Pokud se vám zdá, že se v dnešní společnosti toleruje to, co bylo dříve nemyslitelné, nejste sami. Lze na to pohlížet ze dvou úhlů. Můžeme to vnímat jako liberalizaci společnosti, větší svobodu a možností vyjádření, ale právě zde se objevuje také nepříjemná otázka: má každé rozšíření hranic automaticky povahu pokroku? Nejvýrazněji tento posun vnímám v politickém prostoru. Pod zástěrkou autenticity a svobody projevu se do hlavního proudu dere cosi mnohem primitivnějšího: hulvátství vydávané za upřímnost, ztráta sebereflexe maskovaná jako odvaha, nekompetence převlečená za „zdravý rozum“. Jako by se z veřejné debaty postupně vytrácela elementární intelektuální i morální disciplína.
Co je Overtonovo okno
Overtonovo okno bývá popisováno jako politologický koncept. Ve skutečnosti jde o mnohem obecnější fenomén. O schopnost kolektivního vědomí postupně přijímat dříve nepřijatelné. Etické normy se nehroutí naráz. Nenápadně erodují, vlastně téměř nepozorovaně a často pod líbivými hesly. U nás v domácnosti se také říká salámová metoda. Ta ukazuje, jak se dříve nemyslitelné věci "propašují" do každodennosti.
Psychologická síla této strategie spočívá v lidské tendenci tolerovat malé odchylky. To, co by bylo jako celek odmítnuto, projde v rozmělněné podobě bez většího odporu. Jednotlivý krok se zdá marginální, dočasný, technický. Až zpětně se ukáže, že šlo o součást souvislého pohybu.
V etické rovině je tento mechanismus obzvlášť účinný. Morální citlivost nereaguje na pomalé změny tak ostře jako na náhlé zlomy. Společnost si zvyká postupně, téměř nepozorovaně. Neexistuje okamžik, kdy by bylo možné jasně říci: právě teď jsme překročili hranici. Hranice mizí dříve, než si uvědomíme, že existovala.
Společenská normalizace
Společenskou normalizaci už nevnímám jako hrozbu, ale jako realitu, která se odehrává přímo před očima. Hrubost se mezitím stala kulisou, nikoli excesem. Jazyk veřejného prostoru zhrubl, argumentace se zjednodušila, nároky se snížily. To, co by dříve vyvolávalo rozpaky, dnes často projde bez reakce, protože jsme si zvykli. Ne na změnu hodnot, ale na změnu citlivosti.
Nejtěžší na tom není samotný posun, ale psychologický efekt, který vyvolává. Člověk má snadno pocit odcizení, jako by sledoval svět, s nímž už nesdílí základní měřítka. Právě zde se skrývá nenápadná past: permanentní rozhořčení, frustrace, vyčerpání z nekonečného proudu absurdit. Z toho se lze skutečně zbláznit.
Jediný rozumný způsob, jak si zachovat duševní rovnováhu, spočívá v selektivní pozornosti a vnitřní disciplíně. Ne každá provokace si zaslouží reakci, ne každý výrok má hodnotu mentální energie. Zachovat si odstup neznamená rezignovat, ale chránit vlastní mentální prostor. Trvat na vlastních standardech, aniž by se člověk nechal vtáhnout do neustálého afektivního napětí.
Normalizace totiž nestojí jen na těch, kteří hranice posouvají, ale i na těch, kteří se nechají pohltit permanentním pobouřením. Někdy je nejtišší forma odporu prostá: nepřizpůsobit se vnitřně. Nepřevzít cizí slovník, cizí měřítka, cizí otupělost. Takže prosím, pokud vám tohle vadí, nejste v tom sami. Pořád je nás hodně těch, kteří vyžadují nějakou politickou kulturu, nějakou úroveň.
Manipulační techniky
Novodobá manipulace už dávno nepotřebuje cenzuru ani otevřený nátlak. Stačí vytvořit iluzi většiny. Umělí boti, nakoupené interakce, AI generované komentáře, koordinované vlny souhlasu či pobouření. Veřejný prostor se pak jeví jako jednolitý, přestože jde často jen o digitální kulisu. Člověk má pocit, že "všichni si to myslí", a přirozený sklon ke konformitě vykoná zbytek práce. Není to argumentační vítězství, ale psychologická technika.
Algoritmy navíc systematicky zvýhodňují obsah, který vyvolává emoce. Ne proto, že by byl pravdivější, ale protože déle udrží pozornost. Rozhořčení, strach, výsměch – to jsou nejlevnější a zároveň nejúčinnější měny digitálního prostředí. Racionální, nuancovaný nebo zdrženlivý projev v takovém ekosystému strukturálně prohrává. Nehlučný obsah je neviditelný obsah.
Důsledek je nenápadný, ale zásadní. Veřejná debata se posouvá od věcnosti k afektu, od argumentu k dojmu, od reality k performanci. Nejsilnější sdělení není to nejpřesnější, ale to, které vyvolá nejprudší reakci. Pravda se tak nevyvrací. Pravda se překřičí.
Buďme konkrétní...
- Výroky Andreje Babiše, Tomia Okamury či Jindřicha Rajchla často ukazují, jak efektivně funguje redukce složitých témat do emotivních a úderných sdělení. Styl politické komunikace, který staví na provokaci, naraci spálené země a permanentní konfrontaci, se stal běžnou součástí veřejné scény.
- Už to není levice proti pravici ani konzervatismus proti liberalismu, ale běžná politika proti té extrémistické, kde Petr Macinka zpochybňuje vědecké instituce, zavádí vyhrožování jako běžnou komunikaci nebo tahá do bezpečnostní konference jako viníky lesby, gaye, bisexuály a transgender. Reprezentuje typ komunikace, který by dříve stál na okraji, zatímco dnes je vnímán jako legitimní a někdy dokonce osvěžující prvek debaty.
- Kampaně subjektů jako SPD či hnutí Stačilo! o vystoupení z NATO či EU, které by dřív působily tak radikálně, že by se okamžitě publikum takovým spekulacím vysmálo, se díky komerčním televizím staly legitimním tématem, něco jako plochozemci proti astrofyzikovi a dříve antivaxerská scéna.
- Komunikace Filipa Turka opakovaně ukazuje, jak snadno může být veřejný prostor zaplaven silnými, vyhrocenými sděleními, která jsou následně reinterpretována, zlehčována či popírána ("někomu jsem půjčil mobil" se legitimizuje jako vysvětlení, ale je to buď lež, nebo absolutní nekompetence).
- Zvláštní kapitolou je postupná společenská tolerance k trestně stíhaným nebo vyšetřovaným politikům. Ti jsou vydíratelní, aby nemuseli k soudu. Samotný fakt právních problémů přestává být pro část veřejnosti diskvalifikující. Podezření, která by dříve znamenala reputační zátěž, se relativizují, bagatelizují nebo se stávají součástí politického marketingu.
- Kauza spojená s holdingem Agrofert ukazuje, jak se téma, které by v minulosti pravděpodobně znamenalo zásadní politickou diskvalifikaci, postupně stalo předmětem interpretací a normalizace, nepředstavuje šok je proto, že se dlouho táhne, stejně jako "únava z války" jako argument k neochotě k solidaritě.
Existuje obrana?
Obrana existuje, ale je opět nevděčná a neatraktivní. Vědomě zpomalit. Nepodléhat první emocionální reakci. Nepřisuzovat popularitě automatickou legitimitu. Digitální viditelnost není důkaz, masový souhlas na síti není totéž co společenská realita. Zachovat si podezřívavost vůči zdánlivé jednomyslnosti je dnes formou elementární mentální hygieny.
Takže ne, komunisti se nederou k moci, hulvátství neobdivují miliony lidí, jako je to vidět v komentářích, a věda neprohrává jen proto, že někdo s absurdní jistotou řekne, že ukončil klimatickou krizi. Využívá se ale frustrace a znechucení lidí.
Slušnost není estetická ozdoba diskuse, ale obranný mechanismus proti postupné brutalizaci prostoru. Pravda není moralistní póza, ale poslední bariéra proti světu, v němž rozhoduje pouze intenzita dojmu. Jakmile se rezignuje na obojí, manipulace už nepotřebuje žádnou sofistikovanou strategii. Prostředí ji začne vykonávat samo. Já naštěstí žiju v sociální bublině, kde tohle lidé chápou, ale také znejistím, když spatřím Dunningův–Krugerův efekt.
Dunningův–Krugerův efekt
Dunningův–Krugerův efekt přesně zapadá do popisovaného prostředí. Pokud informační prostor zvýhodňuje sebejistotu, jednoduchost a emocionální razanci, vytváří ideální podmínky pro jev, kdy lidé s nejmenší kompetencí disponují největší jistotou vlastního úsudku. Nejde o individuální selhání, ale o systémovou vlastnost. Digitální prostředí neumí rozlišovat mezi sebevědomím a znalostí, mezi hlasitostí a porozuměním.
- Veřejná diskuse o vysoce odborných tématech (klimatická změna, ekonomika, epidemiologie) často přitahuje kategorické soudy osob, jejichž sebejistota výrazně převyšuje doložitelnou odbornost. Tento jev není omezen na jednu ideovou skupinu.
- Mediální a digitální prostředí přirozeně zvýhodňuje sebevědomé, jednoduché a konfliktní projevy. Sebejistota se stává viditelnější než kompetence.
- Publikum si pak snadno zaměňuje razanci projevu za znalost, což zpětně posiluje právě ty typy komunikace, které jsou z hlediska porozumění nejproblematičtější.
Výsledkem je paradox: čím složitější problém, tím větší prostor získávají ti, kteří jej redukují na triviální soudy. Odbornost působí váhavě, pochybnost slabě, nuance nudně. Naopak kategorická tvrzení a povrchní jistoty se šíří s lehkostí, která budí dojem autority. Ne proto, že by byla přesvědčivější, ale protože jsou kognitivně pohodlnější.
Právě zde se uzavírá kruh manipulace a normalizace. Společnost si zvyká na prostředí, kde je kompetence hůře viditelná než sebejistota a kde pravděpodobnost omylu roste úměrně s intenzitou přesvědčení. Stále věřím, že slušnost není relikt ani projev slabosti, ale forma vnitřní suverenity. Že přesnost myšlení a zdrženlivost jazyka nejsou naivní, nýbrž vzácné. V prostředí, které odměňuje křik, může být klid paradoxně radikální postoj. V prostoru zaplaveném dojmy může být zdrženlivost aktem odporu.
Nejde o víru ve společenskou dokonalost, ale o prostší, osobnější rozhodnutí. Nenechat si vnutit cizí tón, cizí cynismus, cizí otupělost. Zachovat si schopnost rozlišovat, i když se hranice kolem rozplývají. Protože právě v tom, nenápadně a bez velkých slov, začíná každá skutečná změna.
