Měl jsem za to, že role veřejnoprávních médií je všeobecně známá, ale vlastně neustále narážím na různé společenské tendence, které se je snaží systematicky devalvovat. Někdy otevřeně, jindy plíživě, pod záminkou vyváženosti, objektivity nebo dokonce svobody slova. Vždy jde ale o totéž: zpochybnit smysl instituce, která má tu drzost nepatřit nikomu konkrétnímu. Oprášil jsem tedy magisterské státnice mediálních studií, abych připomněl, proč jsou média veřejné služby pořád důležitá.
Co jsou média veřejné služby
Veřejnoprávní média nejsou ani státní, ani soukromá. A právě v tom je jejich podstata, která se dnes tak často úmyslně rozmazává. Nejsou prodlouženou rukou vlády, ale zároveň nejsou firmou, jejímž hlavním cílem je zisk, sledovanost nebo emoce přetavené v kliky. Jejich úkolem není bavit, uklidňovat ani potvrzovat divákovy postoje. Jejich úkolem je informovat veřejnost, a to celou, ne jen tu nejhlasitější nebo nejpočetnější část.
Komerční médium žije z reklamy, a proto se musí podbízet pozornosti, zatímco veřejnoprávní médium je placené poplatky právě proto, aby si mohlo dovolit nepodbízet se nikomu.
Hodnoty veřejnoprávních médií jsou ve své podstatě prosté, jen se dnes špatně snášejí s dobou. Jde o důraz na pravdivost místo líbivosti, na kontext místo zkratky, na odpovědnost místo popularity. Veřejnoprávní médium má sloužit veřejnému zájmu, nikoli momentální náladě publika, politické objednávce ani trhu. Má být nezávislé na moci, kapitálu i ideologii, a přitom transparentní a kontrolovatelné. Jeho úkolem není vytvářet konsenzus, ale umožnit porozumění, tedy ne vyvažovat pravdu lží, ale oddělovat fakta od názorů, ne uklidňovat společnost, ale kultivovat ji. Jinými slovy držet laťku tam, kde se přestává tleskat a začíná přemýšlet.
Veřejnoprávní média v České republice a ve světě
Hlavní znaky veřejnoprávního média
Hlavní znaky veřejnoprávního média se dají popsat skrze několik klíčových pojmů. Ne jako ideály na plakátu, ale jako pracovní povinnosti.
- Objektivita – Neznamená absenci názoru ani předstírání neutrality světa. Znamená systematickou snahu ověřovat fakta, oddělovat zprávu od komentáře, dávat události do kontextu a připouštět korekci vlastních chyb. Objektivita je proces, ne póza.
- Pluralita – Veřejnoprávní médium nemá reprezentovat většinový pocit, ale šíři společenské reality. Pluralita neznamená mechanické vyvažování pravdy a nepravdy, nýbrž prostor pro legitimně odlišné pohledy, které splňují základní nároky racionality a fakticity. Jinými slovy, veřejnoprávní média vytvářejí prostor pro diskusi různých filozofických i společenských názorů a věnují se i menšinovým tématům, která by jinak nenacházela zastoupení.
- Nezávislost – Základní podmínka všeho ostatního. Redakční rozhodování musí být oddělené od politické moci, ekonomických tlaků i momentální veřejné nálady. Financování z poplatků není výsadou, ale pojistkou, že obsah nebude řízen ani reklamou, ani státní objednávkou.
- Etický kodex – Soubor závazných pravidel, která omezují svévoli. Práce s ověřenými zdroji, ochrana slabších aktérů, respekt k soukromí, odmítnutí manipulace a senzacechtivosti. Kodex není morální dekorace, ale nástroj profesionální sebekontroly.
- Legislativní rámec – Veřejnoprávní médium není svobodné médium bez pravidel, naopak. Je zakotveno v zákoně, který definuje jeho poslání, odpovědnost i kontrolní mechanismy. Právě tato vymahatelná pravidla jej odlišují od mediální svévole maskované jako svoboda projevu.
- Veřejná odpovědnost – Neodpovídá akcionářům ani algoritmům, ale společnosti jako celku. To znamená snášet kritiku, být přezkoumatelné a vysvětlovat svá rozhodnutí. Ne proto, aby se zalíbilo, ale aby obstálo.
- Kvalita a dostupnost – Média veřejné služby nabízejí pestrou programovou skladbu včetně vzdělávacích pořadů pro děti či pořadů pro specifické zájmové skupiny.
- Vzdělávání a kultura – Veřejnoprávní médium podporuje vzdělávání, kulturní vzdělanost a uchovává národní kulturní dědictví (archivy, tvorba).
- Bezpečnost – Hrají také roli při informování v krizových situacích a udržování povědomí o historii.
Veřejnoprávní médium není "lepší" médium. Je to médium svázané povinnostmi, které by si komerční svět dobrovolně nikdy nevzal. A právě v tom spočívá jeho smysl.
Proč jsou tedy veřejnoprávní média pořád důležitá
Možná si říkáte, proč vůbec platit koncesionářské poplatky, když se na veřejnoprávní média ani dívat nechcete. Tahle otázka dává smysl jen tehdy, pokud veřejnoprávní médium chápeme jako službu na vyžádání. Jenže ono jí není. Neplatíme si ho proto, aby nás bavilo, ale proto, aby existovalo nezávisle na tom, zda je zrovna populární. Veřejnoprávní média jsou důležitá především proto, že nemají povinnost se líbit. Jejich úkolem není maximalizovat sledovanost, ale sdělovat podstatné informace i tehdy, kdy jsou složité, nepohodlné nebo proti náladě většiny. Právě v tom spočívá rozdíl mezi informováním a zábavou převlečenou za zprávy.
Zároveň fungují jako pojistka proti propagandě. V každé společnosti existuje pokušení moci vyprávět vlastní verzi reality bez nepříjemných otázek. Veřejnoprávní médium má být strukturálně nastaveno tak, aby takové pokušení brzdilo, nikoli posilovalo. Proto bývá terčem útoků zejména ve chvíli, kdy začne plnit svou práci. Podstatná je i systémová nezávislost. Financování prostřednictvím poplatků není relikt ani privilegium, ale pojistka, že obsah nebude řízen reklamou, politickou objednávkou ani okamžitou náladou publika. Nezávislost zde není morálním slibem, ale technickým řešením.
Význam veřejnoprávních médií se nejvíc projeví ve chvíli, kdy začnou mizet. Ne skokem, ale pomalu skrze optimalizace, zklidnění a rozostření hranic mezi informací, názorem a propagandou. V tu chvíli už koncesionářský poplatek nepůsobí jako zbytečná daň, ale jako cena za to, že společnost ještě dokáže mluvit o stejném světě.
Problémy veřejnoprávních médií
V českém prostředí se navíc veřejnoprávní média potýkají s krizí, která není primárně profesní, ale politicko-společenská. Česká televize a Český rozhlas se dlouhodobě pohybují v permanentním tlaku na svou legitimitu, financování i smysl existence. Nejde přitom o věcnou kritiku jednotlivých pochybení, která je legitimní a nutná, ale o systematické zpochybňování samotného principu veřejné služby.
Politici, kteří veřejnoprávní média označují za zaujatá, drahá nebo odtržená od lidí, tím ve skutečnosti neřeší kvalitu obsahu, ale usilují o oslabení instituce, jež jim klade otázky. K tomu se přidává dlouhodobé podfinancování, únava publika, fragmentace mediálního prostoru a neschopnost části společnosti rozlišovat mezi kritikou a delegitimizací. Výsledkem není kolaps, ale eroze – pomalá, nenápadná a o to nebezpečnější.
Jakmile se financování veřejnoprávních médií začne více či méně navazovat na státní rozpočet, přesouvá se těžiště moci od veřejnosti k exekutivě. Nejde přitom o technickou úpravu ani účetní detail, ale o změnu principu: médium, které má kontrolovat moc, se ocitá v závislosti na jejím každoročním rozhodnutí. A to je přesně ten typ reformy, jejíž důsledky se neprojeví hned, ale až ve chvíli, kdy se objeví vláda, která tuhle páku nebude váhat použít.
Osobně to vnímám i skrze svou vlastní filozofii poznání. Dlouhodobě mám nedůvěru k jednoduchým výkladům světa, k hotovým pravdám a k líbivým příběhům, které dávají rychlý pocit jistoty, ale neporozumění. Smysl poznání pro mě neleží v tom mít okamžitě jasno, ale být ochoten snášet složitost, nejednoznačnost a napětí mezi různými výklady reality.
A právě v tom vidím hlubší význam veřejnoprávních médií: nejsou tu proto, aby svět zjednodušovala na stravitelná hesla, ale aby ho ukazovala v jeho rozporuplnosti. Ne vždy to dělají dokonale, ne vždy mě přesvědčí, ale už samotnou snahu držet realitu otevřenou místo uzavřenou považuji za důležitou. Jakmile se vzdáme institucí, které se snaží o porozumění místo o potvrzení, neztrácíme jen médium, ale ztrácíme ochotu pochybovat. A bez ní se z pravdy velmi rychle stává jen pohodlný názor.
