Řekl jsem si, že je možná čas prohloubit vlastní finanční gramotnost a tahle kniha se často uvádí jako jakási Bible pro investiční začátečníky. Bohatý táta, chudý táta se tváří jako probuzení z iluzí, ale mně spíš připomněl setkání s někým, kdo s velkou jistotou říká věci, které jsou buď všem jasné, nebo podezřele zjednodušené. Ne proto, že by byly nutně nepravdivé, ale proto, že ignorují kontext, náhodu, strukturu světa i obyčejnou lidskou křehkost. A pak je tu ještě jeden rušivý moment, a tím je pro mě autorův obdiv k moci, úspěchu a konkrétním figurám, který z knihy prosakuje nenápadně, ale vytrvale. V určitém bodě si člověk přestane klást otázku, jak vydělat peníze, a začne si klást otázku, jaký svět vlastně tímto myšlením legitimizuji.
Kdo je Robert T. Kiyosaki
Robert Toru Kiyosaki se narodil roku 1947 na Havaji do japonsko-americké rodiny. Jeho otec byl vysokoškolsky vzdělaný pedagog působící ve státní správě školství, zatímco otec jeho blízkého přítele byl podnikatel. Právě kontrast těchto dvou postav se později stal základem vypravěčského rámce knihy Bohatý táta, chudý táta.
Po studiích na námořní akademii sloužil Kiyosaki jako důstojník námořní pěchoty USA a během války ve Vietnamu působil jako pilot vrtulníku. Po návratu z armády se vydal do světa obchodu, pracoval mimo jiné jako prodejce ve společnosti Xerox a postupně se pokoušel o vlastní podnikání, přičemž zažil jak úspěchy, tak finanční krachy.
Zásadní zlom nastal v 90. letech, kdy založil společnost Rich Dad Company a vydal knihu Bohatý táta, chudý táta, nejprve vlastním nákladem. Z knihy se stal mezinárodní bestseller a Kiyosaki vybudoval značku zaměřenou na finanční vzdělávání.
Bohatý táta, chudý táta
Základní rámec knihy je jednoduchý a literárně až pohádkový. Autor pracuje s kontrastem dvou otcovských figur. Chudý táta, vzdělaný, pracovitý, věřící v systém, zaměstnání a jistotu. Bohatý táta, podnikatel, investor, který systém chápe jako hřiště a peníze jako nástroj. Nejde přitom o skutečné otce, ale o mentální archetypy dvou přístupů k životu a financím.
Kniha se snaží čtenáře naučit přemýšlet jinak: nepracovat pro peníze, ale nechat peníze pracovat pro sebe. V jádru jde o odmítnutí lineární životní dráhy škola – práce – hypotéka – důchod a o snahu vybudovat zdroje pasivního příjmu, které zajistí svobodu. To zní lákavě. Problém nastává ve chvíli, kdy se z myšlenky stane dogma. Pokud se nechcete knihou zbytečně trápit, vypíšu vám šest základních lekcí, které nabízí:
- Bohatí nepracují pro peníze, peníze pracují pro ně. První lekce staví na myšlence, že závislost na výplatě je past. Kiyosaki tvrdí, že většina lidí pracuje ze strachu – ze ztráty jistoty, ze selhání – a tím se dobrovolně uzavírá do koloběhu práce pro peníze. Bohatý člověk se podle něj učí vytvářet systémy, firmy a aktiva, která generují příjem i bez jeho každodenní přítomnosti. Problémem této lekce je, že opomíjí startovní pozici a kapitál, bez nichž je nepracovat pro peníze spíše slogan než realistická strategie.
- Proč se učit finanční gramotnosti. Druhá lekce zdůrazňuje rozdíl mezi tím, co nás učí školy, a tím, co skutečně potřebujeme pro zacházení s penězi. Kiyosaki tvrdí, že inteligentní lidé často finančně selhávají právě proto, že nerozumí účetnictví, investicím a toku peněz. Finanční gramotnost zde není jen o číslech, ale o schopnosti chápat systém. Tato lekce patří k nejsilnějším částem knihy, i když autor ji často zjednodušuje na černobílý obraz „škola špatná, podnikání dobré“.
- Starejte se o své podnikání. Třetí lekce nabádá čtenáře, aby kromě zaměstnání budoval vlastní aktiva. Nemovitosti, firmy, investice – cokoli, co rozšiřuje osobní majetkovou základnu. Kiyosaki tím míní, že skutečné bohatství vzniká mimo výplatní pásku. Zaměstnání má podle něj sloužit jen jako prostředek k financování budování aktiv. Tato myšlenka může být inspirativní, ale zároveň ignoruje, že ne každý má časovou, psychickou nebo finanční kapacitu hrát paralelně dvě hry.
- Historie daní a síla korporací. Čtvrtá lekce vysvětluje, že bohatí lidé a firmy využívají právní struktury k optimalizaci daní, zatímco běžní zaměstnanci nesou větší daňovou zátěž. Kiyosaki prezentuje korporace jako ochranný štít majetku a nástroj svobody. Tady se poprvé výrazně ukazuje jeho obdiv k systému, který umožňuje obcházet to, co ostatní platí automaticky. Lekce je fakticky částečně pravdivá, ale eticky problematická a hodnotově jednostranná.
- Bohatí si vymýšlejí peníze. Pátá lekce se týká kreativity, odvahy a schopnosti vidět příležitosti tam, kde ostatní vidí riziko. Kiyosaki tvrdí, že bohatství nevzniká jen prací, ale především schopností myslet jinak. Peníze jsou podle něj výsledkem nápadu, nikoli dřiny. Tato lekce působí motivačně, ale zároveň podceňuje roli náhody, konjunktury a selhání, která nejsou romantická, ale existenční.
- Pracujte, abyste se učili, ne abyste vydělávali. Poslední lekce vybízí k tomu, aby lidé nehledali jen stabilní a dobře placenou práci, ale takovou, která je naučí nové dovednosti. Kiyosaki kritizuje specializaci a vyzdvihuje všestrannost: prodej, marketing, komunikaci, vedení lidí. Z hlediska osobního rozvoje je to rozumná rada. Z hlediska sociální reality je ale opět formulována z privilegované pozice člověka, který si může dovolit riskovat a experimentovat.
V kapitole Jak začít pak Kiyosaki ještě shrnuje svůj přístup do deseti poměrně přímočarých doporučení: najděte silný osobní důvod, který vás přiměje jednat navzdory strachu; vybírejte si práci a příležitosti podle toho, co se chcete naučit, ne podle výše mzdy; obklopujte se lidmi, kteří vás inspirují a posouvají, nikoli těmi, kteří vás utvrzují v pohodlí; naučte se ovládat emoce, zejména strach a chamtivost; plaťte nejdřív sobě a teprve potom ostatním; buďte ochotni pracovat i bez okamžité finanční odměny, pokud získáváte dovednosti; hledejte příležitosti tam, kde ostatní vidí problémy; nečekejte na ideální chvíli, protože ta nikdy nepřijde; investujte především do sebe a svého vzdělání; a konečně, buďte odvážní, protože podle Kiyosakiho je odvaha rozhodujícím rozdílem mezi těmi, kdo sní, a těmi, kdo jednají.
Moje reflexe ke knize
Peníze pro mě nikdy nebyly cílem samy o sobě. Jsou prostředkem k času, ke klidu, k možnosti volby, k nějaké formě autonomie. Ne k moci nad druhými, ne k soutěži, ne k neustálému poměřování úspěchu, takže v tom se asi s Kiyosakim zásadně rozcházím. Jeho svět je světem vítězů a poražených, silných a slabých, těch, kteří "to pochopili", a těch ostatních. Ale mně tenhle cynismus ještě nezastihl a nechci k němu docházet. Nevěřím, že empatie je slabost, že vzdělání nám vlastně nepomůže zbohatnout, že je třeba neustále přemýšlet, jak něco vytěžit, že bezpečí je ostuda nebo že lidé, kteří chtějí stabilitu, jsou méně odvážní či méně hodnotní.
Čím dál víc si uvědomuji, že prostě nemám mentalitu "bohatého táty". Ne proto, že bych byl líný, neschopný nebo bez ambicí, ale proto, že mě netěší risk jako životní styl, obcházení systému ani permanentní hra o víc. Ještě méně mě oslovuje hodnotový svět, který se s tímto myšlením často pojí, v němž je úspěch zaměňován za morální kvalitu a kde se síla obdivuje sama o sobě.
V tomto bodě nelze přehlédnout ani autorovu dlouhodobou fascinaci postavami typu Donald Trump. Pracuji s mediálními výstupy, takže tohohle pacholka už mám takřikajíc plné zuby. Jak asi tušíte, pro mě je Trump zosobněním mentality, kterou odmítám: dominance, ego, hulvátství, žádná sebereflexe, žádná pokora, redukce světa na výhru a prohru, na značku a obraz. Pokud je toto ideál vítěze, pak se klidně hlásím k poraženým. Ne proto, že bych rezignoval na odpovědnost za svůj život, ale proto, že odmítám obětovat vnitřní integritu, klid a vztahy ve jménu finančního kultu.
Ale nejsem zklamaný, že jsem si knihu přečetl, jen mi podobně jako Carnegieho Jak získávat přátele a působit na lidi připomněla, že moje filozofie stojí jinde. Blíž k přijetí než k ovládání. Blíž k porozumění než k optimalizaci. Peníze mají sloužit životu, ne ho definovat, proto je třeba nejradši využívám na cestování. Mají uvolňovat prostor, ne ho zaplňovat úzkostí z výkonu. Pokud něco z Kiyosakiho knihy beru vážně, pak snad jen důraz na vědomé zacházení s penězi, ale i o tom už jsem dříve psal. Možná jsem tím naivní, ale věřím, že se člověk může stát bohatým i bez těchto vzorů, když je dostatečně odhodlaný i autentický. A kdyby ne, jak se říká, vždyť peníze si do hrobu stejně nevezmeme!
