak, jak bychom skutečně chtěli. Ve svých knihách často přirovnávám strach k něčemu, co má sílu zdokonalovat naše schopnosti, ovšem pouze v případech, kdy se jej rozhodneme cíleně překonávat. Jinak pouze utíkáme před problémem, který se dříve či později objeví znovu. Neutrhneme to nejsladší jablko, když se budeme bát vyšplhat na strom.

Strach versus rozum


Některé strachy se stávají určitým vzorcem myšlení. Jako bychom se naučili před určitými věcmi vyhýbat, než abychom se s nimi konfrontovali. Zůstáváme ve svých bezpečných zónách a jsme opatrní a ostražití. Někdy nám strach bere příležitosti, aniž bychom si to uvědomovali, protože jeho dosah přisuzujeme vlastní povaze – "už jsem prostě takový, nerad se bavím s cizími lidmi, nemám rád změny, nechci se to učit, nerad se seznamuji, nerad se hádám...", přitom se nakonec nejedná o rozhodnutí, ale o strach z neúspěchu, z odmítnutí, ze ztráty, z odsouzení nebo samoty.

Domnívám se, že pokud máme v životě k něčemu veskrze negativní postoj, obvykle je to proto, že se něčeho bojíme, a proto si kolem sebe vystavíme hradby, do kterých se zazdíme především my sami. Strach je obvykle iracionální; sami víme, že to moc nedává smysl, ale stejně se bojíme. Je to často proto, že naše mysl dokáže vyprodukovat tisíckrát horší scénář než ten, který přinese realita. Když jsem se učil na státnice, představoval jsem si, jak na mě komise vytáhne ty nejšílenější mučicí nástroje.

Zaměřujme se především na rozum a na to, co víme. To, co nám ukazuje strach, si s naším věděním často protiřečí. Víme, že až ho překonáme, bude vše lepší, jen se zdráháme udělat velký krok.

Nejčastější strachy běžného života


Napadlo mě sepsat malý seznam strachů, které možná zažíváme každý den, ale neuvědomujeme si je, protože jsme se s nimi sžili. Zkuste si zrekapitulovat myšlenky předešlého dne a zaměřit se na chvíle, které vás rozčarovali. Možná vycházeli prostě jen z toho, že jste se báli.

  • Strach ze ztráty – Jde podle mě o nejrozšířenější strach, z něhož se ostatní vyvíjejí. Můžete se bát ztráty blízké osoby, ale také ztráty důstojnosti, bohatství, pracovní pozice, zdraví nebo vlivu. Kvůli takovému strachu se pak snažíme danou věc co nejdéle udržovat i za cenu toho, že se vzdálíme sami od sebe.
  • Strach ze samoty – Vidím kolem sebe hromadu lidí, kteří jsou ve vztahu jen proto, že se bojí být sami. Dalo by se jim říkat třeba "střídači", protože vztah založený na vzájemné závislosti se často rozpadá z důvodů, které jsou pro fungující souhru dvou lidí důležitější než jen jejich vzájemná fyzická prezence, a tak se zkrátka jen střídají osoby, které mají zaplnit strach ze samoty.
  • Strach ze tmy – Tma je skvělým ukazatelem našich myšlenek, protože nikde jinde nehraje naše fantazie větší roli, než v temném koutě našeho pokoje. Ve tmě se nachází jedna z největších konfrontací – boj s naší vlastní myslí, který buď vyhráváme, anebo se třeseme, dokud se nerozsvítí.
  • Strach z neznáma – Často se vymlouváme, jen abychom nemuseli čelit neznámému. Cizí lidé, neznámá místa, nejisté změny... To, že se neradi potýkáme s neznámými věcmi, mnohdy jen značí, že máme strach z toho, co by mohlo přijít (i kdyby to mohlo být dobré), a tak raději stojíme na místě a ve svém životě stagnujeme. Svět je nicméně o poznávání nových věcí, to je fakt.
  • Strach z nejistoty – Trochu to souvisí se strachem z neznáma, protože netušíme, co nám vlastně čeká, a jsme tudíž velice nejistí. Může se jednat o nejistotu z výsledku konkrétní situace, ale mnohem častěji jde o nejistotu v sebe samé, v naše schopnosti či hodnoty.
  • Strach z budoucnosti – Jedná se o jeden z nejiracionálnějších strachů, který je ale zároveň jeden z těch nejrozšířenějších. Bojíme se něčeho, co by mohlo přijít, a tak se tomu snažíme vyhnout, jako bychom utíkali před samotným časem. Přítomnost plyne, avšak my se vězníme někde za ní. Nakonec si pak paradoxně spíše vyčítáme, že se něco nestalo.
  • Strach ze selhání – Naše sebedůvěra, sebereflexe i sebevědomí vychází z toho, co si o sobě myslíme. Ať už se to zakládá na realitě nebo ne, obvykle naše vlastní myšlenkové mantinely vytváří omezení i ve skutečném životě. Lidé, co něco dokázali, překonali strach ze selhání, protože než člověk něco dokáže, obvykle předtím nesčetněkrát selže.
  • Strach z monster – Monstra nejsou skutečná, skrývají se pouze uvnitř lidí.
Některé fobie jsou mezi lidmi velice rozšířené, ale naštěstí nemají zásadní vliv na směřování našeho života. Jsou to strachy ze zvířat (pavouci, hadi, štíři, žraloci), z krve, z jehel, z testů a zkoušek, z bouřky, z rychlosti, z výšek či uzavřených prostor. Teoreticky žádná fobie není dostatečně zlá, pokud nezačne ovlivňovat náš duševní stav či životní spokojenost (smutek, deprese, vztek).

Když někde opakovaně čtu návody na to, co by měl člověk dělat, aby byl šťastný, obvykle jsou to fráze, které všichni nějak podvědomě známe, takže nad nimi už protáčíme bulvy. Jakmile se ale zamýšlím nad svým životem a nad těmito body, utvrzuji se v názoru, že návod na šťastný život se skrývá v překonávání všech těchto strachů. Tak, aby již nebyly každodenním společníkem našeho života a neomezovali nás v našem rozvoji. Nemusí to být nutně boj, ale je to minimálně výzva či příležitost dosáhnout v životě něčeho většího, nějakých svých snů.

Jak by vypadal svět bez strachu


Čistě hypotetická otázka: Co byste dělali, kdyby vám někdo (třeba Bůh) nakázal, že máte být šťastní. Přesně takhle se mě jednou zeptal Neale Donald Walsch ve svých knihách Hovorů s Bohem. Pro ty, kteří hledají smysl své existence, je tohle podle mě zásadní otázka, protože nám odkryje seznam věcí, které bychom v životě skutečně chtěli dosáhnout.
Vycestovali bychom? Začali říkat to, co si opravdu myslíme, nahlas? Dali výpověď? Věnovali se a priori svým koníčkům? Změnili bychom naše vztahy, spálili mosty, prožili nové romance?
Co by se tedy stalo, kdybychom neměli některý z výše uvedených strachů, a prostě bychom to udělali? Zničili bychom si život, nebo bychom ho zlepšili? Není to sugestivní otázka, protože já sám nedovedu říct, která varianta je ta nejlepší. Snažím se jen poukázat na to, že velmi mnoho dobrodružných věcí v našem životě nenastane jen kvůli strachu. A taky že máme jen jeden život, a tak bychom měli zvážit, co stojí za risk a co nás někam posune. Věřím, že ať se rozhodneme jakkoli, vždycky budeme stát přesně tam, kde zrovna potřebujeme být.

Nejpodivnější strachy


Nemá cenu připadat si méněcenně, pokud se něčeho bojíme. Strach je přirozená věc a určitě jej zažíváme z nějakých důvodů. Ať už je to signál organismu, který má za cíl uchovat nás v bezpečí, nebo jen něco, co nám má ukázat směr nebo rozměr všech našich možností. Při překonávání strachu totiž v sobě člověk objevuje sílu, o níž netuší, že v něm dřímá. A jestliže vás ani tohle neutěšilo, pak nezapomeňte, že někteří lidé zažívají třeba ještě bláznivější strachy:
  • acerofobie – strach z kyselosti
  • ambulofobie – strach z chůze
  • akustofobie – strach z mraků
  • autofobie – strach ze sebe sama
  • bibliofobie – strach z knih 
  • dendrofobie – strach ze stromů
  • fagofobie – strach z polykání
  • fotofobie – strach ze světla
  • gerontofobie – strach z důchodců
  • hexafobie – strach z čísla 6
  • chromofobie – strach z barvy
  • novercafobie – strach z nevlastní matky
  • oenofobie – strach z vína
  • papafobie – strach z papeže
  • rabdofobie – strach z kouzelnické hůlky
  • zytofobie – strach z piva
Zajímáte se o podobné myšlenky? Rádi přemýšlíte o světě? Přečtěte si také mou knihu Lovec hledá odpovědi. 

2 komentáře:

  1. Řekla bych, že každý člověk má z něčeho strach. I když někteří tvrdí, že se ničeho nebojí, přesto mají strach třeba o své blízké. Jen to neřeknou nahlas. Jde jen o to, abychom se my snažili strach pokořit, ne aby pokořil strach nás.
    Díky za tento článek, člověk si uvědomí, že vlastně není sám, kdo má z něčeho strach, i když je to třeba běžná věc. A souhlasím s tím, že při překonání strachu v sobě člověk dokáže objevit sílu, ať už se to týká jakéhokoliv strachu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem rád, že se článek líbil. Strach je přirozená biologická ochrana organismu před nebezpečím. Možná že rozdíl mezi bázlivými a méně bázlivými lidmi je zkrátka v tom, že někteří jsou více opatrní a chtějí zažívat větší jistotu, zatímco jiní se do všeho rádi vrhnou po hlavě. Obě možnosti ale mají své pro a proti. Děkuji za komentář, zdraví Jerry! :-)

      Vymazat

Děkuji za komentář, vážím si Vaší zpětné vazby.