13 kouzelných míst na Madeiře: levády, hory, útesy i oceán

Madeira byla dlouho jedním z těch míst, která jsem měl uložená někde mezi "tam jednou musíme" a "tohle vypadá až podezřele dobře na Instagramu". Přezdívaný ostrov věčného jara, ale také království levád, vodopádů, útesů, mlžných lesů a výhledů, u nichž má člověk chuť mlčet, což je u mě poměrně vzácné, protože většinou aspoň vnitřně vedu nějaký dramatický monolog o smyslu života, lidské konečnosti a o tom, proč mám zase málo kroků. Madeira se navíc pořád mění, připomíná mi nějaký živý organismus. Ráno stojíte nad mraky, odpoledne jdete vlhkým lesem, večer sedíte u oceánu a sledujete, jak se světlo láme o útesy. A mezi tím si člověk uvědomuje, že některá místa se nedají úplně popsat.

 

1) Boca do Risco

Boca do Risco patří k těm trasám, kde člověk velmi rychle pochopí, že Madeira není ostrov pro lidi, kteří chtějí jen bezpečně dojít k vyhlídce, udělat fotku a vrátit se ke kávě. Tady se jde podél útesů, nad oceánem, po cestě, která chvílemi působí jako hranice mezi pevninou a něčím mnohem větším. Oceán je dole, skály nad vámi, vítr kolem vás a člověk si najednou připadá dost malý, což je v podstatě zdravá zkušenost pro každého, kdo má občas pocit, že se svět točí kolem jeho vlastních neurotických dilemat.

Na téhle trase je krásné, že nepůsobí přikrášleně. Není to naleštěná atrakce, ale syrový kus pobřeží, kde se krajina prostě roztrhla a nechala člověka jít po jejím okraji. Výhledy na severní pobřeží jsou dramatické, ale ne kýčovité. Spíš mají v sobě něco tichého a vážného. Člověk tu nejde jen „na túru“, ale tak trochu po hraně. A přesně v tom je její kouzlo.

 

2) Funchal a okolí

Funchal je zvláštní hlavní město, protože nepůsobí jako centrum ostrova ve smyslu velkoměstského chaosu. Je to spíš místo, kde se Madeira na chvíli narovná, nadechne a předstírá, že je civilizovaná. Jsou tu kavárny, promenády, historické ulice, tržnice, botanické zahrady, lanovka, výhledy na oceán a samozřejmě i Cristiano Ronaldo, protože Madeira by zjevně raději zrušila gravitaci než možnost připomenout, že se tu narodil.

Nejhezčí na Funchalu je ale podle mě jeho poloha. Město neleží jen u moře, ono se zvedá do kopců, jako by se samo nemohlo rozhodnout, jestli chce být přístavem, nebo vyhlídkou. Stačí popojet kousek výš a najednou se pod vámi otevře celé město, oceán a střechy, které se vrství na svahu. Funchal není tak dramatický jako horské trasy, ale má v sobě příjemnou každodennost. Místo, kde si člověk dá kávu, projde se kolem moře a na chvíli nemusí nic dokazovat. Což je pro mě, upřímně, někdy ta nejtěžší turistická disciplína.

 

3) Pico do Arieiro – Pico Ruivo

Trasa z Pico do Arieiro na Pico Ruivo je asi nejznámější madeirská klasika. A ano, je známá právem, což je trochu nepříjemné, protože člověk by někdy rád působil originálněji než "šli jsme tu nejikoničtější trasu na ostrově". Jenže některé věci jsou ikonické prostě proto, že jsou skutečně ohromující.

Začátek na Pico do Arieiro působí skoro neskutečně. Člověk stojí vysoko v horách, kolem něj se převalují mraky a krajina vypadá spíš jako nějaká hranice světa než běžný turistický cíl. Cesta směrem na Pico Ruivo pak střídá schody, tunely, úzké stezky, výhledy, mlhu, slunce a chvíle, kdy si člověk říká, proč si raději nedal jen hotelovou snídani a nelehl si k bazénu jako normální člověk.

Ale právě proto to za to stojí. Pico Ruivo, nejvyšší vrchol Madeiry, nepůsobí jen jako bod na mapě. Je to spíš odměna za to, že člověk šel dál, i když mu nohy naznačovaly, že by se velmi rády staly samostatným politickým subjektem a odmítly další spolupráci. Tahle trasa je fyzická, krásná a trochu nemilosrdná. Přesně jako Madeira.

 

4) Údolí jeptišek

Údolí jeptišek, Curral das Freiras, je místo, které už svým názvem zní jako kapitola z nějakého podivného románu. Leží hluboko mezi horami, sevřené ze všech stran, jako by ho ostrov schoval před světem. A ono to tak vlastně historicky trochu bylo. Údolí sloužilo jako útočiště, místo, kam se dalo zmizet, když venku nebylo bezpečno.

Na vyhlídkách nad údolím člověk pochopí, proč Madeira nepůsobí jako běžný ostrov. Tady nejde jen o oceán a palmy. Tady se krajina propadá do hloubky, hory se zavírají kolem malých vesnic a člověk má pocit, že sleduje svět z nějaké obrovské přírodní kazatelny. Curral das Freiras je krásné hlavně tím, že je sevřené. Není to otevřená krása nekonečného výhledu, ale krása místa, které je chráněné, uzavřené a trochu osamělé.

 

5) 25 Fontes

25 Fontes je přesně ten typ místa, kvůli kterému člověk začne chápat, proč jsou madeirské levády tak slavné. Jde se podél vodního kanálu, lesem, vlhkem, zelení, kolem kapradin a stromů, které působí, jako by tu byly dávno před tím, než lidé začali řešit recenze na Google Maps. Cesta má zvláštní rytmus. Voda teče vedle vás, les dýchá, občas někdo funí do kopce a celé to působí jako kompromis mezi turistikou a pomalou meditací.

Samotných 25 Fontes je místo, kde ze skal stékají tenké prameny do jezírka. Na fotkách to může působit jako jemná romantika, ale ve skutečnosti je to hlavně vlhké, chladné a plné lidí, protože samozřejmě každý chce vidět totéž, co vy. A přesto to funguje. Možná právě proto, že voda má zvláštní schopnost ztišit člověka i dav. Když tam stojíte, chvíli se díváte na skálu, kapky a zelené stěny kolem sebe a říkáte si, že příroda nepotřebuje být monumentální, aby byla silná.

 

6) Magický les Fanal

Fanal je jedno z nejzvláštnějších míst na Madeiře. Prastarý vavřínový les, často zahalený mlhou, kde stromy nevypadají jako kulisa pohádky, ale spíš jako bytosti, které už viděly příliš mnoho lidských dramat a dávno se rozhodly, že je nebudou komentovat. Mají pokroucené větve, silné kmeny, mech, vlhkost a kolem nich se pohybuje mlha, která z obyčejné procházky udělá skoro mystický zážitek.

Fanal je krásný tím, že není jednoznačný. Když svítí slunce, může působit skoro klidně a idylicky. Když přijde mlha, změní se v místo, kde člověk čeká, že mezi stromy projde něco, co by raději nechtěl potkat po setmění. A přesně tahle proměnlivost mu dává sílu. Není to les, který by se snažil být hezký. Je to les, který prostě je. Starý, vlhký, tichý a zvláštně nadčasový.

 

8) Levada do Rei

Levada do Rei je jedna z těch tras, kde si člověk uvědomí, že Madeira není krásná jen ve velkých gestech. Nemusí jít vždycky o vrcholky hor, útesy a dramatické výhledy. Někdy stačí úzká cesta podél levády, hustá zeleň, voda tekoucí vedle vás a pocit, že jdete krajinou, která se neustále zavírá a otevírá.

Tahle leváda má v sobě příjemnou intimitu. Člověk nejde dobýt vrchol, nejde překonat sám sebe, nejde si zničit kolena kvůli fotce nad mraky. Prostě jde. A kolem něj se střídá les, vlhkost, kapky vody, malé vodopády a ticho, které občas naruší jen další turisté, protože úplně sám na Madeiře člověk samozřejmě není, nejsme v existenciálním románu, i když bychom si to někdy přáli.

 

9) Santana

Santana je známá hlavně díky tradičním barevným domkům se strmými doškovými střechami. Jsou roztomilé, fotogenické a zároveň trochu nebezpečné v tom, že z místa snadno udělají turistickou pohlednici. Člověk přijede, vyfotí domek, řekne „to je hezké“ a jede dál. Jenže Santana je zajímavá spíš jako připomínka toho, že Madeira měla a má vlastní venkovskou identitu, která není jen doplňkem k útesům a levádám.

 

10) Cabo Girão

Cabo Girão je jeden z těch výhledů, kde si člověk velmi rychle ověří svůj vztah k výškám. Skleněná vyhlídka nad obrovským útesem je přesně ten typ turistické pasti za 5 euro. Výhled dolů na pobřeží, políčka a oceán je ale ohromující. Madeira tu ukazuje svou vertikální povahu naplno. Není to ostrov, který by se rozprostíral do šířky, ale spíš ostrov, který padá, stoupá, láme se a vyčnívá. Cabo Girão je turistické, jasně, ale některá místa jsou turistická prostě proto, že ten pohled za to stojí, takže se s tím dá smířit.

 

11) Câmara de Lobos

Câmara de Lobos je rybářské městečko kousek od Funchalu, které působí barevněji a živěji, než by člověk čekal. Lodě v přístavu, domy na svahu, bary, úzké ulice a oceán hned vedle. Je to místo, které má v sobě trochu chaosu, trochu nostalgie a trochu té jižanské schopnosti vypadat malebně i tehdy, když se o to evidentně nesnaží. I když mně se nejvíc líbilo, jak to tam všude umělecky vyzdobili!

 

12) Ponta de São Lourenço

Ponta de São Lourenço působí úplně jinak než zbytek Madeiry. Najednou zmizí vlhké lesy, sytá zeleň a levády, a místo toho přichází suchá, větrná, skoro měsíční krajina na východním konci ostrova. Skály, útesy, oceán z obou stran a cesta, která vede krajinou, jež vypadá, jako by ji někdo oholil až na kost. Jen kámen, vítr, moře a světlo.

 

13) Porto Moniz

Přírodní lávové bazénky tu vznikly mezi černými sopečnými skalami, do kterých se neustále přelévá voda z Atlantiku, takže člověk neleze do klasického bazénu, kde se svět tváří, že ho lze ochočit chlorem a dlaždičkami, ale do něčeho, co je pořád napůl moře. Za symbolické vstupné kolem tří eur se dá plavat v klidnější vodě, zatímco hned za okrajem narážejí vlny do skal, a právě v tom je celé kouzlo – člověk je v bezpečí, ale ne úplně oddělený od živlu, protože oceán je pořád přítomný, hlučný, slaný a silnější než vy.

 

14) Praia Farmosa

Praia Formosa je přesně ta pláž, která člověku připomene, že Madeira není žádný uhlazený katalogový ostrov s bílým pískem a kokosovým sentimentem, ale drsný kus země uprostřed Atlantiku, kde má i obyčejná procházka k moři trochu syrovější tón. Leží kousek od Funchalu, takže jsme ji měli skoro za rohem, a možná právě proto na mě nepůsobila jako výletní atrakce, ale spíš jako každodenní kotva. Černé oblázky, tmavý písek, promenáda, vlny narážející na břeh a město za zády.

 

15) Oceán, velryby a delfíni při západu slunce

Ano, může to znít jako kýč, ale my jsme si tuhle tříhodinovou plavbu opravdu užili. Slunce zapadalo, delfíni skákali kolem nás, a dokonce i tu velrybu jsme několikrát viděli, když se nadechovala nad hladinu před madeirským pobřežím. Mimo jiné mě překvapilo, že tak majestátní zvířata plavou u pobřeží tak blízko.

Madeira ale může překvapovat něčím neustále. Náš týdenní pobyt určitě nestačil na to, abychom ji poznali byť jen z malé části. Chtěl bych vidět i ostatní stezky kolem levád, některé jsme totiž měli z důvodu bezpečnosti uzavřené, na jiné prostě nezbyl čas. Spoustu ikonických míst jsme ještě nestihli, ale viděli jsme skleníky plné krásných orchidejí a další botanické zahrady; ohňostroj, který zahajoval sezónu; Portugalce přilepené k obrazovkám na každém rohu kvůli probíhajícímu mistrovství ve fotbale a potkali jsme i spoustu Čechů. Doufám, že se tam ještě někdy vrátíme. A třeba vám i jednou na zdejším blogu povyprávím, co magického se událo v téhle jeskyni.