neděle 9. dubna 2017

O tvorbě literárních postav


Postavy bývají v literárním příběhu největšími hybateli děje, a proto je nesmírně důležité, aby čtenáře zaujaly. Možná si říkáte: "Co na tom je?" Je na tom hodně, protože vymyslet skutečně zajímavou postavu, která by zároveň perfektně pasovala do příběhu a nepůsobila nijak rušivě, to není žádná sranda. Hodně autorů se zaměří na hlavní postavu a další postavy pak slouží jen jako něco příhodného, co posune děj, bez dalších psychologických aspektů, případně je sám hlavní hrdina plochý a nevýrazný.

Jak vytvořit zajímavou postavu


Ještě než si na tuhle otázku odpovíme, je dobré stanovit si, jak to vypadá, když je postava nezajímavá. Nezajímavé postavy jsou takové, které lze charakterizovat pár slovy, někdy dokonce jedním – například "zlý". Taková postava se po celý čas chová stejným způsobem, aniž by se nějak vyvíjela nebo reagovala na příběh. Taková postava je plochá, bez použití psychologických znalostí, čímž dojde jednoduše k nudě nebo stereotypizaci. Stejně jako ve skutečném životě, i v tom literárním nelze být stoprocentně schematický a sázet na kladné a záporné postavy, jak to bývá v pohádkách nebo telenovelách.

Základem pro dobrou postavu je tedy promyšlená psychologie. Každá postava by měla mít alespoň několik kladných i záporných vlastností, mohla by něco umět, ale zároveň být na něco nešikovná, v něčem být dobrá a v něčem ne. Jak prožívá emoce? Jakým způsobem přemýšlí? Jak se dívá na svět? Co považuje za důležité? Odkud pochází? Jakou má minulost? To všechno musí být pečlivě uváženo, než se postava vůbec objeví v příběhu. 

Ale pozor, ani dokonale vykreslená postava se nemusí v příběhu vyjímat. Nelze totiž vymyslet postavu, aniž by všechny tyto její psychické aspekty nezasáhly do příběhu. Můžeme si vymyslet, že postava zažila trauma, ale jak se to projeví v příběhu? Dáte si práci s minulostí postavy, s jejím zařazením do společnosti, uděláte ji uvěřitelnou a dokážete o ní napsat celé stránky, ale tohle všechno bude k ničemu, pokud to nebude mít dopad na děj. 

Při vytváření představ o vaší postavě byste kromě vnitřních charakteristik měly brát zřetel samozřejmě také na to, jak postava vypadá, jak se obléká, jak působí na další postavy svým zevnějškem a podobně.

Role postavy v příběhu


Má druhá kniha, Životy na skok, je plná postav a vše se okolo nich odvíjí. Pokusím se vám přiblížit, jakým stylem jsem svoje postavy vytvářel. Ještě předtím, než se postava vůbec objeví v příběhu, jsem se zamýšlel nad jejím působením v příběhu. 

V mé knize se vyskytuje postava Rozárky, která stopuje u silnice. Působí jako krásná a milá žena, proto jí někdo zastaví. Rozárka s úsměvem nastoupí, ale vzápětí vytáhne zbraň a vozidlo unese. Předpokládám, že si čtenář v tuto chvíli může pokládat spoustu otázek o této postavě. Proč to udělala? Jaké jsou její motivace? Proč se tak chová? To jsou všechno věci, které byly vymyšlené ještě předtím, než se Rozárka ukázala na scéně, jen je to zahaleno tajemstvím, které se postupně odhaluje. Následně je stíhána policisty a na základě jejího profilu v trestním rejstříku se můžeme dozvědět něco více o její minulosti, třeba i to, že to není úplně záporná postava. 

O Rozárce tu ale víc prozrazovat nebudu, protože o tom tento článek není. Jde o to, že jsem měl od začátku připravenou roli, kterou Rozárka postupně naplňovala, a té jsem se držel po celý čas příběhu. Její vlastnosti a schopnosti se demonstrovaly v akci, nikoli v jejím popisu, a to je myslím, nesmírně důležité. Je totiž něco jiného, když o postavě napíšete, že je upřímná, a když má postava dlouhý upřímný monolog/dialog. Je to vlastně stejné jako v normálním životě – něco jiného je mluvit a něco jiného činit. 

Podobným způsobem jsem se řídil u všech ostatních postav. A to i u těch vedlejších, neboť i když by postava měla mít v příběhu svou jasně danou roli, čtenáře by nemělo napadnout, že je tam jen kvůli jediné věci.

Jak využít postavu v příběhu


Postava slouží našemu příběhu, nemělo by se stávat, že postava je naším pánem. Postava v příběhu se nějakým způsobem chová a to všechno lze zužitkovat v ději. Společně s její minulostí lze dobře popisovat i okolní společnost, jak funguje svět, ve kterém se vaše postava nachází. Osobně rád využívám chování postav nikoli proto, abych charakterizoval samotnou postavu, ale abych charakterizoval třeba to, jak vypadal příběhový svět v minulosti. 

V praxi to vypadá například tak, že postava v minulosti udělala něco hříšného, co pro ni má následky do přítomnosti. Když se v ději dostanu na důvody, proč se tak chová, popíšu s tím zároveň i prostředí, jak vypadalo například před dvaceti lety a co se v něm za tu dobu změnilo. Díky těmto vsuvkám pak mohu lépe využít okolní svět a jeho charakteristiky do aktuálního příběhu. Jednoduše řečeno: dvě mouchy jednou ranou.

Věrohodnost postavy


Každá postava by měla mít svá omezení či nějakou Achillovu patu. Její vlastnosti, myšlenkové pochody a schopnosti by se měly postupně vyvíjet, nejlépe tak, aby to sloužilo gradaci příběhu. Řekněme, že píšeme o nějakém silném válečníkovi, který dokáže porazit obřího tříhlavého netvora. Vzápětí je jeho nepřítelem rozběsněný divočák. Napětí se ztrácí, protože jeho překážky jsou řazené opačným sledem, protože to horší už hrdina překonal, a pokud se do konce příběhu neutká s devítihlavou obludou, co chrlí síru, pak už nemá v příběhu příliš velké opodstatnění.

Věrohodnost postavy se určuje tím vším, o čem jsem už psal, a zároveň podle způsobu, jak si dokáže postava poradit s určitými překážkami. Naším cílem je vdechnout postavě život, aby byla plastická. Také pokud není její motivace dostatečně silná, příběh bude působit, jako by její činy byly nahodilé – to už jsem psal v minulém článku.

Tvoříme hlavního hrdinu


Žádný příběh se neobejde bez hlavních hrdinů. Vesměs se při tvorbě hlavního hrdiny lze řídit stejnými poučkami, o nichž jsem tu už hovořil, je ovšem dobré, aby hlavní hrdina byl promyšlený co nejlépe, protože je, překvapivě, hlavní. Bude vás pravděpodobně provázet celým příběhem, proto když vymýšlíte postavy, měl by být hlavní hrdina postavou, kterou jste si nejvíce oblíbili – a nemusí být kladný. 

Další úvaha se točí kolem toho, kolik hlavních hrdinů chcete mít. Někdy hlavní hrdina nemusí být zřejmý nebo ho mohou zastiňovat jiné postavy. To záleží na tom, s jakým cílem jste konkrétní postavy zrodili. V Životech na skok také nemám jasně daného hlavního hrdinu, je zde ale zhruba 7 postav, které mají zásadnější vliv na děj příběhu. 
Obecně by se také dalo říct, že počet postav by měl být v přímém poměru k rozsahu vašeho díla – na krátkou povídku méně postav, protože každá postava potřebuje svůj prostor.
Problém někdy bývá popasovat se s tím, jaké bude mít hlavní hrdina jméno, jaké bude národnosti, bude to Čech nebo se vám líbí více zahraniční prostředí, kolik mu bude... s tím vším se ale nedá příliš radit, neboť volba jména závisí čistě na podstatě příběhu, na prostředí, ze kterého postava pochází. Za mě jsem unavený fantasy jmény a absencí českých jmen, protože se nezdají dnes dostatečně cool. Proto jsem ve druhé knize zvolil u spousty postav čistě česká jména, protože mi prostě přijdou osobnější. To ale není rada, chápu, že do žánru vesmírné fantasy se to prostě nehodí. 

Vztah spisovatele a jeho postav: Znáte svoje postavy, jako by existovaly


Každý důkladný spisovatel by měl znát dobře svoje postavy a to i tak, že kdyby se vás někdo zeptal, co by dnes daná postava večeřela nebo si vzala na sebe, měli byste bez váhání odpovědět. Je to totiž člověk, kterého jste sami stvořili, váš výtvor, který hraje podle vašich pravidel, nikoli podle sebe. Pokud své postavy neznáte, nemůže je poznat ani čtenář, nemůže se do nich ponořit tak, aby mu přišly živoucí a důvěryhodné. 
Úplně nejlepší je podle mě dávat svým postavám vlastnosti, které máte vy sami, především ty negativní. Nejen, že se dozvíte při psaní také něco o sobě samých (je to totiž náhled do vaší vlastní duše), ale čerpáte z vlastních zkušeností, pocitů a představ, což bude v konečném důsledku tisíckrát důvěryhodnější a povedenější.
Osobně mám rád všechny svoje postavy, ať už jsou v příběhu pro někoho jako "hajzlíci", nebo "andílci". Dokázal bych se s nimi bavit a vím, jak by mi odpovídaly. Vím, která postava by mi s něčím poradila, která by mi odsekla, na kterou bych se mohl spolehnout, která by mě mohla podrazit... zní to extrémně? Vítejte v profesi spisovatele! Nežijete v jednom světě, ale v mnoha světech svých knih. A stejně tak na tom může být i čtenář, který si ve fantazii představí váš svět a vaše postavy.

Zajímáte se o tvůrčí psaní? Přečtěte si také zdarma můj e-book Psaní o tvůrčím psaní, který je složený z článků z mého blogu.  

0 komentářů:

Okomentovat

Děkuji za komentář, vážím si Vaší zpětné vazby.